Malkovich a Rockwell jako zabijáci na Velikonočním ostrově. Divoký kůň Devítka pobaví, ale nedojme

Před Chrisem (John Malkovich) a Leem (Sam Rockwell)  by se měl mít každý levicový režim na pozoru

Před Chrisem (John Malkovich) a Leem (Sam Rockwell) by se měl mít každý levicový režim na pozoru • Zdroj: Falcon

Vojtěch Rynda
Diskuze (0)

Čtěte Reflex v Googlu přednostně

Nastavte si Reflex jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.

Preferujte nás Sledujte nás
  • Martin McDonagh po Vílách z Inisherinu posílá dva agenty CIA na Velikonoční ostrov v roce 1973, krátce před převratem v Chile. Přes nový žánr se opět vrací k motivům, které z jeho filmů dobře známe.
  • John Malkovich si za roli blábolivého stárnoucího zabijáka odvezl cenu z Benátek a míří k oscarové nominaci. Sam Rockwell mu po jeho boku nahrává v nevděčnější roli, kterou je snadné přehlédnout.
  • Hypnotické dialogy a černý humor drží film pohromadě, oproti Vílám z Inisherinu jde ale o krok zpátky. Ve chvíli, kdy po nás McDonagh chce soucit a katarzi, je už na ně pozdě.

Scenárista a filmový režisér Martin McDonagh (*1970) je původně, a především divadelník. Ani ve svých filmech nikam nepospíchá, nechává postavy deklamovat na volnoběh o nesouvisejících absurditách (slabost má třeba pro motiv trpaslíků), poskytuje po replikách, které považuje za obzvlášť vypečené, prostor na smích. Relevantní informace dávkuje zálibně pomalu, jakoby mimochodem, aby působily šokantně.

A rád se opakuje. Ve svém celovečerním debutu V Bruggách vyslal dvojici zabijáků, (ne)řízených nerudným šéfem, do pitoreskního historického městečka, které žánru gangsterky záměrně příliš neodpovídalo. V jeho novince Divoký kůň Devítka jsou zabijáci členy CIA, nadřízeného mají rovněž bručouna a lokace ospalého Velikonočního ostrova do žánru špionážního thrilleru taky zrovna nesedí.

Velikonoční ostrov tu navíc vypadá – i dílem totožného kameramana Bena Davise – dost stejně jako kterýsi ­irský ostrůvek, kde se odehrával McDonaghův předchozí snímek Víly z Inisherinu: prostě skála porostlá šťavnatou zelenou trávou, jen ty sochy moai jsou tu „navíc“. V Devítce i Vílách jsou hlavními ­hrdiny dva muži s patnáci- až dvacetiletým věkovým odstupem, kteří mají komplikovaný, láskyplně nenávistný vztah. Oba filmy jsou retra na pozadí historických událostí, v jednom hraje roli kůň, ve druhém osel, symetrií je řada.

Dva zabijáci z CIA a chilský převrat na obzoru

U McDonaghových snímků není hlavním divákovým úkolem nechat se vést příběhem (většinou minimálním), nýbrž nořit se do bohatě nařasených dialogů, kochat se rozkošnickými hereckými výkony a zadržovat dech nad občasnou brutalitou. Na Velikonoční ostrov tedy v roce 1973 přilétají agenti Chris a Lee.

Prvnímu je přes sedmdesát, zabíjel i v zemích, jejichž jména běžný člověk ani nedokáže vyslovit, a ke světu se staví se směsí cynismu a dětinskosti, což se brzy vysvětlí jeho zdravotním stavem. Lee je o necelou generaci mladší, ne tak ostřílený (zatím ­stihl zabít jen osm lidí, kdežto jeho parťák o šedesát víc) a má v sobě zjevně ještě zbytky zdravých lidských emocí. Oba pochopitelně vědí, že v Chile, pod něž ostrov spadá, zanedlouho dojde ke státnímu převratu. Omáčku představují řeči o trpaslících, „gay“ zemích a sýru či o konverzacích umírajícího Hanka Williamse s drozdem.

Malkovichova exhibice a krok zpátky

John Malkovich si za roli Chrise z festivalu v Benátkách odvezl cenu pro nejlepšího herce a lze mu za ni předpovídat i přinejmenším oscarovou nominaci. Malkovichův výkon je vskutku výrazný: blábolivý stařík Chris je většinou dost nesnesitelný, ale stejně od něj nemůžeme odtrhnout oči a vlastně se ho naučí­me mít svým způsobem rádi. Asi jako Lee v podání Sama Rockwella, jenž musí hrát notně civilněji, poctivě parťákovi nahrávat a vůbec má nevděčnější roli, kterou je vedle Malkovichovy exhibice snadné nedocenit.

McDonagh těm dvěma štrikuje dialogy, v nichž chybějí zástupná zájmena: když třeba někdo zmíní „pušku, kterou střelili Kennedyho do hlavy“, zopakuje se „puška, kterou střelili Kennedyho do hlavy“ v sedmi navazujících replikách, aniž někdo místo „pušky, kterou střelili Kennedyho do hlavy“ řekne prostě „ji“ nebo „ni“. Filmu to dává zvláštní hypnotický rytmus, jenž rezonuje s jeho elegickou náladou.

Tu měly i Víly z Inisherinu, ale oproti nim Divoký kůň Devítka představuje umělecký krok zpátky: zatímco v nich šlo o vícevrstvé zamyšlení nad irským občanským konfliktem na pozadí sporu dvou mužů, McDonaghova novinka většinu stopáže působí prostě jako švanda – byť hodně černá, jak je u autora zvykem, týkající se mučení, vraždění, drogové závislosti, rozpadlých manželství atd. A když po nás ke konci filmu McDonagh chce, abychom honem honem s protagonisty soucítili a zažívali katarzi z kombinace dialogové komiky a historické tragédie, je to příliš málo příliš pozdě.

Právě jste dočetli článek jen pro předplatitele a někdo vám ho nasdílel, protože stál za to.

A takových u nás máme spoustu, stačí si odemknout přístup.

Začít diskuzi

Články z jiných titulů