Ukrajina bojuje i za nás. Čtyři poplachy za noc, exploze dronu a příběhy, na které nelze zapomenout

Hřbitov padlých vojáků ve Lvově.

Hřbitov padlých vojáků ve Lvově. • Zdroj: Adam Milosavljević

Hřbitov padlých vojáků ve Lvově.
Hřbitov padlých vojáků ve Lvově.
Kyjev často čelí raketovým a dronovým útokům.
Autorem malby je ukrajinský ilustrátor Andrij Jermolenko, který malbu věnoval dětem zabitým při útoku
Válka se cestou přestávala jevit jako něco vzdáleného a abstraktního.
Válka se cestou přestávala jevit jako něco vzdáleného a abstraktního
"Hřbitov aut" připomíná oběti masakru v Irpini a Buči.
"Hřbitov aut" připomíná oběti masakru v Irpini a Buči.
13 Fotogalerie
Adam Milosavljević
Diskuze (0)

Čtěte Reflex v Googlu přednostně

Nastavte si Reflex jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.

Preferujte nás Sledujte nás
  • Čtyři letecké poplachy během jediné noci, exploze ruského dronu nedaleko centra Kyjeva a města poznamenaná válečnými zločiny. Taková je každodenní realita Ukrajiny, která se už několik let brání ruské agresi.

  • Buča, Irpiň i Ternopil připomínají tragické osudy tisíců civilistů. Vedle zničených domů, masových hrobů a památníků obětí však země ukazuje také mimořádnou odolnost a odhodlání vrátit se k běžnému životu.

  • Reportáž z cesty s humanitární organizací Aktuálně o Ukrajině přibližuje zemi, kde válka zůstává všudypřítomnou součástí života. Ukrajina přitom nebojuje pouze za vlastní svobodu, ale také za bezpečnost a hodnoty celé Evropy.

Na Ukrajinu jsme vyrazili s humanitární organizací Aktuálně o Ukrajině, která pomáhá lidem žijícím v blízkosti frontové linie i ukrajinským vojákům přímo na frontě. Cesta z Brna přes Lvov a Ternopil až do Kyjeva nám měla přiblížit realitu země, která se už několik let brání ruské agresi. Viděli jsme hroby padlých vojáků, místa masakrů civilistů, poničené obytné domy i města, která se navzdory všemu snaží vrátit k normálnímu životu. Sami jsme zažili několik leteckých poplachů i explozi ruského dronu nedaleko od nás. Především si však z cesty odvážíme poznání: Ukrajina nebojuje pouze za sebe.

Lvov: Narozeniny, které se slavily u hrobu

Naše cesta začala v Brně brzy ráno, odkud jsme se vydali směrem k ukrajinským hranicím. První zastávkou byl Lvov. Město, které se může zdát bezpečné v porovnání s oblastmi blíž frontové linii, nám hned na začátku ukázalo jednu z nejkrutějších podob války.

Navštívili jsme místní hřbitov padlých ukrajinských vojáků. Právě zde jsme se stali svědky okamžiku, na který se jen tak nezapomíná. Matka jednoho z padlých vojáků tady se svými příbuznými slavila nedožité pětadvacáté narozeniny svého padlého syna. Místo rodinné oslavy před nimi stál hrob jejího potomka. Byla to velmi osobní a bolestivá připomínka toho, že za každým jménem na náhrobku se skrývá konkrétní lidský příběh, rodina a život, který mohl pokračovat.

Po návštěvě Lvova jsme pokračovali do Ternopilu, kde jsme se ubytovali a strávili noc. Během cesty nás zaujala jedna věc, která se postupně stávala pořád zřetelnější. Téměř každá vesnice, kterou jsme projížděli, měla svůj malý hřbitov. Na některých hrobech se vedle náhrobků tyčily ukrajinské vlajky na malých stožárech. Připomínaly, že zde leží lidé, kteří položili život při obraně své vlasti. Válka tak nebyla přítomná pouze ve velkých městech nebo na televizních obrazovkách. Byla viditelná prakticky na každém kroku, i v těch nejmenších obcích.

