Skandál po mužském polibku? Režisérka Marianna Arzumanova zahájila festival hrou o Oscaru Wildeovi
Pochází z Moskvy, ale Rusko kvůli touze svobodně žít a tvořit opustila už v roce 2001. Divadelní režisérka a pedagožka Marianna Arzumanova žije dlouhodobě v Praze, učí herectví, píše a režíruje divadelní hry, které se často dotýkají témat vnitřní a vnější svobody, exilu nebo odvahy být sám sebou. Kromě toho sedm let pořádá divadelní festival pod širým nebem Letní Grébovka s Divadlem MA. Letošní ročník odstartoval 3. srpna premiérou inscenace Jak je důležité míti… Oscara. Autorka v ní propojuje jednu z nejslavnějších a nejhranějších divadelních her s osudem jejího tvůrce, britského humoristy Oscara Wildea.
V umělé jeskyni Grotta v pražských Havlíčkových sadech bývala za první republiky restaurace s živou hudbou, ale divadlo se tam, pokud vím, nikdy nehrálo. Jak vás to napadlo?
Chodila jsem kolem Grotty, když byly děti malé, takřka denně na procházku, ale vůbec jsem si toho místa nevšimla, protože tam probíhala dlouhá rekonstrukce. Pak přišel covid, to už jsem do parku chodila sama, abych se nezbláznila z karantén a měla čas přemýšlet. Tehdy jsem Grottu objevila a okamžitě ji vnímala jako prostor, který si o divadlo vysloveně říká. Je venku pod širým nebem a nabízí tolik možností, jak s ním pracovat. Před sedmi lety jsem uspořádala první ročník festivalu a od té doby se vracíme každý rok.
Co je dnes jinak?
Skoro všechno. Řekla bych, že první ročník se uskutečnil díky mé urputnosti. Neměli jsme žádnou finanční podporu, neměli jsme možnost vjet do parku autem, všechno jsme tahali ručně a pódium každý večer po představení bourali a druhý den zase stavěli. Teď už festival funguje na profesionální úrovni. Pořád jsme komorní scéna, ale už se o nás ví. Diváci se vracejí a to je pro mě potvrzení, že to snad děláme dobře.
Festival jste letos otevírali novou hrou Jak je důležité míti… Oscara. V Česku je dodnes oblíbená televizní inscenace Jak je důležité míti Filipa z roku 1979 s Josefem Abrahámem, Jaromírem Hanzlíkem, Libuší Šafránkovou a Naďou Konvalinkovou. V čem je vaše představení novátorské?
Pracujeme s úplně novým překladem, který vytvořila dramaturgyně Divadla národního moravskoslezského Hana Nováková. Anglicky se ta originální hra jmenuje The Importance of Being Earnest, což v sobě skrývá tři významové roviny: Earnest je mužské jméno, druhý význam je „upřímný a opravdový“ a třetí je historický kód, který se používal ve viktoriánské Anglii pro gay identitu. To jsem se dozvěděla nedávno v Londýně a tahle pro mě doposud neznámá linka se dokonale propojila s Wildeovým příběhem. Příběh začíná roku 1895, na premiéře v St. James Theatre, po které byl Wilde zatčen a na dva roky uvězněn za homosexualitu coby mravnostní delikt. Wilde přišel o společenské postavení a po propuštění z vězení brzy zemřel. Jeho příběh mě přivádí k otázce: jakou cenu člověk platí za právo být sám sebou? O tom je naše inscenace. Zároveň jsme se snažili zachovat Wildeovu lehkost, eleganci a jiskřivý humor.
Představení jste hráli včera poprvé. Jak reagovalo publikum?
Po prvním polibku mezi muži začal skandál.
Co se stalo?
Dva diváci začali znechuceně vykřikovat, že je to prasárna, a začali hru nahlas nonstop komentovat. Museli jsme je požádat, ať odejdou, a vrátili jim vstupné. Očekávala bych, že něco takového může přijít od starší generace, ale tohle byla překvapivě pětadvacetiletá dívka s partnerem. Společnost v Česku je stále silně homofobní. Nebo spíš čím dál víc.
Diváci letos uvidí i hru, kterou jste věnovala herečce Marlene Dietrichové. O čem je?
V téhle hře není ani jedno nedokumentární slovo. Celou jsem ji napsala podle reálných textů, dialogy vychází z hereččiny korespondence a z textů Remarquea, Hemingwaye, Jeana Cocteaua a dalších. Takže je to v podstatě dokumentární drama, které zpracovává Marlenin osud od dětství za první světové války po oslnivou americkou kariéru za druhé světové války. Nechtěla jsem podlehnout klišé, že v Hollywoodu zůstala, protože jí nabídli víc peněz než Hitlerova třetí říše. Nabídky z Německa odmítala, protože byla velmi bystrá, dokázala se velmi dobře zorientovat. Byla sečtělá, četla v několika světových jazycích. V téhle hře pracuju s dobovými novinovými zprávami, které nabízejí paralely se současností.
Čím vás oslovil Neil Simon, na motivy jehož tvorby, a také díla Pavla Libermana, jste napsala hru?
Neilovi Simonovi se přezdívá divadelní Woody Allen, je opravdu neskutečně vtipný. Běh života jsem napsala na motivy jeho hry Poslední ze žhavých milenců. V mém podání vypráví o člověku v krizi středního věku, který chodí na psychoterapii. Já před dvěma lety taky začala chodit na terapie a téma, jak se vypořádat s různými osobními i globálními krizemi v moderní době, mě zaujalo. Já si vůbec vždycky vybírám hry, které se dotýkají otázek, o nichž v určitých obdobích přemýšlím, chci si o nich divadelní formou popovídat s diváky a převést je do současnosti.
