Ludvík Souček byl otcem české sci-fi, záhadologie i konspirací. Podivné teorie se pojí i k jeho životu
Před 100 lety se narodil Ludvík Souček, oblíbený průkopník záhadologie a autor mnoha populárně vědeckých i vědeckofantastických knih. Jaký byl život „českého Dänikena“? Proč ho fascinovaly záhady? A opravdu působil coby armádní lékař v tajné laboratoři, kde se za Korejské války prováděly pokusy na amerických zajatcích?
Ludvík Souček se narodil 17. května 1926 a od malička ho fascinovaly knihy. Jeho strýc, po kterém zdědil jméno, byl významný pražský knihkupec a nakladatel. V jeho obchodě na nábřeží se prodávala hlavně odborná a umělecká literatura. Mladý Ludvík ale namísto toho po antikvariátech hledal knihy o záhadách a podivných dobrodružstvích.
Jeho zálibu i studia přerušila II. světová válka. V roce 1944 byl gymnaziální premiant ještě před maturitou odveden k totálnímu nasazení. V říší zrekvírované ČKD se tehdy vyráběly zbraně a je možné, že Souček během práce získal vztah k armádě. V každém případě se ke konci války zapojil do odbojových aktivit a účastnil se i pražského povstání. Po válce pak vystudoval stomatologii, a většinu své zubařské praxe absolvoval jako armádní lékař v nemocnici ve Střešovicích. Do prominentního vojenského ústavu se dostal díky zahraničnímu angažmá, ke kterému se pojí jedna zvláštní kapitola jeho života.
Tajná korejská mise
Podle často opakované legendy měl Souček působit v československé polní nemocnici za Korejské války. Mise však měla být pouze zástěrkou pro tajnou laboratoř nelegálního lékařského výzkumu. Jihokorejským, a dokonce i americkým zajatcům měli lékaři podávat drogy a halucinogeny, testovat na nich výslechové metody a mučení. Po skončení války údajně experimenty pokračovaly i ve střešovické nemocnici, kam se z Koreje přesunul i Ludvík Souček.
Co je na tom pravdy? Československá vojenská nemocnice v Koreji opravdu v letech1952–1953 fungovala. Lékařský personál zde setrval i po válce, kdy Československo v rámci Dozorčí komise neutrálních států dohlíželo na dodržování příměří. Zvěsti o zdejších nelegálních experimentech pochází z pamětí generála Jana Šejny. Ten patřil v 50. letech k prominentům komunistické armády. Na konci 60. let ale přišel o konexe v úřadu prezidenta Novotného a byl spolu s dalšími vysokými důstojníky obviněn z rozsáhlého rozkrádání a obchodování se státním majetkem. Šejna před zatykačem prchnul do Itálie a emigroval do USA, kde se stal spolupracovníkem tajných služeb.
Své zkušenosti z armád komunistického bloku sepsal zdiskreditovaný generál v knize „Pohřbíme vás!“ (We Will Burry You). Z ní pochází i fáma o Součkově zapojení do pokusů na zajatcích. Oficiální vyšetřování Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu ale jeho tvrzení vyvrátilo a obecně se soudí, že si Šejna vymýšlením fantastických historek zajišťoval pozici prominentního spolupracovníka CIA. I kdyby v československé obdobě M.A.S.H. jakési podivné nakládání se zajatci probíhalo, Souček by do něj nemohl být zapojen. Na korejskou misi totiž odcestoval až po uzavření příměří, a k žádným zajatcům by tím pádem neměl přístup.
První knihy a Cesta slepých ptáků
Na mladého stomatologa udělal pobyt v Asii velký dojem. Po návratu se začal kromě zubařské praxe věnovat i psaní a prvním námětem byla amatérská fotografie, jíž se vášnivě věnoval. Psal o ní do odborných i společenských časopisů, publikoval příručky, monografie slavných fotografů i populárně naučné knížky pro děti. Láska k fotografii a grafice ho propojila s řadou umělců a jedním z nich byl Kamil Lhoták. Český grafik a ilustrátor pozdějších Součkových knih měl prý být iniciátorem jeho spisovatelské kariéry. Věděl o Součkově fenomenální paměti, schopnosti propojovat fakta s vymyšlenými souvislostmi i o jeho obrovském archivu výstřižků a poznámek shromažďovaném od ranného dětství. Kamaráda proto pobídl, aby napsal něco fantastického pro děti.
