„Potřebovala jsem se vzpamatovat, abych tu pro něj byla,“ odpovídá Veronika Boulterová na otázku, co ji přivedlo k muzikoterapii. Oporou chtěla být synovi, který se narodil s vysoce funkčním autismem, což zjistila tak, že se svému kamarádovi svěřila, co s prvorozeným zažívá, a on jí coby rodič dítěte se stejnou diagnózou upozornil, že jejich projevy se nápadně podobají. „Choval se nezvladatelně, a protože nemluvil, tak jenom ječel, takže jsem denně čelila dost vypjatým situacím i s ním, ale i s okolím,“ říká a přiznává, že nejhůř snášela útoky lidí. Permanentně byla středem pozornosti, a ať se snažila sebevíc, cítila se provinile. Sociální sítě tehdy nebyly, a tak začala hledat co s tím.
Způsob, jakým terapeutické hudební nástroje ve spojení s hlasem ovlivňují tělo i mysl, objevila Veronika Boulterová dost pozdě, nicméně je ráda, že své zkušenosti může předávat dál. Celostní muzikoterapii vystudovala na Univerzitě Palackého v Olomouci a její příznivé účinky zejména na děti, kterým dělá potíže soustředit se, mají ADHD, psychické problémy nebo poruchu autistického spektra, si ověřuje v praxi i na sobě. Podotýká přitom, že zázraky se nekonají na počkání, ale na základě pravidelnosti.
„Lidi, kteří vlastně nemají zkušenost s takovými dětmi, vůbec neví, co můžou čekat. Mají tu krásnou, idealistickou představu, že si teď tady budu s autisty hrát, ale ono to nejde, vůbec to nejde, takže na začátku to probíhá tak, že pokud mají děti i postižení, že jsou třeba neverbální, že opravdu nemluví, jako nemluvil můj syn do šesti let skoro, se jim hraje, aby si i zvykly na ty zvuky a pak až v druhé polovině je aktivní část, kdy jim můžu i něco půjčit, aby to držely v ruce a hrály na to,“ popisuje průběh terapie, která může být alternativou k medikaci, ale nesupluje ji. „Místo toho, abychom si lupli Neurol, tak je fajn si zajít na muzikoterapii a zklidnit se třeba jiným způsobem,“ doporučuje s nadsázkou.
Jí samotné pomohly terapeutické techniky vyrovnat se nejen s nepříjemnými pohledy, ale i reakcemi okolí, které ji neváhalo odsoudit, aniž by vědělo, co je příčinou chování její ratolesti. „Začala jsem zvládat situace na veřejnosti. Jednak jsme teda omezili chození do restaurace, neexistovalo chodit na veřejná místa, MHD jsme v Praze jezdit museli, neměli jsme v té době auto, ale už jsem nevyhledávala určitá místa, snažila jsem se vždycky syna připravit, že něco bude, i když ono to pak stejně bylo jinak,“ popisuje s tím, že mnohokrát byli vyvedeni z výstavy jen proto, že její dítě nedokázalo skrýt radost a bylo přitom příliš hlučné. Problémům se nevyhnuli ani po nástupu do lavic, kde se stal terčem posměchu a šikany. Ze základky nakonec přestoupil do logopedické školy. „Bylo nepředstavitelné, že jednou bude umět číst, psát. Když se ještě v deseti letech učil R a v jedenácti Ř, což je naprosto úžasné, že k tomu došlo, že vlastně mluví relativně normálně a umí skrývat ten svůj deficit dobře, protože intelekt tam je v pořádku,“ dodává.
Co bylo příčinou synova autismu? Proč zůstala na výchovu z velké části sama? Jak konkrétně muzikoterapie pomáhá? Nebo co si myslí o zákazu dětí v restauracích? Na tyto a další otázky odpovídala muzikoterapeutka Veronika Boulterová.
