Synonymem architektury nejsou pro Josefa Pleskota monumenty, ani ikonické stavby, kterých má na kontě několik. Společným jmenovatelem jeho realizací je člověk a to, jakým způsobem na něj prostor, ve kterém žije, působí. Sociální rozměr začal do svých návrhů promítat hned po škole a následujících 40 let nepřestal. A taky se nikdy nepřestal prací bavit. „Myslel jsem, že to bude mít nějaký hladký dojezd, nebo dolet, kdy to začne klesat rychleji, nebo dráha bude plošší. Ale zatím pořád dělám a nemám syndrom vyhoření,“ říká jeden z nejoceňovanějších českých architektů, jenž stojí na prahu nové zakázky: vrátit Pražskému hradu „nepatetickou slavnostnost“, která se podle něj za vlády Václava Klause stala nafoukanou a s Milošem Zemanem ji zastřela vulgarita a hospodskost.
„Je to v tuhle chvíli místo uzavřené, nezvoucí, když nechci říct plné temnoty, tak hodně zakalené. Prostě nechce se tam chodit, a přitom je to velikánská součást města, která by měla být prostupná nejenom pro Pražáky, kteří žijí v okolí, ale i pro turisty, kteří sem přicházejí. A samozřejmě pro všechny občany Český republiky,“ popisuje Josef Pleskot, jak na něj v současnosti sídlo českých panovníků působí, a přiznává, že se mu v uplynulých letech obloukem vyhýbal, protože se tam bojí chodit. Teď bude muset svůj strach zřejmě překovat, protože ho jako nového hradního architekta opakovaně zmiňoval zvolený prezident Petr Pavel. A Pleskot netají, že „je to pro něj rozhodně téma“.
Předmětem jeho zájmu je už nějaký čas i pražská magistrála, pro kterou by mnohem radši používal označení Hlavní pražská třída. „K této trase by se měla vázat Praha, ať už z té historické části od Starého Města pražského přes Nové Město pražské a z druhé strany třeba od Karlína, nebo od Žižkova, od Vinohrad. Hlavní pražská třída by měla být takovou spárou, která by definitivně spojila ta města nějakým způsobem dohromady,“ je přesvědčený s tím, že cesta velice logicky prochází metropolí od severu k jihu v místech, kde se po staletí soustřeďoval veřejný zájem, ať už v podobě obranného systému, nebo po zbourání hradeb v podobě veřejných staveb. Potenciál plnit svůj účel má podle architekta i nadále a nadto by se k ní mohlo vztahovat rozšířené centrum sahající od Pankrácké pláně až k Troji. „Auta zmizet nemůžou, protože v prostoru, kde se něco děje, tak auta musí být, ale jde o to v jaké formě,“ má jasno.
Prizmatem lidských potřeb nahlíží i nově vznikající projekty. „My tady v Praze pořád toužíme, že nemáme dost veřejných staveb, které by byly takzvaně ikonické nebo šly s dobou. To mně možná vadí míň, než že nemáme funkce. Třeba když pořád nemáme filharmonickou budovu,“ konstatuje a věří, že v následujícím desetiletí bude nové kulturní centrum na břehu Vltavy stát. „Očekávám od architektury, že budova dokáže rozšiřovat veřejný prostor až do svých útrob až dokonce, když to přeženeme a v souladu s tím návrhem, který tady vznikl, až na střechy. Až na půdu takříkajíc je prostor volný a otevřený. Mám rád, když se budova stává nejenom tím monumentem, nejenom ikonou, ale objektem, který vtahuje,“ hodnotí vítězný návrh víceúčelové koncertní síně od dánského studia BIG.
Jak vnímá komunistickou minulost Petra Pavla coby člověk, který měl blízko k disentu? Co ho před vstupem do strany uchránilo, přestože k němu byl opakovaně vyzýván? Má prezident právo přizpůsobit si prostředí Pražského hradu, jak se mu zlíbí? Jak se dívá na trendy v architektuře? A ubírá se urbanistický rozvoj českých měst správným směrem? Na tyto a další otázky odpovídal architekt Josef Pleskot.
Rozhovory Prostoru X můžete sledovat i bez reklam. Využijte Premium+>>>
