Hitlerovy ukradené děti: Lebensbornem to bohužel neskončilo, zavlékání dětí a ničení rodin sledujeme dodnes | Reflex.cz
nahoru

Hitlerovy ukradené děti: Lebensbornem to bohužel neskončilo, zavlékání dětí a ničení rodin sledujeme dodnes

Vít Kremlička23. ledna 2020 • 10:00
Ingrid von Oelhafen a obálka její knihy
Ingrid von Oelhafen a obálka její knihy
• foto: 
Archiv nakladatelství Grada

I v míru se takové dítě ztratí raz dva, natož ve válce. Ingrid von Oelhafen, autorka knihy Hitlerovy ukradené děti zpracované spolu s dokumentaristou Timem Tatem, se zabývá tématem systematického unášení dětí z území okupovaných třetí říší za účelem jejich germanizace v pěstounských rodinách. Počátkem let čtyřicátých minulého století šlo o areál v rozsahu od Krymu po francouzské pobřeží Atlantiku a od Bělehradu po Trondheim. Nejmladším obětem cynického pokusu nazývaného Projekt Lebensborn je nyní kolem osmdesáti roků.

Projekt Lebensborn založil Heinrich Himmler, vrchní velitel neblaze proslulých SS, a zaměřil ho na systematické únosy dětí, které splňovaly kritéria tzv. nordické rasy, takže měly být asimilovány prostřednictvím adoptivních rodin v třetí říši. Dalším zdrojem byly děti z domovů Lebensbornu, kde svobodné matky rodily po spojení s vojáky SS. Při adopci byla dětem změněna jména i místo narození.

Mocenské totální zašantročení dítěte

V případě unesených dětí ještě přišla na řadu klasifikace do čtyř skupin, které mohly znamenat jak adopci, tak zotročení ve výchovných zařízeních, anebo smrt v plynové komoře (jako třeba děti zbylé po masakru v Lidicích). Jednalo se o cosi, co bychom dnes nazvali mocenským totálním zašantročením dítěte.

Ingrid von Oelhofen ve vzpomínkách na dětství a mládí (knihu Hitlerovy ukradené děti s podtitulem Projekt Lebensborn a pátrání jedné ženy po její pravé identitě vydala na podzim v překladu Martina Vondráčka Grada) mapuje svoji cestu za poznáním vlastní identity. Popisuje rodinnou anamnézů svých německých pěstounů i obtíže při hledání dokumentace. Navíc zabírá dějinný proces utváření fungujícího státu a výkonu úřadu v parlamentní demokracii v tehdejším Spolkovém Německu, jak probíhal po skončení „válečného dobrodružství” a nacismu.

Autorka zaznamenává i projevy „velkých dějin”, jak s nimi přichází do kontaktu při jednání s úřady, a reflexi totalitních institucí, které kdysi na dlouhý čas určily její život. Odhaluje principy zametání stop a vytváření pseudoidentity uneseného dítěte se zfalšováním všech údajů a dokladů. Jenomže všechny stopy nelze skrýt a testy DNA nelze obelstít…

Zavlečená do Reichu v devíti měsících

Ač se to může zdát jako banální historická epizoda, kterou již čas v minulém století totalitární epochy zavál, je to klamné zdání. Ingrid von Oelhafen, přesněji původem Jugoslávka Erika Matková, zavlečená do Reichu ve svých devíti měsících, reflektuje svůj úděl „vykořeněnosti” při hledání svojí skutečné identity a soužití se svou „pseudoidentitou”, jak vznikla po jejím únosu ze slovinské vesnice Rogaška Slatina v roce 1942. Setkala se s oběťmi Lebensbornu v kruhu solidarity organizace Lebensspuren, což pro ni znamenalo novou sounáležitost i možnost uplatnění zkušeností a vzájemnou pomoc.

Dnešní pohrobci Lebensbornu

Badatelé i zájemci o vojenskou historii a dějiny totality jistě ocení popis nelidského systému Lebensbornu s ilustrativní dokumentací Himmlerových výnosů jeho organizace. Zaujme i příběhy obětí únosů v mašinérii. Jednalo se o systém etnocidní, který měl ochromit život generací okupovaných národů. Další jeho mutace se projevovaly po roce 1945 v průběhu totalitární epochy více způsoby: vysídlováním lidí ze státu anebo nuceným přesídlením do jiné oblasti, v rámci válečných konfliktů únosy dětí a občanů a jejich zavlékáním na nucené práce, u mladší generace verbováním dětí do armád jako tzv. dětských vojáků a znásilňováním dívek a žen kvůli potomkům, jak se nedávno dělo v bosenské válce, střední Africe a na území tzv. Islámského státu.

Je jistý rozdíl mezi neomezeným fungováním demokratických procesů a omezeným počtem variant mechanismů totality. Jinak si nelze vysvětlit vznik totalitárního institutu Lebensborn a jeho mutací v následujícím století, v jiných místech a jiných podmínkách. V omezených systémech totalit vznikají instituce téhož zaměření, sloužící k potlačení individuality lidí a upevnění institucí režimu. Může to být na úrovni pouštního kmene anebo mafiánského státu; princip je vždy týž.

Celý pokus o manipulaci genofondem skončil neslavně. Odhadem se na konci války pohřešovalo přes 300 000 dětí…

Vít Kremlička




Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější