Každá pramáti má svou rajskou zahradu a flexibilní mozek. Co všechno nevíme o biologii žen
Proč ženy menstruují a proč žijí déle? Proč jsou náchylnější k onemocnění Alzheimerovou chorobou? Proč jsou holky až do puberty ve všech odborných předmětech lepší než kluci a potom to s nimi najednou začne jít z kopce? A proč se mozek těhotných žen v průběhu těhotenství zmenší, a to přibližně o 5 procent? Americká autorka Cat Bohannon v knize Eva: Jak ženské tělo už 200 milionů let určuje směr evoluce lidstva ukazuje, jak se z vývoje prsou, dělohy, mozku či menopauzy zrodily klíčové vlastnosti našeho druhu. V poutavém spojení evoluční biologie, antropologie a osobních příběhů připomíná, že dějiny lidstva nelze pochopit bez dějin ženského těla.
Pro nás muže je ženské tělo čímsi obdivuhodným, fascinujícím, ba dokonce dokonalým. I když současně platí, že v jistém smyslu vznikalo jako všechno v přírodě nahodile, protože je výsledkem evoluce, jejíž hlavní princip „spočívá v zavádění levných aktualizací do stávajícího systému“. Jak, kdy a proč se u žen vyvinula schopnost kojit nebo menopauza, sleduje Cat Bohannon v bezmála šestisetstránkové knize Eva: Jak ženské tělo už 200 milionů let určuje směr evoluce lidstva, kterou v překladu Kateřiny Prešlové vydal Host.
Vajíčka „klademe“ dovnitř
U každé inovace si Cat Bohannon vybírá jednu konkrétní „Evu“. Sama vystudovala literaturu, naratologii a kognitivní vědu, takže když evokuje, jak se naši dávní praprapředci ukrývali „v norách v promrzlé, spálené zemi pokryté popelem po dopadu asteroidu a během té dlouhé noci se třásli zimou“ a k čemu to u nich vedlo, zapojuje i nemalou dávku imaginace.
Čtivě přibližuje známý fakt, že různé části našich těl se vyvinuly v různou dobu a na různých místech: „Nemáme jednu matku; máme mnoho matek. A každá z nich, každá tato Eva má svou vlastní rajskou zahradu.“ Lidské dělohy jsou, jaké jsou, protože v průběhu vývoje došlo k tomu, že vajíčka „klademe“ dovnitř. Naše tváře a oči mají dnešní podobu, protože se primáti přizpůsobili životu na stromech a často také v šeru či ve tmě.
Když se vyvine některý orgán či znak, změní tím vztah organismu k okolí i k ostatním částem vlastního těla. Tyto změny pak vytvářejí nové evoluční tlaky, které mohou vést ke vzniku dalších znaků. Někdy se dokonce zpětně promění i původní znak. U savců například vývoj laktace, těhotenství, placenty, imunitního systému a střevního mikrobiomu neprobíhal odděleně, ale vzájemně se ovlivňovaly. Změny v jednom systému vytvářely podmínky pro změny v dalších a společně tak formovaly způsob, jakým se savci rozmnožují a pečují o své potomky.
Přitom i činnosti, kterým by někdo mohl připisovat čistě fyziologické funkce, na sebe nabalují četné další. Kupříkladu významnou dimenzí kojení je také komunikace, a to nejen u lidí. Samice kočkovitých šelem při něm hlasitě vrní a oddechují, opice hučí a mlaskají. Většina žen preferuje polohu, při níž dítě chová v náručí a kojí je z levého prsu, takže je k dítěti natočená tou částí obličeje, která se na emocionálním výrazu podle některých hypotéz podílí více.
