Josef Mašín: My neutíkali. Odcházeli jsme, abychom se vrátili

Není třeba Josefa Mašína ani obhajovat, ani dodatečně soudit. Stačí pochopit, jak mohl člověk s tak heroickým příběhem dojít k postojům, které jsou s jeho původním morálním světem v naprostém nedorozumění.

Není třeba Josefa Mašína ani obhajovat, ani dodatečně soudit. Stačí pochopit, jak mohl člověk s tak heroickým příběhem dojít k postojům, které jsou s jeho původním morálním světem v naprostém nedorozumění. • Zdroj: Wikipedia

Občanský průkaz Josefa Mašína
Josef Mašín s s bratrem Radkem (Ray) Mašínem (vlevo), USA, 1988
2 Fotogalerie
Vladimír Mertlík
Diskuze (0)

Čtěte Reflex v Googlu přednostně

Nastavte si Reflex jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.

Preferujte nás Sledujte nás
  • Josef Mašín, který se v roce 1953 s bratrem Ctiradem a Milanem Paumerem probil sovětskou zónou Německa do Západního Berlína, zemřel v noci na 1. listopadu 2026. Bylo to přesně 73 let od chvíle, kdy jejich anabaze skončila na západoberlínské policejní stanici.
  • Vladimír Mertlík, autor dvou knih o Mašínech, s ním strávil dny a noci v jeho domě v Santa Barbaře. Mašín tam odmítal, aby se cestě na Západ říkalo útěk: „My neutíkali. Odcházeli jsme proto, abychom se vrátili!“
  • Ve vzpomínce nechybí ani stinná stránka. Muž, který vzal zbraň proti komunistické totalitě, se v posledních letech přiblížil dezinformační scéně a trumpovskému pohledu na Evropu a Ukrajinu.

Byla už tma, když jsme po letu z Prahy, martyriu odbavení na letišti v Los Angeles a třech hodinách v traffiku do Santa Barbary stáli před branou bungalovu se zvonkem Joseph Masin. Dříve než jsem zazvonil, vyšel ven a utrousil: „Ahoj, jdete pozdě,“ jako by nám ujela tramvaj z Nuslí na Žižkov. Vysvětlování odbyl mávnutím ruky a vybídl ke vstupu. Když jsme se usadili, přednesl svůj plán práce na knize, aniž by očekával případnou oponenturu, a dodal: „Chcete-li se pocourat po okolí, tak přes den, i když tu nic není, ale v půl osmé zavírám barák…“

Příhodě předcházely dva roky korespondence, telefonátů a hledání, jak do příběhu Josefa a Radka Mašínových, Milana Paumera, Václava Švej­dy i Zbyňka Janaty vnést něco, co ještě řečeno nebylo. Signifikantní Pepově povaze byl i průběh první schůzky dva roky předtím, když mi do mobilu neohlášeně sdělil: „Hele, jak se furt chceme sejít, tak já jsem tady. Máš čas?“ Zmíněné „tady“ byl Kolín nad Rýnem, Pepova zastávka na inspekční cestě po pobočkách jeho firmy. Sedm hodin tam a zase zpět ale mělo smysl. Večer 19. dubna 2019 se s dveřmi domu v Santa Barbaře otevřel i trezor vzpomínek skrytých detailů „cesty na severozápad“.

Společné dny a noci dvou dlouhých pobytů nás sblížily a odkryly pod image tvrdého chlápka vlídnost a smysl pro humor. V nočních debatách potvrdil pověst nekompromisního člověka, odmítajícího sebemenší ústupek ve věci svobody, demokracie i jejich obrany. V černobílém vidění světa, ostře rozděleném na dobro a zlo, není místo pro ústup a k označení anabaze do Západního Berlína slovem útěk říká jasně: „My neutíkali. Odcházeli jsme proto, abychom se vrátili!“

DNA otce, člena legendární odbojové skupiny Tři králové z druhé světové války, Josefa Mašína, tak jako osud členů skupiny i jejich rodin mu dávají právo říct: „Ničeho nelituju! My jsme tuhle válku nezačali.“

Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.

Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!

Začít diskuzi

Články z jiných titulů