Budoucnost patří šedinám a populismu. Nový román Leoše Kyši uchopil příliš schematicky důležité téma

Statistiky ukazují, že se společnost sune do „stříbrné ekonomiky“ – stále větší podíl populace bude dosahovat důchodového věku. Jak takový svět roku 2060 v Kyšově románu vypadá? Všechno chátrá a rozpadá se. Česko se vylidňuje, a kdo má dost ambicí, stěhuje se do některé z dříve tzv. rozvojových zemí, jež ještě „gerontokracie“ nezasáhla. Městské satelity pro bohaté jsou zcela vyprázdněné a zarostlé plevelem, města sama plná opuštěných aut, protože jejich majitelé zemřeli nebo nemají na drahý benzín. Vidět dítě je téměř vzácnost. Technologicky nejvyspělejší mobily vyrábí Nigérie. Zbytky mládeže se organizují v hnutí zvaném Mofi tej­gom. Je to cosi jako pokročilé hip­sterství – odmítají nové technologie a konzum, snaží se žít off-line. Rádi objevují kulturu starších dob.

Těžiště kritického tónu této bezmála třísetstránkové knihy ale neleží ve vládě starých. Autorova pozornost cílí zejména na důsledky kombinace populistické politiky a algoritmů sociálních sítí. Všichni jsou nalepení na sítích, klasická novinařina je ta tam, informace o dění lidem zprostředkují hysteričtí influenceři, kterým jde o co největší sledovanost. Umělá inteligence dokáže v reálném čase vyhodnocovat nálady společnosti podle analýzy chování on-line. Toho využívá vláda, která na nálady lidu průběžně reaguje a snaží se umlčet ty, kteří by mohli hlas lidu podnítit proti dosavadnímu zamrzlému statu quo.

„Toto není sci-fi, je to příběh, který se stane skutečností,“ tvrdí sebevědomě propagační text na obálce. Něco z popsaného se děje už dnes. Populismus hnutí ANO, přisátý na analýzu společenských nálad, i lísání k seniorům jsou realitou. Stejně tak úpadek médií tváří v tvář těkavosti a emocím všech těch facebooků, twitterů, instagramů a tiktoků.

Vařená žába se probírá. Demontáž kultury a médií Babišovou vládou překračuje kritickou mez

Komentáře

Nástupci jsou příliš narychlo nahozeným obrazem, než aby zafungovali u přemýšlivější části čtenářů, nicméně mohou být první vlaštovkou u těch ostatních. Detektivky drsné školy, bezpochyby autorův vzor, byly také určitou společenskou sondou, ale sdělovaly to podprahově. Rámcově jsou Nástupci trefní, v detailech ale nevěrohodní a papíroví. Počínaje postavami. Máme tu sice chybujícího, ale veskrze sympatického hlavního hrdinu v první osobě, ovšem všechny ostatní postavy jsou nějak vyšinuté a neživotné. Vládnoucí systém je laxní, jako by hnutí Mofi tejgom ani neregistrovalo, a zároveň používá metody fyzického násilí jako za tuhé normalizace. Nástupci tak trochu uvízli mezi brakem a seriózností a dodávají spíše satiru s příliš mnoha odkazy na dnešní realitu než solidní spekulativní fikci.

Román nebojuje za zájmy starých v roce 2060, hájí zájmy budoucích mladých. Staří jsou v knize vykresleni buď jako bezduchá „enpísíčka“ žijící v digitálním světě, nebo jako sobecké zrůdy, mladí zase jako od reality odtržení snílci, kterým ale fandíme. Ústřední postava, Tadeáš Hájek, je mezi touto mládeží už trochu starým kusem. Kdo ví, jestli nevyjadřuje pocit, jaký zažívá sám autor při své oblíbené činnosti – hraní larpu (hry na hrdiny v reálném prostředí). Účastnit se něčeho bláznivého mezi mladšími lidmi, co ale ve světě digitálních technologií dává pocit skutečna a možnost odvyprávět s primitivními prostředky velký příběh… Jakkoliv narychlo načrtnutí a literárně ploší, jsou Nástupci románem o tom, jaký svět předáváme mladým právě teď.