Počasí ohrožuje kvalitu i množství vody ve studních. Vyplatí se provádět kontroly
Přestože v poslední době začalo v naší zemi pršet, nestačí s vysokou pravděpodobností dešťové srážky doplnit celkový deficit vody v krajině. To v praxi znamená, že se majitelé soukromých studní budou letos, často více než v předchozích letech, potýkat s nedostatkem vody i se sníženou kvalitou vody v nich.
Dlouhodobé statistiky a rozbory vody přitom ukazují, že více než 90 procent vody ze studní neodpovídá alespoň v jednom parametru vyhlášce č.252/2004 Sb., kterou se stanovují hygienické požadavky na pitnou vodu, a zejména proto by měli majitelé studní provádět pravidelné kontroly vody. Takové kontroly naopak ale zákon nenařizuje, a jde tak o pouhé doporučení kontrolovat vodu ve studních alespoň jednou do roka. Za vhodné období se pak považují zejména jarní měsíce, kdy může být voda ve studních více kontaminovaná z tajícího sněhu nebo pozůstatky chemických přípravků z jarních zemědělských prací. Riziko kontaminace ale zvyšují i přívalové deště splachující nečistoty do půdy, které následně prosakují do větší hloubky, ale i období sucha, kdy se ve stojaté vodě ve studních množí různé druhy mikroorganismů.
Kontroly vody ze studní provádějí laboratoře vodohospodářských společností, což jsou lidově řečeno firmy, kterým občané platí poplatky za vodné a stočné. Obrátit se na ně ale mohou i majitelé studní, přičemž ceny za rozbor se obvykle pohybují od 1 000 do 1 500 korun za vzorek, podle toho, jaké látky jsou předmětem rozboru a o jaký se jedná region. Odběr vzorků vody je třeba uskutečnit maximálně 20 hodin před zpracováním v laboratoři. V nich jsou nejčastěji zjišťovány nevyhovující mikrobiologické ukazatele (nadlimitní počet mikroorganismů), také ale překročení limitů pro hodnotu zákalu železa, a především překročení limitů dusičnanů. Konzumace takové vody ze studně pak může (ale nutně nemusí, parametry vyhlášky týkající se pitné vody jsou nastaveny velmi přísně) vyústit až do zdravotních potíží. Každopádně, využití vody ze studní k pitným účelům nemusí a často není dobrý nápad, přičemž alespoň nějakou prevenci rizik představují zmiňované kontroly. Systémovým řešením je proto napojení zejména menších obcí a jejich obyvatel na veřejné vodovodní sítě, i když to zejména z hlediska výše potřebných investic není všude možné.
Rostoucí a pravidelná rizika sucha vedou majitele studní k úvahám o jejich prohloubení, ani to však není bez problémů. Prohloubení studní musí předcházet povolení místně příslušného vodoprávního úřadu a hydrogeologický průzkum dokumentující, jak hluboko je potenciálně odebíraná voda a zdali její odběr neohrozí kvalitu a množství vody jiných odběratelů. Samotné studny jsou pak ze zákona klasifikovány jako vodní díla, tedy stavby, a jejich budování nebo úpravy tak zdaleka nepředstavují jen „kopání nějaké díry do země“.
Budování nových studen ani jejich prohlubování není navíc z hledisko budoucího vývoje počasí a stávajících zásob podzemní vody příliš strategické. Z vodohospodářských výzkumů vyplývá, že potenciál podzemních vod je v ČR vyčerpán z více než 85 procent, a není proto příliš žádoucí, aby se zdroje podzemních vod ještě více než dosud využívaly. I vzhledem k tomu, že ČR představuje z hlediska vody „střechu Evropy“, kdy veškeré voda z dešťů, která se nevsákne nebo nezadrží v přehradách, od nás odtéká do zahraničí, musí s těmito zdroji vody naše země šetřit.
Studny jako celek jistě významný odběr vody nepředstavují. I tak by ale měla být voda z nich využívána především jako užitková, například k zalévání zahrádek. K tomu pak mohou sloužit i nádrže na dešťovou vodu, které si (správně) pořizuje stále více lidí. Problém je, že se ve stojaté vodě dobře množí komáři a voda také časem začíná zapáchat. Tomu lze nicméně předcházet buď pravidelným promícháváním (třeba v souvislosti se zaléváním), k omezení zápachu a zvýšení čistoty lze také do sudu na dešťovou vodu vhodit několik kousků dřevěného uhlí.