Ternopil: Město, kde památku obětí připomíná i pouliční umění

V Ternopilu jsme následující den navštívili místo jedné z nejtragičtějších událostí v novodobé historii města. V listopadu 2025 zde ruský raketový útok zasáhl obytné domy. Zahynuly při něm desítky lidí včetně dětí.

Na místě dnes zůstávají připomínky obětí i drobné symboly lidských příběhů, které se s tragédií pojí. Jednou z nich je socha malého pejska z pískovce. Zvíře útok přežilo, jeho majitel bohužel ne. Právě takové detaily člověku připomínají, že válečné útoky nezasahují pouze vojenské cíle, ale především obyčejné lidi.

Zvláštní pozornost přitahuje také nástěnná malba na jednom z okolních domů. Zobrazuje malou holčičku, která svým štítem chrání plyšové hračky před letící ruskou raketou. Autorem díla je ukrajinský ilustrátor Andrij Jermolenko, který malbu věnoval dětem zabitým při útoku. Jeho obraz působí jako jednoduché, ale o to silnější poselství. Děti, které by měly řešit úplně jiné starosti, se na Ukrajině staly součástí válečné reality. Autorem malby je ukrajinský ilustrátor Andrij Jermolenko, který malbu věnoval dětem zabitým při útoku

Z Ternopilu naše cesta pokračovala do Kyjeva. S přibývajícími kilometry se začaly stále častěji objevovat známky války. Poškozené budovy, vyhořelé sklady nebo dopravní značky a směrové ukazatele poznamenané střelbou. Válka se cestou přestávala jevit jako něco vzdáleného a abstraktního. Byla stále viditelnější a bylo ji i cítit.

Kyjev: Čtyři poplachy během jediné noci

Po příjezdu do ukrajinské metropole jsme začali naplno chápat, jak často musí její obyvatelé čelit raketovým a dronovým útokům. Na výškových budovách byly patrné stopy po zásazích a poškození. Město navíc působilo nezvykle temně. Kvůli ruským útokům na energetickou infrastrukturu a následným omezením dodávek elektřiny se zde šetřilo energií a řada míst zůstávala ve tmě.

Organizátoři naší cesty nás hned po příjezdu upozornili, že v Kyjevě s velkou pravděpodobností uslyšíme sirény oznamující letecký poplach. Dlouho jsme na to čekat nemuseli.

Po ubytování v hotelu Ukrajina jsme se vydali do centra města. Překvapila nás poměrně uvolněná atmosféra. V ulicích se pohybovalo velké množství lidí, restaurace a podniky žily sobotním večerem a na první pohled se zdálo, že město funguje téměř normálně. Přesto bylo možné v ulicích pozorovat zvýšený počet policistů a sanitních vozů. Přítomnost bezpečnostních složek připomínala, že zdánlivý klid může být kdykoliv přerušen.

Po hodině v posteli se z reproduktoru na našem hotelovém pokoji ozval hlas ukrajinské ženy oznamující vyhlášení leteckého poplachu. Krátce poté, přibližně v 1:20 ráno, se městem rozezněla siréna. Bylo to poprvé od našeho příjezdu, kdy jsme ji slyšeli takto zřetelně.

Organizátoři nás naštěstí na podobné situace předem připravili. Podle jejich informací se mělo jednat o menší útok a bezprostřední nebezpečí nám nehrozilo. Pokud bychom se přesto necítili bezpečně, mohli jsme využít hotelový protiletecký kryt.

Následující hodiny však byly náročnější, než jsme očekávali. Poplachy se opakovaly přibližně každé dvě hodiny a neustále nás vytrhávaly ze spánku. Během jediné noci jsme zažili čtyři až pět poplachů. Člověk se sotva stihl znovu vrátit ke spánku, když se z reproduktoru opět ozvalo varování. Ráno nás místo budíku na snídani probudily další sirény. Tentokrát měly oznamovat dronový útok.

