Merzova zrušená cesta do Bratislavy: Slovensko řeší diplomatický trapas

Poprvé Fico avizoval návštěvu německého kancléře na dubnovém setkání lídrů Evropské unie na Kypru. Tehdy uvedl, že se chce s jedním z nejmocnějších mužů Evropy pobavit o budoucnosti sedmadvacítky, ale také třeba o automobilovém průmyslu, tématu, které obě země spojuje. Fico se totiž s Německem snaží najít společnou řeč například v kritice návrhů na zákaz aut se spalovacími motory. V dubnu o návštěvě s médii hovořil i ministr zahraničí Juraj Blanár, který bez dalšího upřesnění uvedl, že německý kancléř stojí o jednání s Ficem ideálně „co nejdřív“. Neformální summit evropských lídrů proběhl v kyperské Nikósii 24. dubna, po parlamentních volbách v Maďarsku, které skončily porážkou Viktora Orbána. A tedy také pádem nejsilnějšího euroskeptického hlasu a jednoho ze spojenců právě slovenského premiéra. Je tedy nasnadě, aby se německý kancléř se slovenským premiérem sešel. Je totiž vždycky dobré mít povědomí o tom, co lze od Slovenska v budoucnu na evropské úrovni očekávat. A to obzvlášť v situaci, kdy celou nacionalistickou scénu ve střední Evropě na prahu postorbánovské éry zachvátila panika, v níž se do centra dostávají úvahy, jak kritiku Evropské unie do budoucna co nejvlivněji formulovat. 

Po dubnovém prvním výstřelu se o návštěvě na pár týdnů přestalo mluvit. Na Slovensku diplomacii v médiích totiž překryla jiná témata. V první řadě šlo o útoky na rodinu opozičního lídra Michala Šimečky, ale taky o prvomájové veselice nebo právě o oslavy konce druhé světové války, na Slovensku v posledních letech silně zpolitizované. Před 9. květnem se Fico vypravil do Moskvy. A byť se neúčastnil přímo vojenské přehlídky na Rudém náměstí, setkal se s ruským prezidentem Vladimirem Putinem. Tomu mimo jiné předal údajný vzkaz od ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského s prosbou o setkání. Na ten ruský prezident zareagoval tak, že jestli se chce lídr jím napadené země sejít, má mu zavolat sám. Ukrajina následně poslání vzkazu přes slovenského premiéra popřela. Kromě jiných evropských státníků však Ficovu návštěvu v Moskvě zkritizoval i německý kancléř, když uvedl, že tím slovenský premiér nereprezentuje evropskou pozici a že je mu líto, že Fico do Moskvy skutečně vycestoval. 

Život a dílo Andreje I. Zbabělého aneb Jak povýšit lež, buranství a ojebávky na státní politiku

Zpětné zrcátko

Jen několik dní po Ficově návratu z Ruska se stala údajná návštěva předmětem slovenského politického boje. Bývalý ministr zahraničí, prezidentský kandidát, ale taky slovenský velvyslanec v Berlíně v letech 2005-2009 Ivan Korčok, který po porážce v prezidentském klání oblékl stranické tričko nejsilnějšího opozičního Progresivního Slovenska, přišel s informací, že Merz svoji návštěvu ruší právě kvůli Ficově návštěvě Moskvy. Neupřesnil, kde k takové zprávě přišel. Doplnil ale, že si Fico myslel, že to může hrát takříkajíc na obě strany a že jeho cesta na východ nebude mít žádné důsledky. Opoziční strany mezitím začaly zprávou „tapetovat“ své sociální sítě. Progresivní Slovensko si na Facebook vyvěsilo, že „Fico zmařil návštěvu německého kancléře“, poslanec strany Svoboda a Solidarita Juraj Krúpa pak řekl, že „zrušení návštěvy je ostuda na sto let“. Následně o něm promluvil i sám premiér, svoji cestu do Ruska ale znovu obhajoval. A uvedl, že pokud by důvodem bylo skutečně jeho setkání s Putinem, jednalo by se o Merzovu politickou chybu.

Zatímco se polarizovaná slovenská politická scéna pře, vyjádřila se k situaci i německá strana. Ta sdělila, že oficiální návštěva kancléře na Slovensku v plánu vůbec nebyla. Přesto však podle slovenské koalice i opozice měl Merz do Bratislavy skutečně přijet – jen jeho cesta měla být soukromá, a nemělo se tak jednat o oficiální jednání. Můžeme se domnívat, co přesně to znamená. Německá strana má jistě zájem na diskusích se slovenskými protějšky. Soukromá forma ale dává tušit, že se asi víc mělo jednat o předání přátelských rad slovenskému premiérovi, které by se pak v jeho pozicích na jednáních oficiálních mohly nebo měly odrazit. Třebaže Fico odřeknutí návštěvy zlehčuje, bezpochyby se i tak jedná o diplomatický neúspěch. A to zejména s přihlédnutím k tomu, že se obě strany vyhýbají jasnému vysvětlení toho, proč ke zrušení vlastně došlo. 

