Bernd Posselt: Nejsme revanšisté, jsme most. Majetkové nároky jsou jen mýtus
Mají brněnští patricijové za týden otevřít náruče a chlebem i solí přivítat sousedy, které dlouho neviděli? Nebo zamknout domy i chalupy a klíče hodit do studny? Jsou Sudetoněmecké dny v Brně oslavou společné kultury a tradic, odvahy vzájemného odpuštění a smíření nebo „Ist der Tag gekommen“, jak děsí osmdesát let komunisté? Bernd Posselt, mluvčí i předseda Sudetoněmeckého krajanského sdružení, otevřeně o historii, ale hlavně o budoucnosti, kde „Landsmannschaft“ nebude sprostým slovem.
Bylo založení Sudetoněmeckého krajanského sdružení v roce 1950 reakcí na poválečné křivdy vůči sudetským Němcům, nebo šlo o pokus zachovat si politický vliv v Evropě?
Šlo o pomoc čtrnácti miliónům vyhnanců, z toho třem miliónům sudetských Němců, jejich ubytování i obživu, což bylo v totálně zničeném Německu velmi obtížné. Němci z nás proto nebyli nadšeni a zkraje s námi zacházeli často špatně. Krajanský spolek měl vytvořit základy pro život, zachování kulturní identity i politické zastoupení jejich zájmů. Jsem mluvčí dvou set spolků sudetských Němců, z nichž největší je krajanský, ale existují i Sudetoněmecký horolezecký spolek, Sudetoněmečtí sociální demokraté, Sudetoněmečtí filatelisté a další. Jde o ceremoniální funkci, druhou je funkce předsedy heterogenního spolku krajanů bez ohledu na politické a náboženské smýšlení, jehož úkolem je jejich integrace. Výjimku tvoří extremisté z AfD a komunisté, kteří nejen nesmějí být členy spolku, ale mají i zákaz vstupu na Sudetoněmecký den.
Chápu správně, že nejdůležitější je tedy především „krajanská“, a nikoli politická orientace?
Spolek má oblasti kulturní, humanitární i politické působnosti, nikoliv však stranické, jak dokládá fakt, že já jsem padesát let členem Bavorské křesťanskosociální unie (CSU), zatímco druhou pozici sdružení drží předsedkyně Spolkového shromáždění paní Naß, členka Sociálně demokratické strany Německa (SPD).
Jak přijímáte kritiku, že sdružení dlouho nedostatečně reflektovalo roli části sudetských Němců na rozpadu Československa v důsledku mnichovské dohody?
Nejprve se lidé museli starat o to, aby měli co jíst a kde bydlet. Já se narodil deset let po našem vyhnání z Jablonce v roce 1946 a ještě dvacet let poté jsem chodil s dědou do provizorní ubytovny v táboře vyhnanců za jeho kamarády, s nimiž hrál karty. Tito lidé se tak nezabývali historickými otázkami, museli se starat, aby měli z čeho žít. Až v 50. letech došlo k politizaci tématu vyhnání. Zpočátku byli ve sdružení zastoupeni všichni sudetští Němci. Ti, kteří za války sloužili režimu, uvěznění v koncentrácích i ti, kteří před nacisty prchli do exilu. Všichni bez ohledu na minulost, vykořeněni a zlomeni, budovali krajanský spolek, v němž si přes napětí mezi nimi pomáhali postavit se na nohy. Šlo o lidi v existenciální pospolitosti, kde minulost nebyla hlavní téma. Až v roce 1968 se v Německu začalo víc diskutovat o nacismu, ale v 50. a 60. letech seděli jak nacismem stíhaní, tak i jeho prominenti v malém grémiu, za ostrých osobních diskusí v atmosféře konfliktů.
Jak se sdružení změnilo od 50. let?
Jak bylo řečeno, i když bylo od počátku demokratickou organizací, byli v něm i bývalí nacisté. Myslím, že český národ, který zažil komunistickou diktaturu, chápe situaci po diktatuře. I v Česku jsou ještě ve funkcích lidé „dřívější doby“ a totéž platilo po válce pro sudetské Němce. Co se změnilo? Počáteční naděje na návrat domů byla časem stále nereálnější a dnes už tomu nikdo nevěří. Proto máme nové cíle, Evropu, zachování kultury, jež nás spojuje s Čechy, spolupráci a porozumění! Ve víře vyhnanců z roku 1946, že se vrátí domů, nešlo o revanš, jak jim komunisté podsouvali, prostě se chtěli jen vrátit domů. Přesto sdružení v 50. a 60. letech jasně deklarovalo: „Chceme se vrátit domů, ale nechceme, aby byl vyhnán jediný Čech.“ Lidé věřili, že komunismus jednou skončí, padne „železná opona“, oni se vrátí domů a budou žít s Čechy v míru.
Nebylo upuštění od majetkových nároků, vzhledem k nepravděpodobnosti jejich prosazení, spíš pragmatickým krokem než změnou hodnot?
Těch, kteří vznesli majetkové nároky, bylo málo. Většina věděla, že jde o iluzi a tvrzení o masových majetkových nárocích jsou mýtus. Vyhnanci byli zasaženi psychicky, ale otázka majetku nebyla pro většinu z nich, včetně naší rodiny, prioritou. Dědeček byl bohatý, měl v Jablonci továrnu na pouzdra a kartonáž, a přesto, jakmile padla „železná opona“, prohlásil jsem jménem rodiny, že se vzdávám majetku, a nebyl jsem sám. Někteří tak neučinili proto, že se majetku opravdu nechtějí vzdát, druzí to využili jako symbol ublíženosti, aby ukázali, že se stalo něco špatného, i když nic nechtěli. Kdyby se na začátku 90. let vedly rozhovory mezi Čechy a sudetskými Němci, jak chtěl prezident Havel, jsem si jist, že většina našich lidí by se vyvlastněného majetku vzdala.
Jste si opravdu jist, že šlo jen o spravedlnost?
Mnoho lidí mezi Čechy i mezi sudetskými Němci vidí jen vlastní utrpení, proto jsme se dlouho nikam neposunuli. Nyní naštěstí na obou stranách existuje mnoho lidí, kteří nevidí jen vlastní utrpení. Před 25 lety jsem u vás v televizi v pořadu Naostro řekl, že žádám český národ o odpuštění za podíl sudetských Němců na nacistických zločinech. Byl jsem třikrát položit květiny v Lidicích, víckrát v Terezíně, vedl jsem i dialog s lidmi z Klubu českého pohraničí. Je smutné, že to řada lidí nevidí. Naše sudetoněmecké utrpení bude uznáno a zpracováno tehdy, uznáme-li a zpracujeme utrpení Čechů. Je třeba říci, že nejdřív došlo ke zločinům nacistů a až pak k vyhnání, ale to jsme nikdy nepopírali.
Je tedy otázka vlastnictví definitivně vyřešena?
To je složité a jsem rád, že se mě ptáte. Nikoliv jen jako soukromá osoba, ale i z pozice funkce mezi sudetskými Němci odpovídám: „Pro mě je ta otázka vyřešena,“ a sdružení se tím takřka nebo vůbec nezabývá. Co nemůžu, je vzdát se majetku jiných lidí a nechat stranou trochu cynickou hru našich vlád. Německá vláda dodnes tvrdí, že neuznává
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
