Kila navíc patří k avantgardě: Od Nezvalova bůčku a skákání přes stůl po Teigeho osudové ženy
Čtěte Reflex v Googlu přednostně
Nastavte si Reflex jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.
Jeho „charisma se rodilo nejen z jeho znalostí, temperamentu a sebevědomí, ale také z jeho fyzických nedostatků. Takové kouzlo osobnosti muži nechápou a ženy naopak přitahuje. Součet chyb, které by někomu jinému způsobily komplexy, vytvářel v jeho případě přitažlivý celek: kila navíc, drobná postava, nudná černá uniforma pro každou situaci, černé, nakrátko ostříhané vlasy, co nejdou pořádně učesat“. Tak charakterizuje spisovatel a rozhlasový redaktor Jiří Kamen hlavního hrdinu své životopisné koláže Teige a harlekýn: Příběhy české avantgardy, kterou vydává Argo.
Zvláště v úvodní části své knihy Teige a harlekýn: Příběhy české avantgardy, která je jedním z patnácti titulů aktuálního Velkého knižního čtvrtka, Jiří Kamen (* 1951) hojně čerpá z deníků Karla Teigeho. Poznamenává, že celý následující život jako by Teige jen odškrtával položky osnovy, kterou si do deníkových sešitů načrtl už jako student gymnázia. Spisovatel, publicista a rozhlasový autor Kamen sleduje, jak se Teigův intelektuální svět promítal do jeho každodennosti. Několikrát uvažoval o emigraci, ale nakonec vždy zůstal doma, protože: „Co by udělal se svou knihovnou? Bez ní odjet nechtěl.“ Jeho vize racionálního bydlení nebyly jen teoretické; s jednou z družek žili ve dvojici malých bytů bez manželské ložnice. Mimochodem Teige sice nebyl přímým „otcem“ paneláků, ale významně pomáhal formulovat intelektuální a architektonické představy, z nichž pozdější masové bydlení vyrůstalo.
Bizarní a komické momenty životů
Život této vůdčí osobnosti zdejší meziválečné avantgardy autor více než třísetstránkové publikace líčí jako propletený s osudy mnoha jeho levicových soudruhů i některých dalších osobností. Nepopírá, že šlo o velké umělce, ale často se zaměřuje na jejich tělesnost: „Kila navíc patří k avantgardě, básník František Halas hlásí v korespondenci své milé Buňce, že chodí cvičit a hubne; podivuhodný kouzelník Nezval se o hubnutí ani nepokouší, setrvává u konzumace svého oblíbeného uzeného bůčku a všechno vsadí na poezii, která ho vynese nad pražské střechy tak jako tak.“
Někdy je přitom autorovo dohledávání souvislostí a korespondencí mezi lidmi různých generací a politických táborů snad trochu krkolomné. Vybírá si bizarní a komické momenty jejich životů, takže okrajovější postavy někdy působí jako nepovedené karikatury. Jindy však má dané chování hlubší pozadí a logiku. Jako když líčí návštěvu herce Douglase Fairbankse u prezidenta Masaryka. Fairbanks předvedl své oblíbené číslo, s plným šálkem čaje přeskočil stůl. Načež TGM přeskočil stůl také. Což mělo své následky: to, že se Fairbanks tehdy nesetkal se svými českými avantgardními obdivovateli, je zřejmě urazilo. A podobná reakce údajně následovala ze strany básníka J. S. Machara: „Básník se urazil, že na něj prezident nemá čas, a přitom v Lánech skáče přes stůl, a prezidenta zase rozčílilo, že básník nechápe různé podoby státnických povinností.“
Josef Svatopluk Machar jako Chaplin
Machar v knize figuruje opakovaně: jako generální inspektor si vysloužil pro své směšné vystupování pejorativní přezdívku Chaplin, což ale byla pro Teigeho jedna z nejuctívanějších postav. Macharova nemanželská dcera Eva se později stala Teigeho milenkou. V době protektorátu podle slavné historky svědčil před úředníky hlídajícími čistotu árijské rasy, že jako chlapec klíčovou dírkou sledoval, jak jistý árijec svedl krásnou Židovku Janowitzovou, matku své budoucí spolupracovnice a milenky Evy.
Milenek měl přitom Teige současně několik, což neskrýval. Snažil se je spolu navzájem seznámit a připomínal jim, aby si navzájem gratulovaly k narozeninám a jmeninám. Za hořkou tečku tohoto jejich (vnitřního) propojení by někdo mohl označit fakt, že dvě jeho družky po jeho předčasné smrti spáchaly sebevraždu. Tu spolu zřejmě už nekoordinovaly.
Kamen nezastírá, že vize Teigeho i jeho levicových kolegů obsahovaly jisté totalitářské a z dnešního pohledu i dystopické tendence. Ačkoli na rozdíl od bolševických revolucionářů, kteří neváhali ostřelovat moskevský Kreml, by Teige na Hradčany zřejmě nestřílel. A Kamenův výklad je více méně v souladu s povzdechem Ferdinanda Peroutky: „Jak bylo možno, že v naší době někteří lidé z touhy po svobodě se přidávali ke komunismu, nejvypracovanějšímu systému nesvobody.“
Odpověď autor nedává, spíše naznačuje, že to je jen jeden z paradoxů Teigeho osobnosti, která ovšem právě svou nejednoznačností může přitahovat a dráždit i dlouho po smrti. Právě ta levicově orientovaného kritika a teoretika umění, výtvarného umělce, publicistu a překladatele z francouzštiny uchránila od toho, aby skončil v komunistickém žaláři nebo na popravišti.
