Slíbily jsme si, že nesmíme brečet, vzpomíná jedno z Wintonových dětí Milena Greenfell-Baines

Byl její a sestřin odjezd jedním z posledních vlaků, které nacisté pustili do Anglie, souhra náhod, či osud? A co bylo dál? Na ná­sledujících řádcích ­Milena Greenfell-Baines vzpo­míná.

Řekla bych, že můj život je víc souhra náhod, bez nichž by můj osud byl špatný. Na poslední chvíle před odjezdem se ale moc nepamatuji. Rodiče na nádraží dětem opakovali, že jedou na výlet do Anglie. Někteří plakali, jiní se usmívali. Nechtěli, aby děti poznaly, že se s nimi loučí, nejspíš naposledy… Matně si vybavuji, že jsem to celé prožívala spíš jako dobrodružství. Když jsme balili kufr, zarazilo mě, že nám moje nevlastní maminka nechala ušít všechno oblečení trochu větší, takže si zřejmě uvědomovala, že nás už třeba nikdy neuvidí. Já i sestra Eva jsme ale měly štěstí, protože náš otec už byl v Anglii, proto nás taky máma pustila. Nikdy jsme se však nedozvěděly, kdo pro nás zařídil místa v tom vlaku. Máma se za námi dostala později přes Norsko, ale také nevím jak. My s Evou jsme díky tomu patřily k několika málo dětem, jejichž rodiče válku přežili.