nahoru

Kora et le Mechanix pokřtí své nové album na pražské Kampě vodou z Čertovky

Dan Hrubý19. ledna 2019 • 10:00
Kora et le Mechanix pokřtí své nové album na pražské Kampě vodou z Čertovky
foto: archív Kora et le Mechanix

Pražsko-liberecká skupina Kora et le Mechanix 24. ledna v pražském klubu Hudební 3 na Kampě pokřtí své otevřené krajině zasvěčené nové album Soundscapes Eternity, Landscape Anthropology and Evening Gods of Railroad Crossings vodou z místního ramene Vltavy – Čertovky. Nejen na to se zeptáme zakladatelů této skupiny Filipa Homoly a Michala Kořána. Ale začněme ze široka.

Na konci roku 2018 jsme v Reflexu připomněli čtyřicet let od vydání desky Briana Ena Music for Airports. Nedávno jsme se ptali průkopníka ambientní hudby u nás Pavla Richtra, jak jej tato deska ovlivnila. Jelikož býváte s ambientní hudbou také velmi často spojováni, položím stejnou otázku i vám.

Filip Homola: Musím říct, že hodně, ale to vlastně všechna Enova alba. Bylo to pro nás jako zjevení, otevřel nám dveře k „jiné“ hudbě, k jinému vnímání času, k podněcování vlastní fantazie. Eno pro nás byl iniciační záležitostí a potom už se začali nabalovat jiní hudební autoři.

Michal Kořán: Už si nevzpomínám, kdy jsem desku slyšel poprvé. V osmdesátých letech se u nás zahraniční desky prakticky neprodávaly a Enovo album ke mně doputovalo se značným zpožděním někdy kolem roku 1984, kdy jsme s Filipem chodili společně do deváté třídy. A byl to právě zájem o hudbu a film, které nás jako spolužáky spojovaly. Ale myslím, že jsem už dřív slyšel jiné Enovy desky. Třeba Before and After Science. Jenže ty staré písničky mě moc nebavily. Naopak mě zaujaly pomalé skladby na konci toho alba, jako třeba By This River.


Při čtení tohoto rozhovoru si pusťte jako kulisu Soundscapes Eternity, Landscape Anthropology and Evening Gods of Railroad Crossings


A album Music for Airport vás bavilo?

Michal Kořán: Po pravdě řečeno, dorazilo ke mně tehdy s jinou Enovou deskou, kterou mám mnohem radši. A tou je On Land. A pak také Apollo. Tam jsem si užívat ty tajemné zvuky, které mě asi opravdu ovlivnily.

Letos jste vydali hudební poctu krajině. V bookletu se odvoláváte na vlastní nahrávky z konce osmdesátých let. Jak tomu mám rozumět?

Michal Kořán: Ve druhé polovině osmdesátých let jsme měli skupinu, která se jmenovala Dia Archa. Chvíli jsme hráli popové skladby, chvíli jsme experimentovali s alternativní hudbou. Až postupně jsme došli k ambientní hudbě, u které jsme zůstali. Hráli jsme pak na různých neobvyklých místech, jež měla atmosféru. V knihovně nebo v lomu. Uspořádali jsme také zahradní koncert. Ten jsme tenkrát nahráli a šířili ho na kazetách. 
Filip Homola: No a po třiceti letech jsme si nahrávku znovu pustili a líbila se nám i přes určitou naivitu právě ta její nálada. To nás inspirovalo vrátit se na stejné místo a pokusit se o zachycení podobné atmosféry.

Vláda dětí: V Praze si hrají nedospělí lidé. Však oni to rodiče pak uklidí. A zaplatí...

Další zahradní koncert?

Filip Homola: Zatím nic podobného neplánujeme, ale nikdy neříkej nikdy. Důležité bylo, že jsme se vypravili do míst, která nám byla tehdy velmi blízká. Jako dítě jsem tam trávil hodně času, v podstatě od dubna do října, a to každý rok od dětství až k dospělosti. Vznikla tam také v roce 1986 naše vůbec první nahrávka s Michalem a v roce 1988 se tam odehrál zmiňovaný zahradní koncert.

Takže trochu sentimentu?

Filip Homola: Byla to naše oáza svobody a ano, s pietou na ni vzpomínáme. Dnes už je tam všechno jinak, všechno se ztratilo. Zůstaly jen vzpomínky a to je vlastně to nejpodstatnější.

Michal Kořán: Byli jsme opravdu překvapeni, jak se za tu dobu ta místa změnila. Některá jsme ani nepoznávali. Ten klid, který tam tehdy byl, už dnes není. Uspořádat podobně tichý koncert na stejné zahradě je dneska už prakticky nemožné. Třeba na začátku naší původní nahrávky je slyšet letící letadlo. Je tam nahrané jen jednou během asi dvou hodin, které jsme tehdy zaznamenali. Dnes nad stejným místem létají letadla skoro každé dvě minuty.

Jak tedy nahrávání probíhalo? Myslím to současné…

Filip Homola: Byl začátek července, tedy v podstatě stejný den a stejný měsíc, jen o třicet let později. Vyrazili jsme z Prahy stejnou cestou, z Jižního Města, kde jsem tehdy bydlel, a cílem naší cesty byl Mukařov. Věděli jsme, že chceme natočit podobný materiál, který je slyšet na původní nahrávce…

A to?

