„Kdybyste měli problém s výběrem povolání, představte si, jaké by bylo vaše místo v pravěké tlupě,“ ponouká Matyáš Chochola, který sám sebe vidí jako šamana. Člověka, který podněcuje fantazii a zvědavost, aniž by lidem říkal, co si mají myslet. A taková by měla být i role současného umění. Nedílnou součástí jeho uměleckého projevu je provokace a mystifikace, kvůli kterým často balancuje na hranici nepochopení a nezřídka se ocitá za jeho hranou. Na snahu zavděčit se všem a nebýt „za debila“ už rezignoval. V tom, co dělá a říká, chce být upřímný. Proto se netají tím, že ženy jsou podle něj povrchní, světovou scénu ovládá cancel culture a tvorbě Davida Černého přísluší nálepka pubertální.
„Být bílý hetero muž není úplně žádoucí. Bavili jsme se o tom s celou řadou zahraničních kolegů, kteří pracují třeba na kurátorských pozicích, a vlastně se ví, že teď se dává prostor úplně jiným menšinám, což je úplně v pohodě, protože já si počkám. Moje kvalita nespočívá v tom, jakém jsem rasy, jakého jsem pohlaví atd.,“ popisuje Matyáš Chochola poměry na výtvarné scéně v zahraničí. Svá díla vystavoval mimo jiné v Berlíně, Miláně a na prestižním bienále současného umění Manifesta v Curychu.
Být trpělivý se mu vyplatilo i na cestě za slávou, která byla vždycky jeho primárním zájmem. „Věci, co jsem vždycky dělal a dělám, nikdy nebyly tak zařaditelné, že by si prvoplánoví sběratelé řekli: ‚To je super umčo, to beru!‘ Trvalo jim to déle a trvalo to déle i mně, aby generace, co se mnou roste, začala vidět právě tu rozdílnost toho, co dělám oproti tomu zbytku,“ přiznává a nezastírá přitom prvotní neúspěch, ani fakt, že ještě před pár lety přespával na gauči v ateliéru.
Pád paradoxně přišel i po výhře Ceny Jindřicha Chalupeckého, která mu sice vynesla nebývalou popularitu u žen, ale mezinárodní zájem po jejím zisku paradoxně ochladl. „Ženy jsou povrchní stejně jako muži, patří to k tomu, že za sebou skrývají hloubku, o kterou mi jde. A samozřejmě proto je přitahují tyhle momenty,“ podotýká s lehkou nadsázkou. Právě absence vnitřních zábran říct cokoli, ho přiměla k tomu, aby vyhledal vnější korektivy a obklopil se vědmami. Tak označuje lidi, kteří jsou o krok dál než on a pomáhají mu v jeho osobním růstu. „Myslím si, že když jako umělce chceš něco předávat, ovlivňovat lidi, tak je dobré, abys měl nějaké vyzařování. Ta doba, kdy stačilo být rozervaný a dekadentní, pomáhala rozleptávat tu konzervativní společnost v 19. století, to už dneska nestačí,“ vysvětluje.
Poslední rok má umělec, jehož provází image uměleckého šamana, kterou si podle svých slov neodpáře, ani kdyby chtěl, sen udělat pop-up výstavu bez „vyčpělých a těžkopádných galerií a institucí“ a představit nová díla na atraktivním místě s patřičným vkusem a elegancí. Svou vizi nazvanou Experimento zhmotní 27. května v historickém centru Prahy. „Přízemí a suterén domu na Betlémském náměstí 8 prochází prvními fázemi rekonstrukce, a právě tento stav zvláštní metamorfózy odkrývající různé historické vrstvy, například i po devadesátkovém restauračním interiéru, mě vyprovokoval k tomu, prostor dočasně využít,” říká Chochola, jehož sochy budou k vidění ještě o posledním květnovém víkendu, a poté do 14. června po předchozí domluvě.
Čím ho fascinují 90. léta, co má společného kickbox a umění, kvůli čemu zeje Národní galerie prázdnotou, proč pracuje s materiály, které považuje za odpudivé, a proč už nechce dosáhnout osvícení, odpovídal v Prostoru X umělec Matyáš Chochola. Pokud fandíte (věčně) mladým umělcům, fanděte i Prostoru X, který jim dává prostor, a podpořte pořad v anketě Podcast roku – zde.