Často taky používáte hudbu a tanec. Jsou tyto prostředky působivější než slova?
V dobré divadelní režii všeobecně – a o tom mluví řada nejvýznamnějších divadelních režisérů a teoretiků – tvoří devadesát procent jednání a pouze deset procent text. Slovo je špička ledovce. Text musí mít obrovskou váhu, ale jednání je to úplně nejdůležitější. To je silně zakořeněné v psychologickém divadle Britů, Američanů i Rusů. Když v divadle sledujeme nějakou situaci, musíme jí porozumět i bez textu, to je známka dobrého divadla. Máte pravdu, že hudbu a tanec používám často. Momenty, kdy se na scéně nemluví, jsou podle mě nejpravdivější.
To se týká i her Buenos Aires, vystupte! a představení 13 ženských tváří. Jsou zcela beze slov. Vznikly s představou oslovit i zahraniční publikum?
Není to ten prvotní záměr, přestože na moje představení hodně chodí cizinci. Tyhle hry jsou specifické tím, že v nich divadlo přetvářím v podstatě ve filmový jazyk, sledujeme jednotlivé „záběry“, kterým rozumíme. Buenos Aires, vystupte! využívá podobný princip jako slavný film Tančírna – důležitou roli tam hraje argentinské tango, ale není to taneční představení, spíš historie vyprávěná částečně i prostřednictvím tance. A 13 ženských tváří jsou portréty žen ze slavných obrazů velkých umělců, jako byli Monet, Picasso a další, které spojuju do příběhu o lidských vášních. Zní tam světově známé latinskoamerické hity a je to divácky hodně oblíbené představení.
Říkala jste, že si hry vybíráte podle toho, jaká období prožíváte a jaká témata řešíte. O čem přemýšlíte právě teď?
Dostala jsem se do životní fáze – neřeknu krize, protože jsem teď velmi spokojená – kdy si od divadla potřebuju trochu odpočinout a získat odstup. Přesto mě v září čeká výzkumný projekt na AMU. Deset dní budeme s jedním francouzsko-švýcarským režisérem a se skupinou studentek a studentů a zkoumat různé metodiky práce s hercem. Vybrala jsem k tomu Shakespeara, první jednání Romea a Julie. Můj pracovní název zní: Romeo a Julie. Válka versus láska. Začátek tragédie. Možná z toho vznikne představení – a možná taky ne, uvidíme.
Dělat divadlo i v zemi, kde jste se nenarodila, je složité. Na jaká úskalí narážíte?
Můj background je a vždycky bude spojený s Ruskem, i když pocházím z disidentské rodiny, která byla vždy proti režimu. Mám přízvuk, takže na mě v Česku lidi někdy reagují apriori negativně, starší generaci naskakuje rok 68 a na Ukrajině probíhá válka, kterou rozpoutal Putin. To že s tím nesouhlasím, nemám napsané na čele. Je těžké tomu čelit, ale nezraňuje mě to, vlastně takové reakce chápu. Sama jsem s řadou Rusů kvůli dění na Ukrajině přestala komunikovat.
Napadlo vás někdy vytvořit představení inspirované současným děním v Rusku?
Ano, ale zatím váhám. Chtěla jsem společně se svým synem, který skládá hudbu, vytvořit hudební představení Nazdar, tady je Navalnyj, věnovaný téhle rozporuplné postavě ruské současnosti. Nejsem fanynka Navalného, v počátcích to byl klasický ultrapravicový nacionalista a populista, ale skutečnost je taková, že se rozhodl zemřít jako mučedník – jinak by se z Německa do Ruska nevracel. Chtěla jsem z jeho příběhu udělat jakýsi remake muzikálu Jesus Christ Superstar. Navalný psal před smrtí deníky, ve kterých je k sobě maximálně upřímný, a je to ohromně zajímavé čtení. Psal chytře, je vidět, že to byl hluboký člověk. Určitě by bylo zajímavé to zpracovat, ale nakonec jsem se do toho nepustila, mám vůči němu příliš ambivalentní postoj.
Chtěla byste se jednou do Ruska vrátit?
Vrátit nikdy. Za současných podmínek to není ani možné, bylo by to pro nás nebezpečné. Okamžitě bychom byli s manželem označeni za agenty. Ale chtěla bych mít možnost – jednou, až bude Putin odstraněn a já věřím, že to nebude trvat dlouho – Rusko navštívit a zajít na hrob otci a babičce, vidět lidi, které jsem životem v zahraničí ztratila. Putin mi ukradl kus života, to je nesporné. Teď ale říkám slovy Marlene Dietrich: Nemám se kam vrátit.
-------------------
Marianna Arzumanova je divadelní režisérka, dramatička, herečka a producentka. Narodila se v Moskvě, vystudovala Ruskou akademii divadelního umění (GITIS) a po studiích působila v několika moskevských divadlech. Současně řadu let spolupracovala jako redaktorka a moderátorka s Rádiem Svobodná Evropa, odkud v roce 2001 přesídlila do Prahy. V roce 2013 založila Divadlo MA, v němž uvádí především vlastní autorské hry, které sama píše a režíruje. Je také zakladatelkou a uměleckou ředitelkou letního divadelního festivalu Letní Grébovka. Ve své tvorbě se zaměřuje na témata svobody, lidské identity, historie a mezilidských vztahů.
PROGRAM LETNÍ GRÉBOVKY S DIVADLEM MA:
- 8. – 7. 8. Jak je důležité míti… Oscara – PREMIÉRA
- 8. – 14. 8. Být Marlene Dietrich
- 8. – 19. 8. Běh života
- 8. – 21. 8. Buenos Aires, vystupte!
- 8. – 26. 8. 13 ženských tváří
- 8. – 28. 8. Běh života
