Místem jejího narození je Rusko. Právě tam odjela její ukrajinská matka na služební cestu a v tamní porodnici přivedla na svět holčičku. Ta ale zůstala kvůli zanedbané péči lékařů 48 hodin bez plodové vody, navíc přiškrcená pupeční šňůrou, a následkem nedostatku kyslíku došlo k ochrnutí. „Mamky se ještě zeptali, jestli si mě vůbec chce nechat, když jsem s tím handicapem, jestli nechce napsat, že se mě vzdává, protože to bude pro ni akorát přítěž,“ popisuje Anastasja Vištalová svou komplikovanou startovní pozici do života. Navzdory ní se stala první českou parajezdkyní, která reprezentovala Česko na paralympijských hrách v Riu a následně v Tokiu. Teď hrozí, že ji byrokratická chyba připraví o paralympijský hattrick a možnost startovat za rok v Paříži.
Věta, že je Anastasja Vištalová zvyklá odmala překonávat překážky, rozhodně není pouhou frází. Od narození se potýká se symetrickým postižení obou dolních a horních končetin a jen díky svému nezměrnému odhodlání a neúnavné péči matky chodí dnes o francouzských holích a je úspěšnou absolventkou práv. Ani k jejich vystudování neměla cestu umetenou. „V první třídě jsem měla starší paní učitelku, ale ta potom odcházela do důchodu a ve druhé třídě se nám měnil vyučující. Nastoupila slečna těsně po škole a asi neměla možnost setkat se s lidmi s handicapem a měla pocit, že nějakým způsobem zavazím v kolektivu, že je to pro ně nepohodlný prvek, a začala proti mně, jestli se dá použít výraz, štvát děti. Najednou se vůči mně nějakým způsobem vymezila a ty děti to samozřejmě cítily, že nastala změna poměrů,“ popisuje šikanu, která od zabraňování účasti na školních výjezdech vyústila až k žádosti o nastavení individuálního plánu a návrhu, aby do školy docházela pouze dvakrát týdně na matematiku a český jazyk. Na to ale nedošlo, protože IQ testy prokázaly Anastasjinu nadprůměrnou inteligenci a vše vyřešil přestup na jinou základku.
Na dosah nemá ani svůj sportovní sen. Každý pátek jezdí 300 kilometrů na Slovenko a v sobotu zase zpět, protože v České republice není kvalifikovaný trenér, který by se ježdění handicapovaných věnoval na paralympijské úrovni. Kvůli administrativní chybě se jí navíc vzdálila i účast na paralympijských hrách v Paříži v roce 2024. „Je to takové nemilé, protože do loňského, respektive předloňského roku jsem byla členem České asociace tělesně handicapovaných sportovců, ale tím, jak se změnily právní předpisy a Národní sportovní agentura řekla, že sporty zdravých a handicapovaných se mají v rámci inkluze sloučit pod národní federaci, která je členem mezinárodní federace, tak jsem přešla pod Českou jezdeckou federaci. A oni zřejmě nedopatřením si nepožádali o tzv. gestorství, to znamená možnost prostřednictvím Národní sportovní agentury čerpat dotace na sport handicapovaných sportovců. Já jsem předtím tyto prostředky pobírala, pokrývaly mi částečně výdaje na startovné, ubytování, dopravu a realizační tým. Vždy se to odvíjelo od výsledků v předcházejících sezónách a bylo to něco mezi 135 a 145 000 korunami ročně, což samozřejmě nepokryje zdaleka všechno, protože jezdectví je velmi nákladný sport, ale přispěje to,“ vysvětluje, proč zůstala bez příspěvku už v uplynulém roce. Sportovní výlohy nakonec pokryla s pomocí rodiny a vlastních úspor. Brát víc ale není kde, a proto se rozhodla požádat prostřednictvím Nadačního fondu Emil o pomoc veřejnost.
Navzdory své nezlomnosti připouští, že existují okolnosti, za kterých by se své myšlenky na paralympijskou medaili vzdala. V kontextu toho, že každý den volá svým příbuzným na Ukrajinu, aby se ujistila, jestli žijí, je pro ni účast ruských a běloruských sportovců v Paříži nepřijatelná, a pokud by bylo potřeba se proti ní vymezit bojkotem, neváhala by. „Pokud přijde nějaký pokyn třeba ze strany Českého paralympijského výboru, nebo nějakého nadřízeného orgánu, že na paralympijské hry sportovci nepojedou, tak tam prostě nepojedu. Nemyslím si, že je to fér vůči sportovcům, kteří se tam dostali, prošli si tím kvalifikačním sítem a mají možnost startovat, nicméně chápu, že pokud nastane nějaká situace, kdy bude potřeba se vymezit, tak se pak nedá nic dělat,“ má jasno a kvituje stanovisko Mezinárodní jezdecké federace, která ruským a běloruským jezdcům a jezdkyním dala stopku. „Rusko jako agresor tohoto konfliktu by za to mělo nést nějakou míru zodpovědnosti, byť rozumím tomu, že někteří sportovci v tom nejsou přímo angažovaní, nicméně je to jejich vizitka, jejich prezident. Měli by si uvědomit, že toto není v pořádku,“ dodává.
Co musí jezdci i koně v paradrezuře umět, jak kompenzuje svůj handicap a co jí v Tokiu přineslo smůlu? Proč pro účast na paralympiádě nestačí minimální kvalifikační limity? Nebo jak velká je konkurence? Na tyto a další otázky odpovídala Anastasja Vištalová, historicky první česká sportovkyně v jezdectví, která se dostala na dvoje paralympijské hry a usiluje o účast na třetích v Paříži. Pomoci jí stát se první českou sportovkyní novodobé historie, které se toto v jezdecké disciplíně povedlo, je možné zde.