Filip Homola: Třeba zpěv ptáků, ruchy z okolí i večerní cvrčky. K tomu jsme ještě natáčeli videa na projekce k našim živým vystoupením.

Michal Kořán: Pak jsme se sešli u mě ve studiu, jenže zpočátku se nám nic nedařilo. Naše nahrávky často vznikají při společných improvizacích, ale tentokrát to vůbec nefungovalo. Ze tří dnů nahrávání nebylo použitelné nic. Pak odjel Filip do Liberce a za čtrnáct dní přivezl nové demosnímky. Byl jsem z nich nadšený. Inspirovaly mě, dohrál jsem k nim další party a pak jsme k tomu všemu přimíchali zvuky nahrané v Mukařově.

Jak se volí ve volbách do Evropského parlamentu? Vybrat jediný lístek a kroužkovat jen…

Album má jen tři skladby s dlouhou stopáží. To byl od počátku záměr?

Filip Homola: Ano, chtěli jsme po delší době  natočit zase „opravdové“ ambientní album. Další podstatná věc je koncepce: tři kompozice, tři denní doby, ráno, poledne a večer, takový oblouk od počátku dne, až po jeho konec. Jako symbolika života.

Michal Kořán: Pro mě je tahle deska spíš vážná hudba než ambient, taková tichá symfonie. Proto asi i ta délka…

Cédéčka se zdají být mrtvá, přesto je řada hudebníků stále vydává. Jak je to u vás? Preferujete cédéčka, nebo svoji hudbu vydáváte už pouze on-line?

Filip Homola: Bojujeme s tím, bojujeme sami se sebou, jsme příznivci nových technologií, moderního světa, ale na druhou stranu jsme zároveň i staromilci, kteří rádi drží v ruce CD nebo vinyl a kochají se designem, chtějí si přečíst informace o albu, přičichnout si k potištěnému papíru. Takže pořád preferujeme fyzický nosič, i když většinou posloucháme hudbu z iPhonů a počítačů.

Michal Kořán: Pořád mám dobrý pocit, když mohu desku fyzicky někomu věnovat a on si ji prohlíží, může se jí dotýkat. Ale budoucnost je jasně digitální, on-line. My také máme hudbu na Spotify a Bandcampu. Jen letos jsme kromě nového CD vydali jako digitální release dvě desky.

Jaké?

Filip Homola: Nejprve to byla remixovaná verze alba Die Archa – daseineneuearcha a pak kompilace La Décade 2007–2017 mapující našich prvních deset let. Pro takové projekty je digitální formát ideální a nemusíte utrácet desetitisíce za lisovaná CD, která se už skoro neprodávají.

Krásné a statečné: Jedinečné snímky sestřiček, které pečovaly o zraněné ve Vietnamu,…

Loni jste byli nominováni na Cenu divadelní kritiky v kategorii Hudba. Za co to bylo?

Filip Homola: V Naivním divadle v Liberci jsem režíroval inscenaci Jsou místa oblíbená tmou, kde nikdy a nic na ostrovech se skrývá odlehlých, podle knihy Judith Schalanské Atlas odlehlých ostrovů. Je to taková věc o nás, o lidech a o tom, kam tenhle svět vedeme. Hodně hudby, loutky, objekty, projekce, nějaké to slovo a hodně tmy.

Michal Kořán: To je hlavně Filipova zásluha. Od začátku měl jasnou představu o režii i hudbě a skvěle to obojí umí.

Vaše hudba se do klubů moc nehodí. Máte nějaký oblíbený prostor, kde hrajete rádi?

Filip Homola: Mám rád netradiční místa. Dobře se mi hrálo v Ponci na Sleeping Night, nebo naposledy v Továrně v Holešovicích, kde probíhal velice příjemný hudební festival, a samozřejmě také u nás v Naivním divadle v Liberci, kde máme vždy perfektní zázemí a posluchači vědí, co od nás mohou čekat a jsou na naši hudbu připraveni.

Michal Kořán: Rádi hrajeme spíš v galeriích nebo v kinech než v rockových klubech. Skvělý koncert jsme po revoluci měli například v galerii ÚLUV na Národní třídě. Dnes se tento sál jmenuje DUP39 a díky Divadlu X10 zase ožívá divadly a koncerty. Zajímavý je pražský C.A.M.P., který je hodně prosklený a uvnitř objektu je zahrada na meditování. Podobně zajímavý prostor je i Hudební 3 na Malé Straně. Jednu část místnosti tvoří skleněná výloha, u které se hraje. Lidé vás tak mohou sledovat během koncertu i z ulice. Právě zde ve čtvrtek 24. ledna odehraje náš pražský křest. A protože si rádi hrajeme, pokřtíme toto album trochu nezvykle místní vodou z Čertovky. Je to taková pokora k tomuto místu, které máme rádi pro jeho genius loci.

Všechny naše desky končí pozitivně, říká hudebník a producent Pavel Richter
Mejdany, večírky a zahradní slavnosti. I tak žil prezident Václav Havel

Dan Hrubý




Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,650
22,710
29,250
Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější