Nakladatelství Garamond mělo šťastnou ruku, když zakoupilo práva na překlad skvělého románu pětačtyřicetileté francouzské prozaičky Karine Tuilové Bezstarostnost (L´ insouciance, Gallimard 2016). Kniha se dostala do finále Goncourtovy ceny, získala 1. cenu francouzských knihkupců a další ocenění. Autorka osobně diskutovala na pražském květnovém Světě knihy s návštěvníky a v rozhovoru v ČT 24 prohlásila o současném světě, že bezstarostnost už skončila. Renomovaná francouzská spisovatelka nachází své hrdiny v reálném životě a intenzivně vnímá násilí, které nás obklopuje a ničí mezilidské i intimní vztahy.
Román má pevnou dějovou osnovu: Francouzský důstojník Romain Roller, traumatizovaný několikaletou službou v Afghánistánu, se po návratu těžko zařazuje do normálního života. Francois Vély, významný obchodník v oblasti telekomunikací, je mediálně lynčován pro rasistický postoj, to podkope jeho kariéru. Hledá proto nové obchodní možnosti v Iráku, tam je však zadržen a následně krutě zabit. Jeho přítel z dětství Osman Diboula, původem z Pobřeží slonoviny, naopak získává významné politické postavení. Hlavní ženskou postavou je novinářka Marion, manželka Vélyho, která po smrti manžela začíná nový vztah s Rollerem.
Autorka se nevyhýbá žádnému ožehavému tématu doby (rasismus, antisemitismus, sociální otázky, bezcitnost, celková brutalita života). Jednoduchým, ale vytříbeným jazykem mistrně proniká až na dno existenciální situace člověka. Obnažuje krutou pravdu: žijeme uprostřed neustálého ohrožení, přesto nebudeme nikdy připraveni na hrůzné zážitky, vidět na kusy rozstříleného kamaráda, cítit pach lidské krve, a zaskočí nás i vlastní stáří. „Nikdo nechce zemřít, to je jediné, co naučí válka.“
Bezstarostnost je společenský román ze současnosti, po jakém se v Česku už dlouhá léta volá. Je pravdivou sondou do života lidí dnešní Evropy. Autorka vnímá krutost a násilí, a přitom čtenáře neděsí; bere na sebe spíš roli lékaře, který naslouchá, diagnostikuje a zároveň se snaží pomoci. Psychiatr léčící Romaina říká: „Většina lidí hledá pohodlí, nechce riskovat, protože má strach ze změny a z neúspěchu, ale největší strach by měli mít ze života zmařeného.“
Bezstarostnost dětství a radost ze života je v člověku zažitými krutostmi navždy zničena, ale nezbývá než znovu začít. Člověk musí mít odvahu vrátit se do normálu, navzdory zraněním tělesným i duševním. „Je třeba žít,“ opakují si v závěru dva hlavní hrdinové bezpočtukrát jako v litaniích. Možná tato zprvu prázdná slova nakonec rozžehnou jiskru života ve zničených duších.
