Pavlova bitva o Ankaru aneb Odpusť nám naše viny a zbav nás na podzim pokušení volit zlo
Napjatě očekávané zasedání vlády Andreje I. Zbabělého a jeho frackonácků 8. června mělo ukončit krvavou Macinkovu vendetu vůči Petru Pavlovi za nejmenování hňupa ministrem, případně posunout ji kompetenční žalobou k arbitráži Ústavního soudu. Jenže na zasedání, řečeno slovníkem premiéra Babiše, nejen, že „nepřišel ten, co měl přijít“, ale „přišel ten, co neměl přijít“, čímž se jednání o účasti na summitu NATO vypařilo z programu jak pšouk v opeře.
Srabi zkusili zbabělou kličku, když odložili rozhodnutí na 22. června, jen dva týdny před summit, aby tak prakticky vyloučili, že Ústavní soud stihne do odletu vydat verdikt k případné kompetenční žalobě a tím od žaloby prezidenta odradili. Fakt, že schválili Pavla jako vedoucího české delegace na Valné shromáždění OSN v září 2026 je špek, za který prezident formálně poděkoval, ale nespolkl ho. Není divu!
Všeobecná rozprava Valného shromáždění je v současné geopolitické situaci hrozící světovým konfliktem užitečná asi jako stěrače na ponorce. Důkazem je předsednictví 57. Valného shromáždění (2002-2003) Jana Kavana, který se zapsal do dějin jen nabouráním čtyř aut v Mostecké ulici, kdy jsa „na kaši“ odmítl dechovou zkoušku a opilost vysvětlil tím, že si namazal záda Francovkou (1998). Při rekonstrukci jeho bytu v budově MZV (2000) byl v koupelně nalezen trezor s jedním a půl milionem, o němž neměl tušení a filmy, na nichž popíjí a výská s důstojníky StB při přebírání odměn za udávání kolegů z disentu patří k folklóru dějin disentu. Nic z toho zástupcům orgánů OSN dva roky poté ve zvolení Kavana předsedou Valného shromáždění nevadilo.
Domnívá-li se přechodně vládnoucí politická sebranka i jí ze zbabělosti podléhající premiér, že se Petr Pavel nechá koupit za „vycházku či opušťák“, hluboce se mýlí, soudíce ho kritérii vlastní krysí morálky a svých páteří s pevností hada. Prezident Pavla není reinkarnací Edvarda Beneše, svolného pro zisk moci podepsat smlouvu i s ďáblem, nejlépe krví jiných. Právě Pavlův nejvytrvalejší odpůrce a ideolog vládního angažmá veksláků a zpovykaných fracků Václav Klaus, kopírující Beneše v incestu s komouši i nácky v roce 1935, aby díky jim urval vytouženou funkci, je varováním.
Byl to Klaus, kdo přivedl k zábradlí balkonu v Lánech vůdce pohrobků masových vrahů Aloise Grebeníčka ml. odměnou za jejich podporu v prezidentské volbě. Dnes podporuje i nácky ve vládních a parlamentních křeslech. Trvá-li Petr Pavel, aby mu existence, na něž bude v příštím volebním období škoda plivnout, nebránily v plnění povinností, nečiní tak z uražené pýchy či horizontu trvání své funkce. Jde o princip zachování ústavních práv i pro prezidenty budoucí, byť by jedním z nich byl – nedej, Bože! – Andrej Babiš.
Vzhledem k uvedenému působí úsměvně současné intenzivní zapojení Jiřího Weigla do konfliktu kolem obsazení delegace na summit NATO. Klausův poradce, člen IVK, opakovaně ostře kritizoval Pavlovo úsilí prosadit svou účast v delegaci do Ankary. Pavlovy kompromisní návrhy má Weigl za „vojenský přístup k politice a vnímání hierarchie institucí jako velitelské struktury“, a je to „prezident Pavel, kdo veřejně spor vyostřil v médiích“. (sic!) Tvrdí-li Jiří Weigl opakovaně, že na rozdíl od Pavla by Klaus nikdy neusiloval o účast na zahraniční akci veřejným tlakem na vládu a řešil by věc neveřejně, pak je to způsobeno jeho dlouhodobým pobytem v IVK. Ten může mít díky působení otce zakladatele na psychiku stejný dopad jako samovazba a je tak třeba Weiglovu paměť oživit: „Ještě 2. ledna 2026 Andrej Babiš na otázku, kdo bude létat na vrcholné summity, odpověděl: „Teoreticky tam můžeme jezdit spolu, ale já to nechám na prezidentovi, který je vrchní velitel ozbrojených sil. Je to jeho agenda.“
Vše se změnilo, když prezident odmítl jmenovat ikonu Výfukářů a certifikovaného hňupa Turka ministrem čehokoliv. V reakci šéf Výfukářů Macinka avizoval, že tento Pavlův krok bude mít extrémní následky. Pavel sice připustil, že složení delegace je ve vládní kompetenci, ale v dopise Babišovi napsal: „V souladu se svým ústavním postavením se hodlám zúčastnit v čele delegace České republiky setkání nejvyšších představitelů států NATO.“
Ministr pohraničí Macinka to v médiích kategoricky odmítl: „Nemohu dopustit, aby prezident vedl tuto delegaci, aby tam, nedej bože, zase něco sliboval jako na Ukrajině letadla“, a k tomu s citem diplomata dodal: „Summit NATO není sraz vysloužilých lampasáků!“ Připusťme, že stejně jako není srazem zpovykaných fracků vzájemně si poskytujících potěšení. Po Macinkově vyjádření Pavlovu cestu do Ankary nepodpořil už ani Babiš, aby český postoj „závazky plnit nebudeme, sami máme málo“, hájila na summitu vláda. Nic na změně jeho názoru nezměnilo ani Pavlovo ujištění, že nemíní na summitu výši českého příspěvku glosovat či ho zpochybňovat.
