Jak se chodí po strništi naboso? „Šoupej nohama, nezvedej je,“ radí noví venkovští kamarádi malému Edovi, který ve filmu Jana Svěráka Po strništi bos (2017) zakouší první střety dosud hýčkaného jedináčka s neznámou realitou.
Je čas protektorátu, tatínek odmítl v pravou chvíli hajlovat, a tak se rodina musí vystěhovat k mimopražským příbuzným. Tatínek prostě nohama nešoupal, ačkoli není žádným vzorovým hrdinou a sám Edu nabádá, o čem před lidmi smí a nesmí mluvit. Jak se v tom má „náhradník“ za zemřelého staršího bratříčka a žák první obecné vyznat?
Že to zní povědomě? Ano, Eda je další vtělení stejné postavy, kterou známe už ze Svěrákovy Obecné školy (1991) a jež do sebe nasála autentické prožitky režisérova otce a scenáristy Zdeňka Svěráka. Podobně a zároveň jinak tomu bylo i tentokrát: předlohou filmu Po strništi bos se stala stejnojmenná kniha Svěráka staršího, která vyšla v roce 2013, scénář si ale napsal režisér sám, otec se uplatnil „jen“ jako dialogista.
Jistou nedramatičnost filmu by tak mohl divák přisuzovat právě scenáristovi, kdo ale četl knihu, ví, že takové je už vyprávění Zdeňka Svěráka. On sám je nazval mozaikou vzpomínek skutečných i fiktivních, ve skutečnosti jde o řetízek situací a epizod, z nichž ty nejkratší zabírají třeba jen deset řádků. Ve filmu dostávají podobu obrázkového leporela, jehož pojítkem je Edovo pronikání do nového prostředí, odhalování dávného rodinného traumatu a také vývoj válečných událostí.
To vše na pozadí střídy ročních dob a takřka výhradně Edovýma dětskýma očima. Ani v tom se film neliší od předlohy vyprávěné v poláčkovském tónu v první osobě, o to víc proto záleželo na výběru hlavního představitele. Alois Grec jako Eda zaslouží v tomto smyslu absolutorium: přesně zvládá Edův klukovský rozkmit mezi bázlivostí a touhou po hrdinských činech, svou bezelstnou naivitou usvědčuje dospělé z pokrytectví a zbabělosti, zažívá první erotické vzruchy. A ještě se zdá podobný Václavu Jakoubkovi, jenž hrál Edu v Obecné škole!
Stejnou možnost neměl režisér při pohybu proti toku času u dospělých představitelů. Původní Edovy rodiče – Libuši Šafránkovou a Zdeňka Svěráka – nahradili tedy teď Tereza Voříšková a Ondřej Vetchý, Edův učitel Igor Hnízdo v podání Jana Třísky se proměnil v jeho zatvrzelého dědečka. Právě s ním a jeho dávným sklonem ke karbanu je ve vyprávění spojeno ono tutlané příbuzenské tajemství – a také ovšem s jeho dalším, zapíraným synem zvaným Vlk.
Hraje ho Oldřich Kaiser, a když se objeví na plátně, jsme opět svědky neuvěřitelné proměnlivosti tohoto herce. S Vlkem je spojena tragická linie osudové vyvrženosti a letité intolerance, která je z dětského pohledu stejně nepochopitelná, jako když vítaní osvoboditelé z řad Rudé armády bez skrupulí rodině vyvlastní netušený zázrak techniky – vysavač.
Jan Svěrák s kameramanem Vladimírem Smutným vtiskli sledu banálních, a přitom pro dětskou duši iniciačních příhod obrazovou velkolepost, zároveň však i nostalgii ztraceného ráje dětství, jakkoli bolavého. Sám jsem film viděl jen s tříhodinovým odstupem od ságy Volyň (2016) Poláka Wojciecha Smarzowského a svěrákovský opus se mi vedle drastičnosti výpovědi o událostech roku 1943 zdál zprvu jako hotová idyla.
Měli jsme snad ale jiné dějiny, než jsme měli? Přáli bychom si prožívat podobné masakry jako Poláci a Ukrajinci? Není naše schopnost „šoupat nohama“ někdy také záchranou před sebezničením? Jak to kdysi napsal už Vladimír Körner ve svém Lékaři umírajícího času (1984): „V té vaší slabosti je tolik síly, že přetrvá věky!“
Kdo chce o novém svěrákovském filmu přemýšlet, měl by si klást i otázky, které ho přesahují.
Další recenze a kulturní tipy najdete v novém tištěném Reflexu
