Jefim Fištejn: Revoluce potřebuje krev. Jak západní intelektuálové začali oslavovat násilí
Čtěte Reflex v Googlu přednostně
Nastavte si Reflex jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.
- Francouzský spisovatel Édouard Louis otevřeně obhajuje žhářství a ničení majetku jako legitimní prostředek politického boje.
- Feministická akademička Bettina Zourliová označila hrozby znásilněním během pařížských nepokojů za „vedlejší škody“ revoluce.
- Od Sartra přes Fanona až po současné demonstrace se vrací otázka, zda lze násilí ospravedlnit, pokud se děje ve jménu pokroku a společenské změny.
I v českém tisku občas tu a tam probleskne tichá závist vůči pokrokovějším západním společnostem. Příčinou není jejich záviděníhodná technologická vyspělost či dokonalý systém sociálního zabezpečení – v tom jsme se jim dávno vcelku vyrovnali, dohnali a někdy i předběhli.
Závist některých autorů vyvolává jakási samozřejmá připravenost mladých lidí na Západě k použití násilí a destrukce coby přijatelné formy protestu. V tom jsme stále ještě sto let za opicemi. Přitom právě pozitivní vztah k násilí, chuť k boření, destruktivní instinkt údajně zásadně odlišuje pravé revoluční jednání od maloburžoazního. Česká společnost se v tomto ohledu jeví zatím jako nedostatečně vyspělá.
Příkladem mnohem zralejší demokracie je samozřejmě Francie. Místní dopisovatelé a cizí návštěvníci Paříže chutě popisují scény hodné absurdního divadla v dadaistickém duchu: hořící popelnice, všude špína jako v Mogadišu, bitky stoupenců čistých školních záchodků s policií, loupeže za bílého dne. Krásný popis toho, jak má vypadat revoluce na pokraji čistého umění, podává kupříkladu britská kunsthistorička Louisa Bucková, píšící pro měsíčník The Art Newspaper.
V hlavním městě Francie navštívila z odborného zájmu nějakou prodejní výstavu uměleckých předmětů, leč opravdovým zážitkem se pro ni stal pohled na hořící Paříž: „Nejsilnější dojem ze všech uměleckých děl, která jsem viděla za posledních 48 hodin, udělalo na mne zohavené sousoší pod zamračenou oblohou na náměstí Republiky, kudy jsem kráčela na Severní nádraží. Způsob, jakým byla socha zohyzděna, svědčil o tvůrčí zuřivosti a kreativní nasraností demonstrantů vyvolanými liknavostí mocenských úřadů a brutalitou policie. Už ve Francii to rozhodně nezůstane!“
Dále nadšená kritička umění cosi šťastně štěbetá o kráse černých graffiti budících dojem jakoby alegorická postava Rovnosti „ronila černé slzy anebo dokonce měla vypíchnuté oči.“ Když mluví o estetické dokonalosti tvůrčího běsnění, má na mysli jeden z nejznámějších památníků Paříže, sousoší z 19. století z dílny bratří Moriceových, v jehož středu se tyčí dívčí postava Marianne, symbol Francie, V hanobení a znesvěcení národních památek autorka nevidí nic špatného, pokud se to děje ve jménu pokroku.
Ostatně v samotné Francii lze najít plné přehršle podobných zvrácených rádobymyslitelů. Takových jako začínající, leč již vavříny ověnčený novelista Édouard Luis, autor údajně životopisného Příběhu násilí, v němž rozkošnicky popisuje, jak byl nedávno přepaden, málem udušen a pod pohrůžkou smrti úspěšně znásilněn jakýmsi desperátem, kterého k zločinnému jednání určitě dohnaly nesnesitelné životní podmínky.
V rozhlasovém rozhovoru Édouard Louis vášnivě obhajoval nedávné násilnické projevy pařížských demonstrujících. Prohlásil, že bezvýhradně podporuje žhářství jako legitimní formu politického boje, a dokonce se vyznal z toho, že i on sám je připraven neprodleně začít demolovat rozhlasové studio a vůbec všechno, co mu přijde pod ruku. Vyslovil hlubokou filozofickou myšlenku, že politika vlastně není nic jiného než vyřešení bazálního dilematu: nechat své ruce ušpinit krví, nebo zbaběle trvat na jejich neposkvrněnosti. Tuto pronikavou pravdu podpořil tím nejbanálnějším z používaných sofizmat, že „žádná opravdová revoluce se neobešla bez hrubých excesů.“
Když se znásilnění stává vedlejší škodou revoluce
Žel, toto pokleslé uvažování vydávané za poslední výkřik filozofické módy neodmyslitelně patří k většině komentátorských soudů o projevech davové nespokojenosti se stavem světa. Přípustnost násilnických a vandalských forem sociálních protestů, hledání argumentů pro jejich pochopení a ospravedlnění se staly „obecným místem“ společenského diskurzu.
