Poslední kverulanti? Putna brání pestrost pozdní antiky proti strachu z „vymazání“ Evropy
Pozdní antika a zánik Západořímské říše jsou v současnosti vděčným materiálem, na kterém leckteré veřejně působící osoby chtějí dokumentovat, že dnes podobně neodvratně zaniká i západní civilizace. K tomuto období obrátil svoji pozornost také literární historik a profesor sociální a kulturní antropologie Martin C. Putna, a to v obsáhlé knize Oni poslední Římané: Velká cesta pozdně antickým Středomořím s texty pohanů a křesťanů. Co v dané době objevil a v čem může podle něj být inspirativní i našim současníkům?
Svým názvem tvoří osmisetstránková publikace Oni poslední Římané s podtitulem Velká cesta pozdně antickým Středomořím s texty pohanů a křesťanů (vyd. Torst) protějšek k jedné z prvních autorových publikací, My poslední křesťané. Hněvivé eseje a vlídné kritiky. Na přebalu je uváděna jako završení trilogie Putnových antických knih, ale vnímat ji díky její nábožensko-kulturní pestrosti a bohatosti můžeme i jako pokračování jeho obrazů z kulturních dějin či jeho bádání na poli literárně-geografické hermeneutiky.
Z periferie do centra paměti
Právě podle geografického, ale také chronologického klíče autor organizuje svůj výklad. Kniha je sestavena tak, aby v ní byla zastoupena každá z hlavních geografických oblastí římské říše. Řím coby hlavní centrum literatury latinské se ovšem objevuje opakovaně, stejně jako Athény a Alexandrie coby primární centra řecká. Nechybí ani kulturní geografie území, která byla z hlediska Římana periferní. Podle Putny právě tyto okrajové oblasti občas uchovávaly hodnoty a znalosti v kulturních centrech už ztracené, sloužily jako „místo vyhnanství – ale i útočiště“.
Ke každé z oblastí píše autor její kulturní dějiny: zkoumá, jestli tamní rodáci či obyvatelé měli navzdory svým odlišným náboženským vyznáním něco společného, případně odhaluje, co vše je spojovalo s jejich hlavními protivníky skoro na dvojnický způsob (Julián Apostata a Řehoř Naziánský). A dále hledá analogie římských modelů chování v pozdějších staletích: v souvislosti s jejich komplexy méněcennosti vůči kulturnějším Řekům u českých národních obrozenců ve vztahu k Němcům, u jejich budování impéria zase u Britů.
U vybraných témat rovněž sleduje historii jejich stále dalších interpretací od starověku až po současnost. Někdy jde o náměty seriózní, jako historka o tajemném hlasu zvěstujícím, že velký bůh Pan je mrtev. Ta se prý prvně objevila u Plútarcha, nicméně doboví učenci na příběh příliš nereagovali ani neřešili, jak a proč umřel. Až pozdější evropské duchovní dějiny se k němu vrátily a přidaly významy, které u Plútarcha úplně neměl: „Smysl symbolického střídání epochy pohanské a epochy křesťanské.“
Od Písně písní k sexuální neukojitelnosti
Další exkurzy se týkají kupříkladu tradice obětování dětí, které Putna sleduje od Kartága a starozákonních Židů až ke Gustavu Flaubertovi a Allenu Ginsbergovi. Nebo rozebírá nesčetné výklady biblické Písně písní a dovádí je až ke Goethovi.
Erotika v jeho knize nabývá i jiných podob než mystických: dostane se v ní i na pomluvy proti prý sexuálně neukojitelné císařovně Theodóře („I když používala všechny tři otvory, stejně ještě obviňovala Přírodu, že jí nestvořila pořádné díry také do obou prsů, že by ještě i tamtudy mohla souložit.“) Nebo na tvorbu básníka Ausonia (310–395), kterého mimo jiné fascinovalo téma transgender. (I když prý není zcela zřejmé, jestli mu bylo předmětem výsměchu, nebo spíše zbožného podivu nad těmito „mirabilia mundi“.) Vyskytnou se i témata na první pohled efemérní a humorná, jako chvála plešatosti.
Putnův výklad je prokládán obsáhlými citáty z děl dotyčných literátů, která poprvé přeložil až právě autor. Ten se také snaží poukázat na literáty u nás málo známé, nebo u těch proslulých odkrýt skryté aspekty (Marcus Aurelius ne jako vyrovnaný stoický filozof, ale jako zamilovaný mladý muž píšící vášnivé dopisy Frontonovi, svému učiteli a příteli).
