Mám zkřivenou sanici, vykopnutá žebra, prodělala jsem hodně otřesů mozku, vypočítává Ivana Zittová zranění na těle, ke kterým přišla doma i ve škole. Horší jsou ale jizvy, které jí zůstaly na duši. „Když jsem byla maličká, vyhrožovali, že mě znásilní a moje vlastní máma si u toho dávala lahvové pivo,“ vzpomíná. Obětí šikany se stala proto, že se do komunistického Československa narodila jako zrzka. „My jsme byli méněcenní a kluci to měli horší, když byli zrzaví. Nevím proč. To je, jako když máte černocha a bílého v některých státech. Prostě viděli, že se nechám. Pak už jsem se nenechala a nenechám dodnes,“ říká. Před dalšími ranami začala ve třinácti utíkat z domova. Radši než tam, chtěla žít na ulici. Strávila na ní 37 let.
Neutěšená rodinná situace dohnala náctiletou Ivanu Zittovu až do výchovného ústavu v Kostomlatech. Vzpomínka na pobyt tam je další z těch, které si vybavuje jen nerada. Zpětně ho hodnotí hůř než vězení. I s tím má své zkušenosti. Poprvé za mřížemi skončila kvůli příživnictví v devatenácti. To už žila na ulici. „Ze začátku jsem byla takové vemeno, to je každý, než se do toho dostanete. Chodila jsem všude sama, spávala u pole v remízku. Byla jsem bez lidí, trošku jsem na ně zanevřela a bylo mi dobře. Udělala jsem si svoje, šla jsem se do remízku vyspat a bylo to v klidu. Horší bylo, když to pole bylo mokré, to jsem měla co dělat, protože jsem měla neuvěřitelných 50 kilo,“ vzpomíná a přiznává, že se ze začátku styděla sáhnout i pro jídlo do popelnice. Záhy ale pochopila, že takzvané fárání je snadným zdrojem obživy a v kontejnerech lze najít originálně zabalené potraviny třeba jen s jednodenní expirací po datu minimální spotřeby. Plesnivé nejedla nikdy, nekompromisně dbala i na hygienu. Štěnice paradoxně poprvé viděla až před pěti lety, když se přestěhovala na ubytovnu.
O to potupnější pro ni bylo, když se v roce 2017 propila do stavu, kdy se začala pomočovat, pokálet a pozvracet. Alkohol byl totiž všudypřítomný. Když se nepoštěstilo najít nedopitou lahev, vždycky bylo možné si na pravidelnou denní „hladinku“ vydělat sběrem papíru, hliníku, mědi nebo mosazi, které se povalovaly poblíž stavenišť. Pod vlivem se navíc každý večer tak klidně usínalo. „Stal se ze mě těžký alkoholik. Když si to vezmu, tak jsem pila skoro 30 let a dost těžce, dokázala jsem za den vypít osm litrů vína, do toho nějakou vodku, když jsme dostali. Ale to není víno, to jsou patoky, vyloženě ty čínské, tenkrát to bylo levné, dvoulitrovku za 25 Kč a hlavně, že to splní účel,“ popisuje moment, kdy si řekla dost. Rok proležela na lavičce před pražským hlavním nádražím a zmítala se v deliriu, ve kterém měla halucinace a chtěla se zabít.
S osudným rozhodnutí přišlo i osudné setkání. „Tereza Jurečková nám rozdávala jídlo, protože ona je taková dobrosrdečná, stejně jako další lidi v Pragulicu. Říkala, že ze mě něco cítí, a nabídla mi práci. To bylo strašně hezké, i když ze začátku jsem tomu nevěřila, protože hodně lidí nám jako bezdomovcům nabízí práci, a nakonec z toho sejde. No a Vojta Fiedler, to byl náš průvodce, houslista, potom můj nejlepší kamarád, než umřel, tak mi 2. listopadu 2017 zavolal. A od té doby tam pracuju a dokavaď mi neupadne hlava, nohy, tak tam budu,“ nedá Zittová dopustit na sociální podnik, kde dnes působí jako průvodkyně a provádí zájemce po místech, která bývala jejím útočištěm. Sama se na ně vrací, jen když probere skříně a odnáší tam věci, které už neupotřebí. Kromě toho je zaměstnaná jako vrátná v Pražském kreativním centru. A taky je vdaná. A tak se po práci těší domů za manželem Václavem. Na teplá jídla a vytopené místnosti si ale pořád nezvykla.
Jak se seznámila s manželem? Která místa jsou v Praze pro bezdomovce nejnebezpečnější? Jak probíhalo setkání s jejím biologickým otcem? Co zažívala s policisty? Nebo v čem mají drogově závislí na ulici výhodu? Na tyto a další otázky odpovídala Ivana Zittová, bývalá bezdomovkyně a průvodkyně Pragulic.
