Její milenec Heidegger její věhlas nelibě nesl. Hannah Arendtová a lež a pravda v politice
Od smrti politické myslitelky a jedné z nejvýznamnějších filozofek 20. století Hannah Arendtové (1906–1975) v prosinci uplyne už půl století, ovšem zájem o její dílo zůstává velmi silný, možná v posledních letech i stoupá. Například v souvislosti s jejími myšlenkami na témata jako lež a pravda v politice, původ totalitarismu, moci a násilí, krize veřejného prostoru či otázky migrace a bezdomovectví.
Vidět je to i na českém knižním trhu, kde o Hannah Arendtové od roku 2020 vychází každý rok nová publikace včetně knih jako Proč dnes číst Hannah Arendtovou nebo dokonce biografického komiksu Tři útěky Hanny Arendtové: tyranie pravdy. Letos k nim s loňským vročením přibyla kniha zatím nejobsáhlejší: spíše klasicky pojatá biografie Hannah Arendtová: Z lásky k světu (vyd. Malvern, přel. David Sanetrník). Autorkou je Elisabeth Youngová-Bruehlová (1946–2011), její někdejší doktorandka, která při psaní tohoto životopisu vycházela nejen z literární pozůstalosti Arendtové, ale také ze své osobní zkušenosti se svou učitelkou a přítelkyní a z rozhovorů s jejími vrstevníky.
Přísná výchova
Hannah Arendtová se narodila do sekulární židovské německé rodiny, před nacisty se jí s velkým štěstím a s vynaložením nemalé odvahy podařilo uprchnout do Spojených států, kde se později mimo jiné stala jednou z prvních žen, které získaly plnou profesuru na Princetonské univerzitě.
Napsat, že kniha pojednává o životě a myšlení Arendtové, by vlastně bylo nepřesné, protože v pojetí autorky se obojí nerozlučitelně propojuje. Jak napsal v obsáhlé recenzi slovenského překladu sociolog Miroslav Tížik, Youngová-Bruehlová si pomáhá filozofií Arendtové, jejímž prostřednictvím vnímá a interpretuje konkrétní události jejího života.
Hannina matka ji od dětství vedla k tomu, že se člověk musí umět bránit. Když ve školní třídě pronesli nějakou antisemitskou poznámku její učitelé, obvykle ne proti ní, ale proti jiným židovským spolužačkám, zvláště těm východu, měla pokyn okamžitě vstát, opustit třídu, vrátit se domů a říct přesně, jak se to všechno seběhlo. Její matka pak napsala jeden ze svých mnoha protestů. Když ale došlo na verbální útoky od jiných dětí, o tom doma vyprávět nesměla: „Proti tomu, co bylo od dětí, jsem se musela bránit sama.“ Tento postoj si pak snažila udržet po celý život a z této perspektivy také (někdy asi až příliš přísně) posuzovala chování jiných Židů během války.
Heideggerova nelibost a odmítnutí Brocha
Mnoho přátel jedné z nejvýznamnějších politických myslitelek dějin lidstva byli významní intelektuálové, kteří měli nemalý vliv na její myšlenkový vývoj. V řadě případů to ovšem platilo i obráceně. Ve věku sedmi let jí zemřel otec, jakéhosi náhradního později našla ve filozofovi Karlu Jaspersovi a sionistickém funkcionáři Kurtu Blumenfeldovi. Někteří lidé dnes bohužel možná znají Arendtovou hlavně jako milenku Martina Heideggera, což je nespravedlivé a urážející. I když samotný Heidegger by zřejmě nebyl proti. Arendtová jej poznala jako muže nápadně pohledného, jednoduše oblečeného ve venkovském stylu, náruživého lyžaře, který s oblibou dával lyžařské lekce, takže ani Youngová-Bruehlová se nediví tomu, že jí imponoval. Nicméně to byl ženatý otec dvou synů vychovaný jako katolík. A „přestože v této neobyčejně nadané mladé Židovce probudil horoucí lásku, vše v jeho životě i zásady, jimiž se řídil, hovořily proti tomu, aby ji opravdu přijal“. A o její myšlení a dílo podle autorky zjevně větší zájem neměl: zarazilo ho, když zjistil, že se stává slavnou, „nelibě nesl veřejné uznání její osoby“.
Jiných nápadníků měla ovšem mnoho. Kupříkladu i významný spisovatel a esejista Hermann Broch se pokusil udělat z ní jednu ze svých mnoha milenek, nicméně Arendtová ho s noblesou odmítla: „Hermanne, dovol, abych byla výjimkou.“
Otevřené manželství
Jejím prvním manželem byl rakouský filozof a spisovatel Günther Anders, rodným jménem Günther Siegmund Stern (1902–1992), ale nejvíce let strávila alespoň úředně po boku manžela druhého, německého filozofa Heinricha Blüchera (1899–1970), i díky němu se začala více zabývat politickou teorií. (Za války se museli stravovali velmi prostě a těšili se na koláče, které jim občas kdosi nosil. Což se ovšem v knize opět propojuje s teroií: Blücher prý později svým studentům s oblibou vysvětloval, že Brechtova maxima „nejdřív žvanec, pak morálka“ bez své marxistické ironie znamená „nejdřív koláč a pak teorie pro jeho krájení“.)