Po snídani jsme se vydali znovu do města. Naším cílem byla monumentální socha Matky Ukrajiny a památník padlých obránců na Majdanu. Jenže ještě předtím, než jsme se k památným místům vůbec dostali, jsme zažili okamžik, který celou naši dosavadní zkušenost s válkou posunul na úplně jinou úroveň.

Ve chvíli, kdy jsme vyšli z hotelu, se začaly ozývat silné exploze. Pravým koutkem oka jsme zaznamenali výbuch ve vzduchu. Dron, který se pohyboval přibližně dvě stě metrů od nás, zasáhla ukrajinská protivzdušná obrana. V tu chvíli jsme si začali naplno uvědomovat, v jakých podmínkách musí obyvatelé Kyjeva žít. Pro nás šlo o první osobní zkušenost s útokem tak blízko. Pro místní obyvatele je to však realita, která se opakuje dnem i nocí.

Buča a Irpiň: Místa, kde válka zanechala nejhlubší jizvy

Další cesta vedla do Buči a Irpině, dvou měst na předměstí Kyjeva, která se stala symbolem nejhorších podob ruské okupace. Právě zde byly po osvobození v roce 2022 odhaleny masové hroby a zdokumentováno systematické vyvražďování civilistů i další válečné zločiny páchané ruskými jednotkami během prvních týdnů invaze.

Měli jsme možnost navštívit také symbolické vrakoviště, na kterém jsou dodnes vystaveny ohořelé a zničené vraky automobilů. Právě v nich se tehdejší obyvatelé pokoušeli uprchnout před postupující ruskou armádou. Mnozí z nich se však do bezpečí nikdy nedostali. Zničené vraky aut jsou němým svědectvím zoufalých pokusů o záchranu vlastního života i života svých blízkých.

V Irpini jsme viděli také pozůstatky Romanivského mostu, který se stal jedním z nejznámějších symbolů začátku ruské invaze. Most byl 25. února 2022 zničen ukrajinskými obránci, aby zpomalil postup ruských jednotek směrem na Kyjev. Zároveň se stal jednou z hlavních tras, kudy prchali civilisté z ohrožených oblastí. Fotografie lidí přecházejících řeku Irpiň po provizorních lávkách pod zničenou mostní konstrukcí tehdy obletěly celý svět.

"Hřbitov aut" připomíná oběti masakru v Irpini a Buči.

V Buči jsme navštívili kostel sv. Ondřeje a Všech svatých, v jehož areálu byl během ruské okupace vytvořen masový hrob. Po osvobození města z něj bylo exhumováno 116 těl místních obyvatel. Místo se stalo jedním z nejvýraznějších symbolů masakru v Buči a připomínkou toho, co se zde během okupace odehrávalo.

Mezi všemi příběhy, které jsme na těchto místech poznali, na nás nejsilněji zapůsobil osud malého chlapce. Se svou matkou se pokoušel automobilem uprchnout před okupačními jednotkami. Vojáci je ale zastavili a zavraždili přímo v jejich voze. Chlapci nebyly ani tři roky. Je těžké si představit, co se muselo v posledních chvílích odehrávat. Ještě těžší je uvědomit si, že podobných příběhů jsou na Ukrajině tisíce.

Od těchto událostí uplynuly čtyři roky. Dnešní Buča a Irpiň už na první pohled nepůsobí jako místa, která se stala dějištěm takových hrůz. Člověk zde vidí obnovené budovy, opravené silnice, rozvíjející se infrastrukturu a běžný městský život. Tragické události však zůstávají přítomné v památnících a na místech, kde se odehrály.

