Profesor TOMÁŠ GRIM (50) je populární publicista, oceňovaný fotograf, cestovatel, ornitolog i „ptáčkař“. Procestoval 85 zemí všech sedmi kontinentů a na svých cestách za ptáky strávil sedm let života. S autorem stovky odborných publikací a spoluautorem knihy o kukačce, která vyšla ve čtyřech jazycích a získala prestižní britskou cenu Nejlepší ptačí kniha roku, mluvíme v aktuálním Reflexu hlavně o ochraně přírody, o falešném poplachu kolem změny klimatu a potřebnosti omezování invazních druhů, byť sebekrásnějších. Zde je mimo jiné pár bonusových odpovědí, které v Reflexu č. 8/2024 nenajdete.
Jakou zemi světa z těch 85, které jste viděl, hodnotíte jako nejkrásnější? Guatemalu, Island, Kostariku?
Pro ptáčkaře obecně je destinací číslo jedna Kolumbie: žije tam přes 1900 druhů ptáků, skoro pětina všech druhů světa! V pohoří Sierra Nevada de Santa Marta je dokonce globálně největší endemismus, tedy výskyt druhů, které jinde nenajdete. Bylo fantastické se tam podívat – cesta do Mekky. Celkově mám ale radši Bolívii. Je to země skoro zapomenutá, ptáčkaři sem jezdí mnohem míň než do klasických oblíbených destinací pomyslné Velké pětky, což je Ekvádor, Kolumbie, Peru, Brazílie, Kostarika. Bolívie sice nemá tolik druhů, protože v minulosti prohrála všechny války, co kdy vedla, a přišla ve válce s Chile o přístup k moři, zato disponuje nejvyšší diverzitou co do ptačích čeledí. Je to země velmi extrémní; je tam snad šedesát procent indigenos, původního indiánského obyvatelstva, půlka země je v nadmořské výšce tři sta čtyři sta metrů a druhá ve výšce desetinásobné… To, co je mezi tím, disponuje největší diverzitou na zeměkouli. Můžeme tu vyvrátit další z bludů: Amazonie a její prales nejsou ani nejpestřejší, ani nejohroženější – mnohem lepší a zajímavější je to jihovýchodně a především západně od Amazonie.
S odporem přemýšlím nad Italy a Malťany, kteří po staletí vraždí zpěvné ptactvo při jeho přeletech na jižní zimoviště. Chytají ptáky na lep, do sítí, do tenat; co si na těch drobečcích vezmou?
Tyhle mediteránní tradice Malťanů, Sicilanů nebo Kypřanů jsou hodně nešťastné. Dnes už mají jiný zdroj bílkovin, zabíjení tažných pěvců je jen jejich „kultura“, nic víc. To je totéž jako strnadi zahradní, které gurmánsky fanatičtí Francouzi zavírají do klecí, oslepí je, vykrmují fíky a kukuřicí a pak je utopí v koňaku, načež je opečené zhltnou vcelku. Což si nedají vymluvit, prý je to lahůdka. Pořád povyšujeme kulturu nad přírodu a tohle je jeden z aspektů. Když chceme chránit les víc než úhor, jen tím ukazujeme, že jsme v jádru stejně zaostalí jako oni.
Pamatuju si své nadšení, když jsem před více než dekádou viděla svou první husici nilskou na Vltavě, neznámého ptáka, kterého jsem si musela googlovat. Teď je podobně jako nutrie uprchlé z chovů všude. Vy o invazních druzích píšete knihu. Co s nimi? Vymlátit je?
V ideálním světě bych řekl, že ano, zlikvidovat je. Kdybych si v rámci ochrany přírody mohl přát jedinou věc, tak aby lusknutím prstů zmizely všechny invazní populace kdekoli na světě. Třeba u nás všechny bolševníky, netykavky, zlatobýly, nepůvodní raci a vosy kutilky a vůbec všechno nepůvodní. Na Novém Zélandě kéž by přestali existovat všichni kosi, drozdi, vrabci, pěvušky, pěnkavy, zvonci, stehlíci, skřivani, strnadi, sýčci… Už jen délka toho seznamu naznačuje obří rozměr průšvihu, do jakého se Nový Zéland dostal – ne vlivem změny klimatu, ale vlivem brutálního kvanta nepůvodních druhů. Invazní druhy jsou větší problém než změna klimatu. Škodí tady a teď a mají velmi reálné negativní důsledky. Nemusíme se bavit o tom, co způsobí za padesát let, jako to děláme u klimatické změny – že za padesát let bude jeden stupeň tam nebo onam.
Nebagatelizujete změnu klimatu příliš?