Součkova beletristická prvotina Cesta slepých ptáků vyšla v roce 1964 a přesně ilustruje jeho budoucí spisovatelský styl. Je psaná reportážním stylem a odkazuje se na klasické Verneovky, na nichž Souček vyrůstal. Hlavní postavou je český lékař Jiří Kameník, který ve společnosti své přítelkyně a dvou Islanďanů pátrá po tajemné jeskyni skrývající artefakty dávné mimozemské návštěvy. Kniha měla obrovský úspěch a Souček začal psaní věnovat všechen volný čas. Znalosti načerpané při studiu faktů úročil ve sci-fi povídkách a románech. Populárně naučné příručky zase šperkoval svou bujnou fantazií. Kromě dvou pokračování dobrodružství doktora Kameníka stihl do roku 1968 vydat šest naučných knih, dva dobrodružné romány, dvě detektivky, sbírku sci-fi povídek a publikaci o největších světových záhadách Velké otazníky.
Záhadologie
Události Pražského jara znamenaly v Součkově životě zlom. V době, kdy vydával Cestu slepých ptáků se z nemocniční ordinace přesunul na ministerstvo obrany do tiskové kanceláře svého přítele generála Václava Prchlíka. Prchlík byl důležitou postavou Dubčekovy administrativy a po sovětské invazi byl degradován a uvězněn. Na Součka perzekuce nedopadly. Z ministerstva ale odešel do armádního filmu, poté do
armádní redakce Československé televize a nakonec do oddělení populárně naučné literatury nakladatelství Albatros. Díky práci v médiích se mohl naplno vrhnout do tvorby. Shodou okolností mu na stole přistál i ideální literární formát.
Záhadologií se Souček zabýval už ve svých Velkých otaznících. Texty o původu vltavínů, vyhynutí mamutů, tunguzském meteoritu, Atlantidě a létajících talířích psal čtivě, při spřádání fantastických okolností se ale víceméně držel vědeckých faktů. V roce 1968 se mu však na redakční stůl dostala kniha Vzpomínky na budoucnost Ericha vod Dänikena. Její přepjatě senzační styl se prý Součkovi příliš nezamlouval a během práce na českém překladu ji údajně označil za „tu německou blbost“. Kniha ho ale nepochybně inspirovala k sepsání vlastního stěžejního díla české záhadologie Tušení stínu. V ní se k Dänikenově teoriím o kontaktech starých civilizací s mimozemšťany otevřeně hlásí.
Mezi vědci si Ludvík Souček svým Tušením příliš přátel nenadělal a vlažně přijala knihu i kritika. Čtenáři ji ale doslova hltali. Kniha byla okamžitě vyprodána a půjčovala se jako vzácnost jen nejdůvěrnějším kamarádům. Dlouhé fronty se stály i na pokračování Tušení souvislostí a další Součkovy fantastické i naučné knihy. Plodný autor vycházel poptávce ochotně vstříc a za pomoci své manželky publikace doslova chrlit. Trpěl sice těžkou obezitou a problémy s alkoholem, díky fenomenální paměti ale dokázal pracovat na několika knihách zároveň a diktovat je své ženě k přepisu v řádu několika dnů. K tomu stíhal psát povídky, články, recenze, scénáře pro rozhlas i televizi a řadu pořadů sám moderoval. V archivu vysílání České televize je například k shlédnutí jeho roztomile pojatý záhadologický seriál A na dobrou noc vysílaný v roce 1972. Spisovatel zde erudovaně vysvětluje záhady předkolumbovských civilizací, kamenných počítačů, soch na Velikonočním ostrově, ale i smrti Napoleona či původu pohádky o Červené Karkulce.
Záhada ztraceného rukopisu
Jméno Ludvík nese dodnes výroční cena udělovaná českým sci-fi „fandomem“. K zakládání organizovaných klubů vyzval Souček příznivce vědeckofantastické literatury v roce 1978, kdy mu už zbývalo jen několik měsíců života. Stihnul ještě vydat druhý díl své záhadologické série a údajně i dopsat třetí díl pojmenovaný Tušení světla. Ten však nikdy nevyšel. O důvodu se vypráví spousta teorií a spekulací. Souček ho prý považoval za nejdůležitější díl plánované trilogie. V době, kdy kvůli nadváze a srdečním problémům skoro nemohl chodit, kvůli němu podnikl cestu na Kypr, kde snad hledal jakousi ztracenou hrobku mýtického krále. Rozepsaný rukopis pak nosil neustále s sebou pečlivě zabalený v koženém pouzdře. V redakci se ale dokončená verze ztratila. Její údajný fragment vyšel až v 90. letech v knize Po stopách bludiček.
Autor již do osudu svého opusu mangum zasáhnout nemohl. Při dokončování knihy pracoval souběžně na televizním seriálu Od zmizelého diplomata k jiným vesmírům. Když dva jeho kolegové během natáčení zemřeli, prohlásil prý: „Teď jsem na řadě já.“ Jeho tušení se vyplnilo těsně po Vánocích roku 1978. Tušení světla zmizelo. Možná ho ukořistili agenti mimozemských civilizací, aby zachovali tajemství, které nám Ludvík Souček chtěl na poslední chvíli sdělit.