Je až neuvěřitelné, jakým způsobem se ukrajinská společnost dokáže s podobnými zkušenostmi vyrovnávat a pokračovat dál. Jedním z nejsilnějších okamžiků celé naší cesty pro mě přitom nebyla další připomínka válečných zločinů, ale obyčejné setkání s místními lidmi. Navzdory všemu, co se zde odehrálo, jsme v místní kavárně dostali úsměv, pohostinnost a ochotu, se kterou bychom se setkali i v kterémkoliv jiném evropském městě.

Právě tento kontrast ve mně zanechal mimořádně silný dojem. Město, které se stalo symbolem ruských válečných zločinů, se snaží znovu žít. Lidé se vracejí ke každodenním činnostem, budují své domovy a pokoušejí se navázat na život, který jim válka přerušila.

Při odjezdu z Buči se však znovu ozval dronový poplach. Připomněl nám, že ani přes veškerou snahu o návrat k normálnímu životu zde bezpečí rozhodně není samozřejmostí. O to silněji jsme si uvědomili vlastní zranitelnost, když jsme se dozvěděli, že dron prolétal právě nad místem, ze kterého jsme přibližně před deseti minutami odjeli.

Poslední večer v Kyjevě: Na památku dvaadvacetiletého Čecha

K večeru jsme se vrátili do Kyjeva. Navštívili jsme tradiční krymskou restauraci a následně také hospodu, ve které se scházejí zahraniční dobrovolníci a příslušníci ukrajinské armády. Právě zde jsme společně s ostatními účastníky výpravy připili na památku padlého českého dobrovolníka Jonathana, který zahynul na přelomu roku při riskantní operaci společně s dalšími dvěma zahraničními bojovníky. Bylo mu pouhých dvaadvacet let.

Také poslední noc v Kyjevě nám připomněla, že válka zde nikdy skutečně nekončí. Během večera byl vyhlášen takzvaný červený poplach, a to kvůli hrozící balistické hrozbě. Tentokrát se Kyjevu nejhorší scénář naštěstí vyhnul.

Hřbitov padlých vojáků ve Lvově.

Následující ráno se pro část naší výpravy cesta uzavřela a vydali jsme se zpět do České republiky. Ani odjezd se však neobešel bez další připomínky válečné reality. Kyjev se s námi rozloučil dalším dronovým poplachem a evakuací celého nádraží.

Nezapomínat. Ukrajina nebojuje jen za sebe

Na Ukrajinu jsme vyrazili společně s organizací Aktuálně o Ukrajině a jejími hlavními představiteli. Organizace pomáhá nejen ukrajinským obráncům, ale také dětem a jejich rodinám žijícím v blízkosti frontové linie.

Jeden ze zakladatelů organizace nám během cesty řekl, že za nejcennější považuje okamžik, kdy se lidé z České republiky přijedou na vlastní oči přesvědčit, jak krásná země Ukrajina je a jací dobrosrdeční lidé v ní žijí. Lidé, kteří dnes za bezpečnost celé Evropy platí tu nejvyšší možnou cenu – vlastními životy a životy svých blízkých.

Po návratu jsme si uvědomili, kolik různých pocitů v nás cesta zanechala. Viděli jsme krásná města, poznali mimořádně pohostinné lidi, ale také místa, na kterých se odehrávaly nepředstavitelné ohavnosti. Zažili jsme letecké poplachy, viděli explozi dronu a alespoň na chvíli pochopili, jak vypadá každodenní život v zemi, která se brání ruské agresi.

Jedno poznání však převládá nad všemi ostatními. To nejmenší, co můžeme pro Ukrajinu udělat, je nezapomínat. Nezapomínat na lidi, kteří přišli o své blízké, na vojáky, kteří se z fronty nikdy nevrátí, ani na rodiny, které se snaží žít dál ve stínu války.

Ukrajina totiž nebojuje pouze za sebe. Bojuje také za hodnoty, na kterých stojí svobodná Evropa. Na to bychom neměli zapomínat.

Začít diskuzi

Články z jiných titulů