Vytáhne vás soví knížka do přírody? Fotograf vypráví o příslovečné moudrosti sov a o neklidu lidí
Jaké to je, když vám na prstu přistane divoký kulíšek nebo když vás křídly „vyfackuje“ agresivní soví bijec Adolf? A které sovy provozují „břišní tance“? Fotograf, cestovatel a lektor Martin Tomáš vydal neobyčejného průvodce sovím světem Dneska večer potkáš sovu, který není suchým atlasem, ale živým vyprávěním o ročním cyklu těchto tajemných tvorů. Jeho sovy nejsou abstraktními symboly moudrosti tradiční ikonografie, nýbrž konkrétními a jedinečnými živými tvory se svými instinkty, zvyky i drobnými dramaty. Kniha se právem ocitla v devítičlenném longlistu NF IOCB Tech Litery za naučnou literaturu.
Kniha Martina Tomáše Dneska večer potkáš sovu nabízí praktické rady pro fotografy i laické ornitology a zároveň provokuje k zamyšlení, zda v době globálního ničení přírody nemůže být projevem skutečné moudrosti právě tichý respekt a pokora k tvorům, kteří tu byli dávno před námi.
Sokrates, který své vnímání moudrosti stavěl jako uvědomění si vlastní nevědomosti, by je zřejmě za moudré neměl. Zato Aristotelovo pojetí inteligence by se u nich použít dalo: „Schopnost dělat spoustu praktických a správných věcí (minimálně pro sebe) mají.“ Kantova koncepce by neprošla, protože klidně slupnou myšku samoživitelku. Ale takový Ludwig Wittgenstein, který upřednostňoval ticho a zdrženlivost, „by je jako moudré mohl vidět“. I to se o tvorech spojovaných tradičně s moudrostí, ale také asociovaných se smrtí, neštěstím a zlem, tedy o sovách, dočteme v knize Dneska večer potkáš sovu. Tu v pardubickém nakladatelství Knihy s úsměvem loni publikoval fotograf a milovník přírody Martin Tomáš.
Nenajdeme v ní jejich kulturní dějiny jako v publikaci Sova od Desmonda Morrise, ani podrobné výčty toho, jak odlišná prostředí sovy obývají a jak silně variuje jejich velikost, jako v knize Co sova ví (doplňme: od miniaturního kulíška trpasličího, velkého asi jako borová šiška, až po mohutného výra velkého, který dokáže ulovit srnče).
Jak ji potkat a proč o to usilovat
Místo toho Martin Tomáš ve své knize přináší úchvatné fotografie, k nimž prakticky radí, jak, kdy a čím je pořídit, kde se sovy dají nejlépe pozorovat a jak se přitom chovat. Neříká nám jen, jak sovu potkat, ale především proč o takové setkání usilovat. Lidský pozorovatel musí být trpělivý a pokorný, chvíle čekání i zklamaných nadějí jsou podle něj příležitostí k seberozvoji, k tréninku práce se zpětnou vazbou a koncentrací a podnětem ke kýženému zpomalení sebe sama.
Především ale čtivá kniha provází ročním životním cyklem a typy chování sov, a to i za pomoci humorných analogií ke čtenářovu vlastnímu světu. Tak v lednu či únoru podle Tomáše můžeme pozorovat namlouvání výrů, a dokonce ho snad i trochu podpořit: „Když se trochu schováte a naučíte se výry napodobovat, můžete pana Výra i paní Výrovou ještě za světla před soumrakem vyprovokovat k aktivitě… Když toho houkání pak zanecháte, samec bude mít pocit vítěze souboje o teritorium a trošku mu tak pomůžete v přesvědčování jeho vyvolené, že je to ten pravý nápadník.“
Když se mladí učí létat
Později pak už u jiných druhů autor komicky líčí, jak se mláďata učí létat. Kupříkladu mladí sýci postupně vyskakují ze své dutiny a většinou zprvu následuje víceméně kontrolovaný pád. Jejich opuštění domova tak vypadá jako začátečnické pokusy „paraglidisty křížené tréninkem parašutistů“. Obvykle končí na zemi, kde pro ně „začíná těžká dřina zase se za pomoci zobáku a drápů vyškrabat o něco výše, aby mohli dát vědět svým rodičům, že jsou zase ukrutně hladoví“.
Případně Tomáš poutavě vypráví, jak se rodiče kulíšků snaží potomky vylákat z díry ven: „Můžete pozorovat, jak samička přinese kořist do dutiny hladovým dětem, ale zase ji odnese, aby se pokusila vylákat nejstarší z nich ven. Tohle mládě pak vykukuje více a více, jeho maminka na něj píská s úlovkem v pařátech na nedaleké větvi, až se malý kulíšek osmělí.“
Souboje o kořist i troufalý „Adolf“
Jinde zkušený autor mj. Příběhů rysa Blondýna (2024) napínavě popisuje dramatické lesní souboje, kdy zmíněný kulíšek opakovaně nalétával například na kunu nebo veverku, kteří se chtěli zmocnit jeho uschované kořisti. (K čemuž autor dodává pro mnohé překvapivé vysvětlení, že i veverka si občas přilepší do svého rostlinného jídelníčku nějakou masitou stravou).
A někdy jsou sovy dosti agresivní a troufalé i k lidem. Autor si s nadsázkou stěžuje, že si na něj zasedl jistý soví samec, jemuž dal přezdívku Adolf: „Ani nepotřeboval akustickou provokaci. Stačilo, že mě zahlédl. Prolétl mezi smrky, zjevil se metr přede mnou, a i když jsem na poslední chvíli uhýbal, často mi naplácal křídly a dvakrát způsobil pěkně krvavý drápanec.“
Na druhou stranu sovy nebývají vždy takto násilnické, zvláště pokud jim nechcete vzít schovanou myš. Martin Tomáš dokonce zachycuje okamžik, kdy divoký kulíšek na odpočívání po spolknutí myšky přestoupil z nestabilní a rozkývané větvičky na autorem nabídnutý, o hodně stabilnější prst. Nemluví přitom kvůli tomu přímo o ochočování, ale prostě o pohodlí, zvyku a postupném poznávání, že pozorující lidé nejsou ohrožením, ba dokonce přinášejí potenciální výhodu, že danou sovu za přítomnosti lidí méně otravují bázlivější drobní pěvci.
Kdo je nakonec moudřejší?
I Martin Tomáš shodně s dalšími odborníky naznačuje, že sovy zřejmě v mnoha rysech nejsou tak chytré jako třeba krkavcovití ptáci, ale současně právem namítá, že pojem inteligence je velmi relativní i ve vztahu k Homo sapiens. Sovy žijí na naší planetě mnohem déle než náš druh, nicméně člověk rodu Homo si za těch pár let, co po Zemi chodí, stihl zničit spoustu důležitého pro vlastní život i budoucnost a zvládl vyhubit mnoho druhů zvířat včetně některých sov. Martin Tomáš sugestivně dodává: „Protože jsme i s naším o mnoho větším mozkem, než mají sovy, nepoučitelní, brzké zlepšení neočekávám. Tak koho byste vybrali jako moudřejšího, přátelé?“
