S lanem se dají vymýšlet triky blízké žonglování, popisuje své umění akrobatka Alžběta Tichá
Miluje výšky a ráda se jich bojí. Teď akrobatka Alžběta Tichá (*1994) v autorském představení Frekvence přímo na jevišti zkoumá, jak její srdce reaguje na různé typy aktivit. Všechny je spojuje to, že se částečně odehrávají na závěsném laně. V práci s ním je Tichá na české novocirkusové scéně jedničkou.
Jak se to v životě přihodí, že se žena stane profesionální akrobatkou?
Vždycky jsem ráda lezla na všechno možné, šplhala po stromech. Můj táta je horolezec, takže k podobným dobrodružstvím jsem měla blízko. Adrenalin vyhledávám celý život a neustále se potřebuju hýbat. Když jsem byla malá, nový cirkus v Česku nebyl zdaleka tak dostupný, a tak jsem začala tančit. Díky mámě, která působila v kultuře (zakládala spolek Roztoč, jenž pořádá např. roztocký masopust; poznámka redakce), jsem v dětství viděla několik představení od Formanů nebo švýcarský soubor Cirque Trottola a říkala si, že tohle bych taky chtěla zkusit. A tak jsem během studia na taneční konzervatoři chodila na žonglérský kroužek, kam chodil můj bratr, a k tomu dělala lezení.
Věnovala jste se po škole i tanci?
Z tanečního světa jsem byla trochu smutná. Měla jsem pocit, že musím neustále dobře vypadat a být naladěná způsobem, který jsem nebyla schopna naplnit. Po konzervatoři jsem si proto řekla, že umění dělat nebudu, rok se věnovala jazykům a přemýšlela, co se sebou. Během léta jsem jela na workshop fyzického divadla, capoeiry a žonglování v Belgii. Učitel žonglování byl ale nemocný, a tak nám nabídli lekce závěsné akrobacie. Lektorkou byla choreografka, která pracovala s akrobaty a naprosto mě nadchla. Používali jsme hlavně šály, které mě příliš neoslnily, ale jakmile jsem vyzkoušela lano, zamilovala jsem se do něj.
Byla potom v Česku příležitost tento koníček rozvíjet?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
