Ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti došlo k málo vídané události. Během představení Měsíce nad řekou, které shodou okolností proběhlo první jarní den (!), se ve své řadě údajně vztyčil bývalý ředitel místního gymnázia a začal křičet, že „chudák Šrámek“ a „režisérka je kráva“. Prostě se neovládl. Když ho vyváděli, ještě na chodbě nadal hercům do buzerantů.
Jeho láska ke klasikovi byla silnější než velkorysost, pochopení pro současné inscenační pojetí Anny Petrželkové. Když jsem si tuhle zprávu přečetl, původně jsem s ní zamířil do rubriky Never more, kde taky příští týden vyjde. Ale pak jsem si řekl: Patří tam? Není vlastně skvělé, když pouhá divadelní iluze dokáže rozzuřit, vykolejit člověka? Není to lepší, než když vyčerpaní podnikatelé dotažení do hlediště manželkami pochrupávají v hledišti a herci hrají do zdi?
Praktická zvířecí reakce člověka v domě zasvěcenému Múzám je přece důkazem toho, že divadlo, těch pár překližkových kulis a herců, kteří předstírají, že jsou někým jiným, než kým doopravdy jsou, žije, dýchá a umí stále ještě provokovat.
Rozsvítit před očima ve své životní rutině zajetého člověka na křižovatce místo zelené náhle modrou. To je smysl umění! Kromě toho — není žádný kumšt rozčilit diváky nahotou, vulgaritou nebo přehršlí krve na jevišti. Dostat ho divadelní hrou Fráni Šrámka, to je majstrštyk!
Vzpomněl jsem si na proslulého italského satirika Daria Fo, který byl za krutost, s níž sděloval vrchnosti pravdu o ní samé, vykázán ze země. Je to kruté, ale je to něco, co má smysl.
Musím se jet do toho Hradiště podívat.
