„Dějí se věci, které jsou jako přešaltované,“ hodnotí umělec Jiří David rozpolcení společnosti, která často naslouchá líným a s průměrem splývajícím jedincům na úkor těch kreativních. „Jsem velmi skeptický k tomu, že se něco může změnit. Současný ministr nedokáže odstranit amatérku z Národní galerie, protože by mu řekli: ‚Seš xenofob, protože odstraňuješ cizince! Seš machista, protože odstraňuješ ženu!‘ Nikdo nikdy si nedovolí odstranit neschopného člověka, protože je neschopný. Byl by napadený za všechny tyhlety věci,“ říká výtvarník, který sám čelil absurdnímu nařčení z opovrhování cizinci. Přitom mu po mamince koluje v žilách slovinská krev a v zahraničí vystavuje častěji než v Česku.
„Jsem furt naivní dítě, které si myslí, že politika nedokáže přemoct kulturu. Nedokáže, nikdy nedokázala v celých staletích. Kultura je vlastně, v uvozovkách, jediný statek, který svět drží nějak vnitřně integrovaně pohromadě,“ myslí si Jiří David. Současně ale připouští, že ruku v ruce s jeho přesvědčením jde neustálé rozčarovaní. Nad tím, jakým způsobem je podfinancovaná kultura, jaké reakce provází záměr postavit novou budovu filharmonie, že v Národní galerii nejsou vůbec zastoupeni někteří současní umělci nebo do jaké míry v posledním desetiletí vygradovala honba za hyperkorektností.
„Jako profesor jsem se tomu vždycky bránil. Pro mě bylo důležité, jestli je zajímavý výsledek. Jaká bytost ho dělala, jestli to byl devadesátý pátý druh nějaké genderové kategorie nebo role, tak to mě vůbec nikdy nezajímalo. A jestli to bylo blbý od ženy, tak to bylo blbý od ženy, a řekl jsem jí to. A když to bylo blbý od muže, tak jsem to řekl tomu muži. Bohužel to někteří zneužívají, jak ženy, tak muži, že potom řeknou, že jsou manipulovaní, ponižovaní a podobně a potom se to obrací úplně nesmyslným způsobem. Většinou to říkají ti, kteří jsou strašně líní a nejsou schopni ve své práci už nic tlumočit, takže se na to potom spoléhají,“ říká umělec, jehož dílo Apotéoza reprezentovalo před sedmi lety Českou republiku na mezinárodním bienále v Benátkách a patřilo k tomu nejlepšímu, co bylo tehdy na prestižní přehlídce výtvarného umění k vidění, což potvrzoval zájem britského Guardianu nebo BBC. Teď má rozměrné plátno stočené v ateliéru a po kritice současného vedení Národní galerie nic nenasvědčuje tomu, že by se vrátilo do Veletržního paláce, kde by mělo viset.
Vystavuje jinde. Soubor plastických obrazů a dalších uměleckých artefaktů, které vytvořil za poslední rok, aktuálně prezentuje ve SmetanaQ Gallery na Smetanově nábřeží v Praze. Výstava nazvaná Erekce oka trvá do 19. června a David jejím názvem nechce jen provokovat, ale taky metaforicky připomenout zjitřenou vnímavost oka, která člověku umožňuje spatřit to, co zůstává běžně neviditelné. Zachovat si bdělé smysly považuje za důležité i ve vlastní tvorbě. „Umělec, který si myslí, že sebe zná, se v sobě může mnohokrát o to víc plést. Takže ve vztahu k tomu, jak je vnímaný zvenku, je důležitá reflexe lidí, kteří jsou empatičtí, přemýšliví a jsou schopní překonat klišé, která jsou nabalovaná na toho člověka,“ je přesvědčený výtvarník, jemuž probíhající výstavu pomáhali připravit kolega Viktor Pivovarov, galerista Petr Novotný a kurátorský text sepsal profesor Univerzity v Cardiffu Jiří Přibáň.
I na to, jaký nápad mu „vyfoukla“ skupina U2, co by autor ikonického neonového srdce nad Hradem umístil nad sídlo českých vládců dnes, proč by umělci neměli šéfovat institucím a co vytýká ředitelce Národní galerie Alicji Knastové nebo na čem dalším pracuje, odpověděl Jiří David v Prostoru X. Pokud vás série rozhovorů s kreativními hosty baví, nenechávejte si to pro sebe a dejte to najevo v anketě Podcast roku. Hlasovat můžete zde.