Zárodky a permanentní zánik
Celkově Putna líčí dobu pozdní antiky jako myšlenkově neskutečně pestrou a bohatou periodu, v níž se podivuhodně křížily a na sebe roubovaly odlišné kulty a tradice a ve které je možně zpětně najít zárodky lecčeho, třeba obdobu většiny pozdějších uměleckých stylů, jejichž cyklus si pak středověká a novověká Evropa znovu zopakovala, včetně postmodernismu.
Šlo podle něj o dobu myšlenkového kvasu a transformací, dekadence, ale i vzestupu nového, s čímž dnes ostatně souhlasí větší část seriózních badatelů. Putna přitom vtipně dodává, že staří Římané si sice stěžovali na obecný úpadek, ale činili to takřka od nepaměti, je to tedy řečnický topos starý jako sám Řím: „Už Cicero lamentuje na sklonku republiky, v půli prvního století před naším letopočtem, nad Catilinovým spiknutím. Už Cato starší, občanskou funkcí i přízviskem i celým životním naladěním Cenzor, ve svém druhém století před naším letopočtem hudral na zkaženost římské morálky. A vlastně už sama římská republika se zrodila, dle tradice roku 510, z rozhořčení nad morální dekadencí – totiž nad pokusem krále Tarquinia Superba znásilnit vdanou paní Lucretii.“
V tomto stálém „hudrání“ podle Putny nemusíme Římany následovat. U tehdejších pohanů nedoporučuje kopírovat ani jejich fixaci na božské císaře, ani jejich militarismus. Inspirativní je ale podle něj „jejich schopnost radovat se z chvil přátelského obcování“ a jejich láska k „místům paměti“, ke starým obřadům, textům i mramorům. Poslední pohané typu Plútarcha, Marka Aurelia, zmíněného císaře Juliána či filozofky Hypatie rozsápané davem zfanatizovaných křesťanů „mohou svojí kultivovaností a ryzostí a věrností sloužit jako lidské vzory“. U tehdejších křesťanů vyzvedává autor mimo jiné jejich intelektuální odvahu pronikat do hlubinných vrstev biblických textů (Órigenés), nebo jejich cit pro krásu obsaženou v pohanském umění (Prudentius).
Náboženská „nebinarita“ napříč staletími
A obecně také vysoko hodnotí schopnost některých tehdejších osobností autenticky prožívat „multiple belonging“, dvojí či ještě složitější duchovní příslušnost, jak to ve své tvorbě zúročuje třeba zmíněný Ausonius. V nadsázce přitom Putna pro podobné případy navrhuje označení „nábožensky nebinární“. K čemuž můžeme dodat, že v evropském prostoru tato vícečetná přináležitost asi nebyla ani později tak vzácná, jak si často myslíme. Nadkonfesijnost se mohla týkat zvláště náboženské praxe: jak uvádí americký novinář s polskými kořeny Jacob Mikanowski ve vynikající knize Sbohem, východní Evropo, židovský náboženský myslitel a charismatický duchovní vůdce Ba’al Šem Tov přiznával, že několikrát žádal potulné Romy o vyléčení; středo-východoevropští křesťané zase často navštěvovali rabíny a židovské léčitele. Pili z pramenů posvěcených Ba’al Šem Tovem a radili se s divotvornými rabíny při potížích s neplodností nebo ohledně budoucnosti.
A co teprve Evropané, kteří se dostali do asijského prostředí, kde se příslušnost k náboženství často nebrala tolik výlučně, zvláště Britové v Indii. O jistém muži jménem William Fraser (1784–1835) prameny uvádějí, že „hromadil jak mughalské rukopisy, tak indické manželky“. Těch měl prý asi sedm a bezpočet dětí, které byly hinduistické i muslimské, podle náboženství a kasty svých matek. Ve své každodenním životě kombinoval prvky hinduismu, islámu a skotského horala. A Fraserův přítel James Skinner (1778–1841), syn Skota a rádžpútské princezny, byl prý zbožný křesťan, který nechal postavit jeden z nejkrásnějších kostelů v Dillí, ale současně také mešitu a hinduistický chrám.
Putna tedy v pozdní antice neshledává jen zánik a rozklad, ale spíše plodné prolínání, míšení a kreativní syntézy. Knihu můžeme číst jako pozoruhodný přehled o dávno zašlé epoše, nebo ji vykládat aktualizačně. A to v těžké době, kdy vláda hlavní globální supervelmoci v podstatě tvrdí, že největším problémem a chybou současné Evropy je to, že je málo bělošsky rasistická.