Na YouTube kanálech lze spatřit video, na němž jakási francouzská znalkyně v oblasti genderových studií, lokálně známá feministka a profesorka sociologie jménem Bettina Zourliová ve vší vážnosti vyčítá mladé pařížské dívce, která se málem stala obětí hromadného znásilnění rozvášněnými demonstranty, že její pobouřená reakce je typickou známkou maloměšťáctví, ježto prznění, nahodilých žen je běžným projevem citového přetlaku revoltujících mas. Měla by zkrátka pro přirozené potřeby pokrokové omladiny mít trochu více vlídného porozumění. No, chápete to? Feministka oroduje za prznitele žen a přesvědčeně horuje za pouliční gangbang, který je podle ní nejpřijatelnější formou ideově správného odpanění!
Jinými slovy ti, jejichž posláním vždy bylo kázat a chránit kulturní étos a hodnotově obohacovat spoluobčany, dnes pokládají davové znásilňování, žhářství, ničení hmotného a kulturního dědictví a jiné projevy krajního barbarství za věc přijatelnou a doporučeníhodnou. Nemají nic proti tomu, sami jsou ochotni zúčastnit se pogromů, pokud se naskytne vhodná příležitost!
Od Sartra k Hamásu: Když násilí dostává ideologickou omluvenku
Totální přehodnocení násilnického a vandalského chování má na Západě, a zejména ve Francii, letitou tradici. Vůbec není třeba znát spisy Lenina a jeho slavnou definici, že „Násilí je porodní bábou dějin.“ Stačí si přečíst jednoho z otců-zakladatelů tohoto myšlenkového proudu Jean-Paula Sartra, abychom pochopili, jak se normalizuje i to nejodpornější násilí. Sartre napsal předmluvu k dílku známého dobového bouřliváka Franze Fanona, jehož název se do češtiny překládá jako „Psanci této země“. Je to klasika postkoloniální literatury.
V předmluvě Sartre nejenže schvaluje osvobozenecké násilí – on ho adoruje, zbožšťuje, vzývá, doslova přivolává. Nebojí se, že krev poteče proudem, bojí se, že z nějakých podružných důvodů krev nepoteče a ta revoluce nebude dokonale krvavá. Jak už to bývá, o vlastní krev umělcovi nejde, on ji nehodlá prolévat. To cizí krev má omladit obstarožnou společnost.
https://www.lefigaro.fr/politique/je-suis-pour-qu-on-mette-le-feu-aux-rues-sebastien-chenu-saisit-le-procureur-apres-des-propos-de-l-ecrivain-proche-de-lfi-edouard-louis-20261022?utm_source=chatgpt.com
Dějiny bývají krutě ironické, a tak není divu, že na žádost vdovy Fanona byla Sartreova předmluva z pozdějších vydání díla odstraněna – údajně kvůli svému nedostatečně protiizraelskému postoji.
Sémě padlo na úrodnou půdu: za posledních deset let se vztah pokrokové veřejnosti k násilí změnil v opak. Tehdy demonstrativní akty teroru vyvolávaly ve slušných lidech instinktivní potřebu solidarizovat se s jeho obětmi. Když džihádisté vyvraždili novináře z týdeníku Charlie Hebdo, na mnohá klopách se objevily odznáčky My jsme Charlie! Na nedávných pouličních shromážděních v Amsterdamu nad hlavami demonstrantů bylo možné vidět jiný slogan: My jsme Hamás!
Z úst rebelů zamilovaných do orgastického násilí občas zní stará falešná průpovídka, že nelze udělat omeletu, aniž by se nerozbilo vejce. Jenže zkušenost ukazuje, že spíš než omeleta, zůstává po nich krvavá kaše. Kdo přišel bořit, stavět neumí.
























