I když pojem sabatikl rezonuje ve veřejné diskuzi posledních pár let v souvislosti s enormním pracovním nasazením a potřebou, mnohdy spíš nutností, si odpočinout, jeho přínos zmiňuje už Bible. Podle Starého zákona by se každý sedmý rok měly pole i vinice nechat ležet ladem, aby nabraly sílu. To se teď chystá udělat i Václav Kuneš. „Připadám si jako to pole, jen ne po sedmi, ale po 25 letech. Všechno je venku, potřebuje to nějak prohrabat a zasít nové věci,“ přiznává umělecký ředitel souboru 420People, choreograf, tanečník a bývalý porotce Stardance. Nad tím, proč už se nedokáže radovat ze šesti úspěšných premiér, které jen loni uvedl, dlouho přemýšlel. Když se k absenci radosti přidaly fyzické projevy vyčerpání, rozhodl se dát si půlroční pauzu.
Byl obklopen fajn kolegy, jemu i nezávislému souboru, který před patnácti lety založil, se podařilo ustát náročné období pandemie, spolupracoval s oceňovanými umělci na představeních Národního divadla i nového cirkusu. Nic nebylo špatně. „Tancuju a choreografuju celý svůj život a vždycky jsem měl strašnou radost z toho, že dělám něco, co je zároveň můj koníček, co mě fakt baví. Cestuju díky tomu, občas vám za to někdo zaplatí a je to vlastně moc fajn. A najednou tam tohle nebylo,“ popisuje Václav Kuneš pocity, které ho začaly trýznit. Znepokojující signály navíc začalo vysílat i tělo. „Jedu do práce a je mi prostě fakt špatně. Musím zastavit, otevřít si okýnko auta, nebo třeba vylézt. Říkal jsem si, jestli mi to vlastně za to stojí a proč to tak je,“ vzpomíná umělecký ředitel souboru 420People, choreograf a tanečník. Tehdy se začal zabývat myšlenkou, že sundá nohu z plynu i obrazně.
Na svou tvůrčí pauzu se připravoval rok. „Mám kolem sebe fantastický tým lidí, ten administrativní i ten výkonný, a nechtěl jsem je nechávat ve štychu s tím, že bych řekl: Pardon, jedu na půl roku na chatu. Tak jsem to dodělal všechno, splnil, odškrtnul,“ přibližuje praktickou stránku svého rozhodnutí. Oporu přitom našel u svých blízkých, starší kolegové z branže reagovali dokonce tak, že si kdysi měli sabatikl také dovolit. „Chodíme na fyzioterapie, na masáže, do sauny, plavat, běhat, prostě staráme se o sebe, o tu schránku, o to fyzické, no a tohle (ukazuje na hlavu – pozn. red.) je taky sval, tohle je taky součást těla, o kterou bychom se mohli třeba starat líp nebo víc,“ říká.
Kam se budou jeho nejen taneční kroky ubírat za půl roku, nechce teď předjímat. Jasno má v tom, že by se nerad vracel do starých kolejí i v tom, jak budou vypadat jeho následující měsíce. „Čas od času jsem si říkal, co budu dělat, protože se mě na to každý ptal. A nejdřív jsem měl plány, jak pojedu do Chile a tam a tam. A pak mi došlo, že bych vlastně rád byl doma s partnerkou a zažil, jaké je to být doma bez nějakého stresu, že někde dlužím nějakou odpověď, nebo že někde musím něco vymyslet,“ dodává s tím, že se chce ve svém druhém životním poločase ještě někam posunout a něco dokázat. I proto potřebuje aktuální restart.
Co ho ve chvíli, kdy si uvědomil svou apatii, děsilo nejvíc? Proč svůj stav neřešil terapií a je důsledkem poměrů, které v kultuře panují? Potýkají se s něčím podobným i jeho kolegové? Čím je pro něj tanec a dá se jím živit i po čtyřítce? Nebo jaká představa mu v současnosti vlívá novou energii do žil? Na tyto a další otázky odpovídal umělecký ředitel souboru 420People, choreograf, tanečník a bývalý porotce Stardance Václav Kuneš.
