Se svou celoživotní neřestí skoncoval prakticky ze dne na den a zpětně si uvědomuje, kolik času promarnil v hospodách. „Samozřejmě se po letech stydím, k ničemu mi to není a snad jsem ještě dokázal nějak vybalancovat to, jak jsem se choval třeba k dětem. Žádné dítě jistě nepotěší, když tatínek přijde domů opilý a ještě se snaží, jak to opilci marně dělají, se tvářit, že není vůbec opilý. Přitom upadne málem do dětské postýlky a podobně,“ přiznává Jan Rejžek a doufá, že když svému devětadvacetiletému synovi nebyl odstrašujícím příkladem, bude mu dodatečně aspoň vzorem, a že i jemu se boj se závislostmi podaří vyhrát.
Své vítězství nad soupeřem jménem alkohol si publicista a novinář pojistil pravidelnými návštěvami adiktologa. Chtěl si být jistý, že u něj pod vlivem prostředí, v němž se léta pohybuje a ve kterém se důvod dát si panáka vždycky najde, nedojde k recidivě. „Měl jsem štěstí na výborného doktora Dušana Randáka, ke kterému jsem tak jednou za tři neděle chodil, ale nebylo vlastně o čem si povídat, protože jsem opravdu najednou s alkoholem neměl nejmenší problém. Tak jsem mu říkal historky, koho jsem potkal, nebo co jsem přečetl. A on, asi aby se mě zbavil, tak říká: ‚Heleďte, vy už máte materiál na paměti, to už je dávno na knihu.‘ Takže mě vlastně přiměl tenhle můj arteterapeut Dušan Randák, abych sedl a začal psát i paměti,“ vypráví, co ho přivedlo k dosud nepoznanému literárnímu žánru, který se následně ukázal být „neuvěřitelnou řeholí.“
S vystřízlivěním přišlo i vytříbení smyslů. „Člověk si opravdu připadá jako had, který svlékl starou kůži. Jako po šedém zákalu, najednou vidí jasněji, barevněji, pestřeji. Stejně tak asi v mozku ty endorfiny pracují nějak úplně jinak,“ popisuje Rejžek s tím, že se „na stará kolena“ stal optimistou. „Hodně polemizuju s mým drahým, dalším zesnulým, Karlem Krylem a vím, že jeho jedna věta bývá hodně zneužívána ze všech politických stran. Takže: ‚Milý Karle, neryjeme držkou v zemi.‘ Důkazů máme hodně, ať to byla pomoc lidem při tornádu, nebo neustálá pomoc Ukrajině,“ myslí si. V jeho přesvědčení ho přitom utvrzují výjezdy s osvětovými poslechovými pořady, s nimiž často hostuje mimo Prahu. „Jsem vždycky hodně nadšen, když přijedu někam a tam ta pražská kavárna je taky. I v tom Zeman lhal, pražská kavárna je opravdu přinejlepším po celé republice,“ dodává novinář a publicista a netají, že je příznivcem současné vlády i zvoleného prezidenta. Trošku přitom trpí, když ve veřejném prostoru zaznívá, že hlavním smyslem Petra Pavla v jeho nové funkci by mělo být stmelování společnosti. „Copak je prezident nějaké lepidlo, aby lepil dohromady lidi? Já si opravdu nepřeju být jakkoliv sjednocován s lidmi, jako je Bašta, Okamura, celé ANO. Stejně tak nechci být sjednocován s těmi dezoláty, jako je Vrábel, Tušl a Čermák, Zwyrtek Hamplová. Opravdu ne, proč? Tady byl vždycky od počátku lidstva příkop mezi lidmi slušnými, odvážnými a mezi kolaboranty, udavači a tak. Na tom se nic nezmění,“ má jasno.
Kdo je podle něj ostudou české žurnalistiky? Co má jeho image zlého muže společného s Jiřinou Bohdalovou? Jak ho ovlivnili nevlastní tatínci? Proč ho štvou primitivní antikomunisti? Kde se poprvé setkal s Václavem Havlem? Nebo čím si ho získal Petr Pavel? Na tyto a další otázky odpovídal novinář a publicista Jan Rejžek, který před nedávnem sepsal paměti Jste to vy?.
