Cestovatel, poutník a čím dál víc spisovatel. Ladislav Zibura už objel slušnou porci zemí. Má rád dobrodružství, města ho nebaví. Teď píše čtvrtou knihu, ve které chce ukázat, že Evropa je ten nejrozmanitější kontinent. Je bezpečná, propojená, ale má i stinné stránky. Na Ukrajině je třeba chudoba jako v Africe. Ziburovi jde ale hlavně o sdělení jedné radostné zprávy. Svět není tak strašně zlý, jak se vám zdá z televize. Lidé jsou všude stejní, i na druhém konci světa.
Ziburu zajímá běžný život lidí a místa, kde žijí. V Číně, stejně jako na Ukrajině, kterou má Zibura hodně rád. Na východ jezdí i proto, že utrácet peníze právě tam je nejlepší způsob boje s chudobou. Tou se Zibura rád obklopuje, protože mu připomíná, jak má hezký život. Realita je depresivní a svět není fér. Vidět skutečnou chudobu prý Ziburovi změnilo život.
Podle Zibury má každý právo na svůj strach. Mluví o své babičce, která se prý autenticky bojí příchodu hord, které nám ublíží. Nabubřelé argumenty proti iracionálnímu strachu nefungují, lepší je třeba příklad. Zibura tak lidem říká, že spal mezi muslimy a byli na něj hodní. Jsou jich dvě miliardy a muslim je podobně obecný pojem jako Evropan. Nadávat lidem za to, že se bojí, je ale špatně.
Zibura taky mluví o svých zkušenostech z Číny. Je to prý daleko složitější téma, než se může z názorů lidí zdát. Profízlovanost té země je podle něj třeba přijmout jako její součást. Čínský vesničan za to, co se tam děje, nemůže. Většině Číňanů prý přijde koncept lidských práv směšný. Zibura říká, že lidé do Číny vyjedou, provokují, nechají se sebrat a pak pláčou, že jsou oběti režimu. Věc je podle něj prostě hodně složitá a v té zemi je všechno absolutně jinak.
Proč si dává Ladislav Zibura pozor na to, co sdílí na sociálních sítích? Jak pocítil svůj vliv a proč to nebylo příjemné? Proč byl den návratu z Číny do Česka tím nejhezčím, který zažil? A proč je pro něj důležité ukazovat důvěru?
Na další zajímavé rozhovory se podívejte zde >>>
