Pavel Taussig se dostal do koncentračního tábora v 11 letech. Přežil ho díky štěstí, dokonce mluví o zázraku. Přežil taky pochod smrti, kde mu zachránili život jeho spoluvězni. Znovu štěstí. Psal si deník, který po letech přepsal do knižní podoby, aby přiblížil svůj příběh svému synovi. Jeho vyprávění a popis hrůz, které zažil, ukazují realitu, které byly vystaveny miliony lidí a kterou dnes někteří zpochybňují.
Kdybychom přijeli jen o pár dní dřív, nebyl bych tady, líčí Pavel Taussig náhodu, díky které nebyl po příjezdu do vyhlazovacího tábora zplynován. Lidé z transportu, který přijel před nimi, zemřeli. Detaily, na které si vzpomíná a které poutavě představuje, jsou často děsivé. Zmiňuje třeba děti, které v jednom z táborů de facto čekaly na smrt. Nacisté je používali pro „zaplnění“ poloprázdných plynových komor.
Pavel Taussig říká, že víc než samotní esesáci, ho týrali běžní vedoucí jednotlivých budov. Nešlo o vojáky, ale o v Německu odsouzené muže, kteří se mohli službou v koncentračním táboře například zbavit trestu. Byli krutí a někdy zabíjeli lidi prostě proto, že měli nahlásit určitý dopředu daný počet ztrát. Jednomu z nich se Taussig, tehdy ještě dítě, líbil, a za společně strávenou noc mu nabízel chléb. Taussig nejprve souhlasil a jen díky intervenci spoluvězňů se tomu vyhnul.
Taussig žil ke konci pobytu v koncentračním táboře a pak i po osvobození v domnění, že jeho rodiče nepřežili. Setkal se s nimi až po návratu na Slovensko. Později emigroval kvůli vpádu sovětských vojsk.
Jak Pavlu Taussigovi pomohl otčenáš a to, že mu při pochodu smrti ukradli bochník chleba? Kdy mu otec v koncentračním táboře zakrýval oči a proč to už později nedělal? Jak se dítě vyrovná se všudypřítomnou smrtí? A proč vlastně to všechno, co zažil, sepsal pro svého syna?
Na další zajímavé rozhovory se podívejte zde >>>