Flexibilní mozek
Složitost člověka vzniklého dlouhou evolucí, během níž se vyvíjela i naše mysl, takže jsme komplikované psychosomatické bytosti, autorka naznačuje zvláště v souvislosti s tím, jak každý individuálně prožívá gender. Řada cisgenderových lidí, tedy těch, kterým bylo při narození přiděleno jedno z obou pohlaví a tyto osoby s tím obecně souhlasí, vnímá své vlastní sociální zkušenosti související s pohlavím velmi rozdílně a také je různě zpracovává a integruje do své identity. Proto podle vědkyně a spisovatelky s doktorátem z Kolumbijské univerzity nelze jednoduše konstatovat, co je přesně dáno genetickými dispozicemi a co vyplývá ze sociálního prostředí. Jak poznamenává: „Lidský mozek je příliš sociální, příliš plastický, ohebný a proměnlivý, než abychom ho mohli takto zaškatulkovat.“
Přesto autorka některé biologické danosti nemůže popírat a ani nepopírá: mozek malých chlapců v průměru trochu zaostává v jazykových dovednostech, ale „dožene to“. Mozek malých dívek naopak zvládá úlohy všeho druhu a až v pubertě začne výrazněji pokulhávat v matematice, zejména u velmi specifických úloh zaměřených na představivost při otáčení trojrozměrných předmětů a prostorové vnímání. Muži jsou lepší v orientaci, ale dá se to snadno kompenzovat. Příklad: dejte někomu mapku s vyznačenou trasou a požádejte tuto osobu, aby si představila, že jde po této trase. Cestou má za úkol napsat písmeno P nebo L pokaždé, když musí zahnout doprava nebo doleva. Muži mívají v takových testech lepší výsledky než ženy. Ale pokud na každý roh umístíte malý obrázek člověka, dosahují už ženy stejných výsledků jako muži. Což souvisí s tím, že ženy věnují větší pozornost ostatním lidem.
Útěk před evolucí?
V závěru knihy se autorka přimlouvá za to, abychom tvořili svět, ve kterém by se posilovala vzájemná citlivost a rovnoprávnost. K tomu je ale potřeba překonat naše evolucí vzniklé „méně pěkné“ návyky, jako teritoriální chování, sexismus či zápas o dominanci. Dokonce v tomto smyslu píše o útěku před naším osudem, který nám přisoudila evoluce. A optimisticky dodává, že my lidé jsme „chytří a spolupracující řešitelé problémů, kteří si navzájem vyprávějí příběhy a přepisují je do lepší podoby“.
Což jsou možná až příliš odvážná či troufalá slova, protože tomu, co do nás evoluce vložila, těžko můžeme jednoduše utéct, pokud bychom nezačali radikálně technologicky přepisovat vlastní genom. Ale určitě si i nad touto knihou můžeme připomenout, že ve svém rodokmenu máme mnoho různých předků a v nemalé míře záleží i na nás, která z dědictví po nich se budeme snažit rozvíjet výrazněji.
Hustý sekret z podpaží
V knize nechybí ani osobní tón; Cat Bohannon rozhodně nepředstírá, že by text psal nějaký nezaujatý bezpohlavní marťan. Například sugestivně líčí, co s ní jako se ženou dělaly mužské pachy v MHD v Istanbulu či v Káhiře. Píše, že si tam připadala, jako by se koupala v hustém sekretu z mužského podpaží. Většinou se to podle ní ani nedá nazvat vůní: „Bylo to tíživé. Dusilo mě to. Útočilo to na níže položené části v mém mozku. Ten pach byl nasládlý, ostrý, štiplavý, pronikavý, omamný jako starý sýr a zatuchlý jako zapomenutá jeskyně.“ Jako dobrá stylistka pasáž uzavírá významovým zvratem, totiž domněnkou, že byl účinek tak silný nejen proto, že mužům podpaždí páchlo, ale i proto, že ji jako ženu muži sexuálně přitahují.
A jindy zase upřímně vzpomíná na to, jak si přivydělávala jako model pro studenty kresby. Na pomyslnou otázku, zda jí nevadilo být nahá, odpovídá, že možná jen trochu. A nesentimentálně i zcela netraumatizovaně naznačuje, že ať muži, kteří na ni zírali, hodnotili ji a malovali, její tělo fetišizovali či zbožňovali sebevíce, dodávalo jí to sebevědomí. Ale pak jí došlo, že je jí to jedno...