Ficova návštěva v Moskvě se jako interpretace jeví nejlogičtěji. A kromě slovenské opozice o ní jako o jednom z důvodů mluví i německé diplomatické zdroje slovenského Denníku N. Ty ale zmiňují i některé další důvody, třeba poslední výroky politiků Ficovy strany Směr směrem k Německu i fakt, že slovenští představitelé zmiňovali konkrétní termín Merzova příjezdu, ačkoliv se mělo jednat o soukromou návštěvu a nic nebylo domluveného napevno. Jedním z viníků zrušené návštěvy tak může být třeba předseda poslaneckého klubu strany Ján Richter, který v debatě STVR ostře odmítl Merzovu kritiku Ficovy moskevské cesty. Uvedl, že si „německý kancléř mohl kritiku odpustit, když je premiérem té země, která válku vyvolala a způsobila“ a doplnil, že to nepokládá za morálně přiléhavé. Europoslankyně Směru Juria Laššáková pak až po zveřejnění informace o zrušení návštěvy v diskusi na televizi TA3 Fica hájila, když řekla, že jako suverénní premiér může cestovat kam chce a že si návštěvu německého kancléře nepředstavuje tak, „abychom byli sedmnáctá spolková země, do které Friedrich Merz přijede tehdy, když uzná za vhodné“ a že Německo není Friedrich Merz, který „dnes je kancléřem a zítra jím být nemusí“. Dlouhodobě se nejkritičtěji ze slovenské vládní koalice k Německu i Merzovi osobně vyjadřuje třeba předseda nejmenší vládní Slovenské národní strany Andrej Danko, který také neopomíná připomínat německou vinu za rozpoutání války. Od politiků slovenské koalice už ale samozřejmě neslyšíme nic o tom, jakou vinu na zločinech nesly elity fašistického Slovenského státu. 

Jednou z věcí, kterou Fico Putinovi v Moskvě při setkání začátkem května řekl, bylo, že obě země pojí historie. Každý rok se přičiněním slovenských nacionalistických politických elit otvírají staré rány, k nimž v jejich podání nevyhnutelně patří kritika německých představitelů. Na Slovensku je také mnohem víc než v České republice přítomný panslovanský sentiment, se kterým Fico pracuje, když počítá s tím, že za návštěvu Moskvy od svých voličů nedostane vyčiněno. To by se totiž českým politikům až na extrémní výjimky s velkou pravděpodobností stalo. Porážka Viktora Orbána však jistý předěl skutečně znamená a do budoucna budou schůzky slovenského premiéra se západními státníky nutností, pokud se má vůbec uvažovat o tom, že by sám Fico Orbánovu štafetu největšího troublemakera odmítl převzít.

Proč Babiš neovládá partnery ve vládě? Jdou mu na ruku a SPD chce „zrušit“ jeho střet zájmů

Komentáře

Slovenské komentátory taky tato roztržka pudí k zamyšlení, jak vlastně v posledních letech vypadá Ficova diplomatická aktivita. Když se v roce 2023 znovu stal premiérem, sliboval všem pověstnou „politiku všech azimutů“. Zvlášť z období po atentátu, ke kterému došlo před dvěma lety, je ale zjevné, že je takové označení, podobně jako tomu bylo v případě českého prezidenta Miloše Zemana, jen omluvenkou pro obrat slovenské zahraniční politiky na východ. Kromě Ruska předseda vlády s oblibou navštěvuje například Vietnam, na kterém obdivuje tamní diktaturu podobně, jako dřív Zeman v Číně obdivoval to, jak se jí povedlo „stabilizovat společnost“. Naopak řady západních státníků, kteří navštěvují Bratislavu, povážlivě řídnou. A případnou návštěvu německého kancléře je třeba vnímat také v tomto kontextu: pro Slováky totiž mohla znamenat naději, že se nejvyšší politická reprezentace se Západem pořád ještě baví. 

Něco však návštěva ale také vypovídá o tom, jaká nálada zalije střední Evropu vždy při připomínkách konce války. Zatímco nacionalistické elity na Slovensku si ponechávají oslavu rudoarmějců a panslavismus obracející se k velké Rusi, v Čechách je jednoznačně proruská politika výsadou extrémních skupin. Letos se ale česká pozornost zaměřila hlavně na setkání Sudetoněmeckého landsmanšaftu v Brně, které tematicky pohlcuje téměř veškeré debaty o křivdách minulosti. Slovensko tak řeší události války a jejího konce, Česko se ale zpětně ohlíží nejen za nimi, ale i za vlastní reflexí minulosti z devadesátých let. Obojí je jistě potřeba. Zároveň však nelze ignorovat to, jak se minulost v rukou nezodpovědných xenofobů mění v rétorickou zbraň ničící evropskou pospolitost. Té škodí nejen výroky politiků Směru, ale taky pasivní agresivita českého ministra zahraničí Petra Macinky, který útočí na německé vládní politiky. 

Za krátký závěrečný dovětek stojí i zmínka o vnitropolitické situaci v Německu. Z hlediska diplomacie je totiž německý kancléř Friedrich Merz jedním z nejúspěšnějších v Evropě, o čemž svědčí i to, že má schopnost efektivně jednat s americkým prezidentem Trumpem. Doma však čelí „blbé náladě“, extrémní nedůvěře obyvatel a tlaku koaličních partnerů i spolustraníků. To ho i před zahraničními politiky, kteří s ním vstupují do disputací, staví do zranitelné pozice. Z výroků politiků Směru je patrné, že jsou si toho vědomi, zároveň však přeceňují svojí vlastní pozici. Když tak europoslankyně Laššáková tvrdí, že „zítra Merz kancléřem být nemusí“, tne jistě do živého. Zároveň to však určitě nebudou vztahy se Slovenskem, které pod německým kancléřem židli ještě víc rozkývou. Pro německou politiku je ale celá roztržka jasnou připomínkou: komunikujte se střední Evropou. 

Špidlova Nová sociální demokracie volební průlom nepřinese. Poptávka na politickém trhu ale určitě je

Komentáře

Dvorecký most bez aut přepraví daleko víc lidí než většina mostů s auty. Jak je to možné?

Komentáře