Klidně se zeptejte kolegů specialistů na ekologii čtvrtohor: Petra Pokorného, Davida Storcha a dalších. Ironií osudu se o globálním oteplování bavíme ve čtvrtohorách, kdy za dva miliony let proběhlo třicet dob ledových a meziledových, nikdy nebylo klima ani podnebí takhle proměnlivé. Představa, že svět by se neměl měnit a byl by v pořádku, kdyby bylo klima zcela stabilní, je v tomto ohledu naprosto bizarní. Vynikající český biolog Vojtěch Novotný napsal esej na notu Přežijí rok 2000?; tak zněl název knihy dvou ruských přírodovědců z roku 1982, na které jsem vyrůstal. Vojta Novotný tím připomněl, že přežily všechny druhy v oné publikaci zmíněné. Ano, můžeme namítat, že některé z nich jsou kriticky ohrožené nebo zanikly pár let po dané lhůtě, ale na Novotného pointě to nemění nic: naše strachy přestřelujeme, protože se bojíme změn a každou chápeme jako potenciální problém. Když se svět nemění, jedeme na autopilota a žijeme v domnění, že jsme v bezpečí. Pak v případě ochrany přírody – dovolte mi metaforu – na jednotce intenzivní péče hystericky ošetřujeme pacienta s rýmou a jiného s otevřenou ránou necháme vykrvácet.
Problémů jsou desítky, ale špatně se vyhodnocují, když nevíme, jaký je přesně cílový stav. Mluvil jsem třeba s kolegou, který zabezpečuje budovy tak, aby byly vhodné pro život rorýsů. Rorýs, vlaštovka, jiřička, vrabec a třeba netopýři potřebují žít s člověkem přímo v budovách. S velkou pompou mi popisoval, kolika budkami osadili vysoké budovy a jaká je obsazenost těch budek – a já mu říkal, prima, dobře, ale jaký je cílový stav? On na mě vytřeštil zraky a bylo zjevné, že si myslí, že čím víc, tím líp. Aniž bych věděl cokoli o populační dynamice rorýse, můžu zodpovědně říct, že v přírodě nikdy neplatí čím víc, tím líp. O tom už jsme se bavili v souvislosti s přikrmováním. Klíčový princip ochrany přírody: čas strávený vyvěšováním dalších budek, které už nikdo neobsadí – protože každý druh má svůj horní limit udržitelné populační hustoty –, a peníze vložené do jejich výroby jsem vlastně vyhodil z okna. A mohl jsem efektivněji investovat do jiné, lepší formy pomoci.
Fungující ochrana přírody, kdekoli na světě, je vždy založena na racionální ekonomické úvaze. Bez citů bychom přírodu samozřejmě nechránili, ale jen na základě pocitů fungující plán péče o chráněné území či rozumné rozhodnutí, za ochranu kterých druhů utrácet peníze a které nechat být, ještě nikdo neudělal.
Bydlíme blízko lesa a zahrádkářské kolonie; sousedům ničí fasády žluny a strakapoudi, vyťukávají do nich díry. Jak je zastavit?
Typicky tesají v rozích a pod krovy, zejména v místech, kde u domu roste strom a jejich pracoviště chrání. Nejrychlejším řešením je tedy pokácet strom stojící poblíž. Na webu ČSO, birdlife.cz, je velmi pěkná sekce Otázky a odpovědi, kde k tomuto problému, stejně jako k ptákům narážejícím do oken nebo k jiřičkám a vlaštovkám hnízdícím pod střechou, najdete nápomocné informace. To je nejlepší škola ochrany přírody, dostupná okamžitě a bezplatně široké veřejnosti.
Už šest let neučíte na univerzitě, a přitom stále patříte ke dvěma procentům nejcitovanějších vědců světa. Na takzvaném stanfordském seznamu dlouhodobě figurujete v celoživotním žebříčku jako jediný český vědec z oboru…
Na univerzitě sice už nepřednáším, ale učím jinak. Třeba tenhle rozhovor je myslím pěkným příkladem výuky. Nebo veřejné přednášky, promítání, články, fotky – samozřejmě s pečlivě promyšlenou popiskou, která jde daleko za to, co na fotce vidíte. Že jsem se dostal na stanfordský seznam a udržel se na něm ve všech každoročních aktualizacích, to byl pro mě docela šok. Zpětně to ale dává smysl: přes dvacet let vědecké práce, kdy jsem jel nadoraz, na plný plyn, a spolupracoval se světovou špičkou. Není divu, že jsem se vždycky cítil jako průměr, když kolem mě byly často hvězdy oboru… V roce 2017 jsem si zajel do Antarktidy. A to byl nejen naprosto jiný svět, ale i jinak fungující lidé. U nás se maká od osmi do čtyř a jednou za rok se vyjede na čtrnáct dní do Chorvatska. Tam jsem potkal volnonožkaře, co nemají žádnou dovolenou, ale ani žádnou pracovní dobu. Nechal jsem se inspirovat.
Rozhovor s Tomášem Grimem čtěte na stranách 42–47 v Reflexu č. 8/2024, který vyšel 22. února.