O Blücherovi autorka prozrazuje, že v mládí měl ve zvyku ženy ovládat a intelektuální společníky hledal spíše mezi muži. Hannah Arendtová, která se mu intelektuálně vyrovnala a byla vzdělanější a daleko disciplinovanější, tyto jeho navyklé způsoby narušila. Postupně se tak mezi nimi ustálila jakási rovnováha z hlediska toho, co Blücher nazýval „svobodnou osobností“: oba manželé Blücherovi se naučili vážit si vzájemné rovnosti.
Jejich manželství mělo otevřený charakter, Blücher prý schvaloval a podporoval v té době už platonický vztah své choti s Heideggerem. Blücherovi prý v dopisech probírali téma žárlivosti, odsuzovali ji u jiných a doufali, že jich se týkat nebude, což se jim, zdá se, dařilo. Arendtová k tomu svému muži napsala: „Naše srdce se spojila a sladili jsme krok. A tento soulad nemůže nic narušit, přestože život pokračuje dál. Jen blázni věří, že věrnost znamená, že se život zastaví a že se k druhému bezvýhradně upnou. Nepřipravují se tím jen o společný život, ale o život vůbec. Kdyby to nebylo tak riskantní, měli bychom přece jen jednou světu vyprávět, co opravdu znamená manželství.“
Nicméně více k tomu neprozradila a také Youngová-Bruehlová pietně ctí soukromí své hrdinky. Dělicí čára mezi soukromou a veřejnou sférou byla prý totiž v jejím případě vždy jednoznačná. Jako veřejná osoba, která získala řadu ocenění a jež se angažovala „až na pokraj sil“, často pozvedala svůj hlas a mluvila o nutnosti přijmout odpovědnost za náš politický život „tak, že to bylo opravdu slyšet“. V soukromém životě se však stahovala do svého „prostoru myšlení“ a pokoušela se popisovat „bytí se svým vlastním já“.
Smilování nad Eichmannem v Jeruzalémě
Více se však dostává do popředí soukromí mužů, kteří nějak vstoupili do jejího života. Kupříkladu u významného protestantského teologa a filozofa náboženství Paula Tillicha autorka podotýká, že ho přitahovala pornografická literatura a byl masochista. Což sama Arendtová přijímala s vědomím, že, slovy dalšího svého přítele, básníka W. H. Audena, „touhy srdce jsou pokřivené jako vývrtka“. A se samotným Tillichem měla specifický intelektuální vztah (a žádný jiný): uzavřeli dohodu, že jejich hovory budou mít větší přínos a budou méně problematické, když se nebudou „zatěžovat“ vzájemnou četbou svých spisů.
O myšlenkovém přínosu Arendtové autorka nepochybuje, byla podle ní byla „zdrojem světla za svého života a její světlo i nadále vyzařuje jak z děl, která po sobě zanechala, tak z těch, která v období od její smrti zprostředkovávají její příběh a její myšlenky nově příchozím“.
Mírně kritická je jen na adresu jejího u laické veřejnosti nejslavnějšího a nejvíce kontroverzního spisu Eichmann v Jeruzalémě. Připouští, že výroky Arendtové na adresu židovských rad byly možná formulovány nešťastně a její znalosti podmínek panujících ve východoevropských ghettech asi nebyly vždy dost obsáhlé na to, aby na nich mohla stavět své generalizace. Rovněž u Eichmanna mnozí později dokládali, že nebyl pouhým bezmyšlenkovitým kolečkem vražedného státního aparátu, jak Arendtová naznačovala, ale přesvědčeným antisemitou. Autorka zmiňuje, že v souvislosti s její tezí o „banálním zlu“ se jí i přátelé pochybovačně ptali, zda by použila stejné spojení, kdyby na lavici obžalovaných seděl Goebbels. Youngová-Bruehlová ovšem zkoumá i reakce dalších: někteří se s ní kvůli této knize rozešli, další s ní měli vedli polemiky, někdy i prostřednictvím básní. V případě kritika umění Harolda Rosenberga to vypadalo takto: Arendtová mu při osobním setkání v rozpačitém tichu nejprve naslouchala bez pokusu o obranu, a poté co Rosenberg skončil, požádala ho o drink pro oba, aby se mohli uvolnit: „To ho zaskočilo, ale pochopil, že se rozhodla neobětovat jejich přátelství svému dílu a poznání, o něž usilovala, a že od něj čeká pochopení, že by jako přátelé své neshody měli překonat.“
Na závěr předmluvy k druhému vydání knihy Youngová-Bruehlová shrnuje, že Arendtová podle ní byla „zdrojem světla za svého života a její světlo i nadále vyzařuje jak z děl, která po sobě zanechala, tak z těch, která v období od její smrti zprostředkovávají její příběh a její myšlenky nově příchozím“. A zároveň se v ní přiznala, že někdy uvažovala o tom, zda přítomnou knihu nepřepracovat pro současné, mladší čtenáře. K čemuž nakonec nedošlo. Do rukou tak i český čtenář dostává dílo velmi rozsáhlé, spojující filozofii, poezii, politiku a dokonce i mystiku v jedinečný celek, jenž někdy pracuje jen s náznaky, knihu neobyčejné myšlenkové vytříbenosti, která ovšem na čtenáře klade vysoké nároky, respektive vyžaduje silnou motivaci. Ti ostatní se asi budou muset spokojit spíše se zmíněným komiksem. Nebo u něj začít a až pak pokračovat.