Odkud se bere náhlý zájem médií o názor zapomenutého Jiřího Weigla k účasti Pavla na summitu NATO, vyplývá z jeho nové funkce „poradce ministra Petra Macinky“! Ach, tak odtud větry vanou! Ptejme se tedy, kdože pere špinavé prádlo na pavlači a kdo dělá z prezidenta vola, kterému Jiří Weigl nerozumí „proč bojuje o to, aby mohl obhajovat názory, s nimiž nesouhlasí a chce si podávat si ruce s lidmi, jež nemá rád“.
Hlubší rozbor zaslouží Weiglovo tvrzení, že by se Mirek Dušín české politiky Václav Klaus nikdy nesnížil k tomu, aby vedl „podobně agresivní kampaň za svou účast na summitu“. Někdy stačí k udržení morální integrity pouhá ztráta svědomí či paměti. Proto ve Weiglově případě není od věci pomoci mu vzpomínkami Zpětného zrcátka, jednoho z autorů kampaně ve prospěch vstupu Česka do EU, končící 12. 12. 2002. Dle dohod měly být 16. 4. 2003 v Athénách na každé přístupové smlouvě jen tři podpisy – premiéra, hlavního vyjednavače a ministra zahraničí ev. prezidenta. Václav Klaus, jenž se netajil nelibostí hraničící s odporem vůči vstupu Česka do EU, dával na odiv svůj nezájem o dění kolem vstupu a nechal se slyšet, že rozhodně nestojí o to, „jet do Athén cosi podepisovat“.
Signifikantní také je, že nikdy nedopověděl na otázku, zda v referendu hlasoval pro či proti vstupu…a měl by důvod neodpovídat, pokud by byl pro vstup? Zástupci tak byli premiér Vladimír Špidla, který po mandátu Václava Havla a před volbou Václava Klause (3.2. – 7.3. 2003) držel i prezidentské pravomoci, hlavní vyjednavač Pavel Telička a ministr zahraničí Cyril Svoboda. Přibližně týden před slavnostními podpisy smluv s nejvyššími představiteli Evropy, kdy na Radě EU už ležely originály smluv v dohodnutém formátu, se Narcis Klaus probral! Zahraniční odbor KPR začal bombardovat vládu trváním na Klausově účasti bez ohledu na to, že na řešení měl hlavní vyjednavač Pavel Telička a s ním celá EU pouze několik dní. Tak kdo se kam sápe a kdo je vrozená skromnost a submisivní introvert?
Poznámka pod čarou: Častým steskem v diskuzích o budoucnosti současné opozice je absence silných vůdců. Palácové převraty i zrození „nových“ politických subjektů přinášejí jen recykláty známých tváří. Problém spočívá v tom, že Hnutí jsou v českém politickém prostoru obvykle majetkem jedince, zatímco Strany generují trpělivé, kteří se k „vůdcovství prosedí“. Proto jsou vůdci nových stran obvykle ti, kteří trpělivost ztratili, aniž by našli v tornistře maršálskou hůl. Jedním z těch, k nimž se pozornost Zpětného zrcátka v poslední době obrací je, byť s malou jizvou na tváři, způsobenou krátkým angažmá – nikoliv členstvím – v Babišově hnutí ANO výše zmíněný Pavel Telička.
Připomeňme, že v době jeho připojení bylo ANO přece jen jiným, středovým liberálně orientovaným subjektem s 2% podpory v průzkumech, ještě nezatíženým dojením státu, lhaním i trestními kauzami majitele a ochotou spojit se i s největší svoločí na cestě za mocí. Jako rozený vůdce se Telička v sedmadvaceti ujal funkce vyjednavače vstupu Česka do EU a se svým týmem učinil ze vstupu Česka do EU „návrat ztraceného syna“.
Jako europoslanec za ANO (2014) již v říjnu 2017 oznámil ukončení spolupráce po dlouhodobých názorových sporech s Babišem. Pozoruhodné byly body, které s Petrem Ježkem, kolegou z někdejšího negociačního týmu Babišovi dali jako pět podmínek pokračování spolupráce: mj. nepodporování Miloše Zemana na další mandát, vysvětlení kauzy odposlechu novináře, udržení prounijní politiky a řešení střetu zájmů! Co bychom za to dnes dali! Důraz na příslušnosti hnutí ANO k proevropskému liberálnímu křídlu i Teličkova neústupnost a nezávislost, to vše byly hlavní důvodu jeho rozchodu s Babišem. Kéž by tak konali i jiní!
Přes sci-fi politický charakter poznámky stojí Teličkovo aktuální sledování za úvahu i čas. Pokud jsme odpustili Kalouskovi vládní projekt KDU-ČSL, závislý na podpoře komoušů (2006), pak vnímejme i u jiných to, co jsou, nikoliv to, co byli neboť platí: „…A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům“, hlavně však: „A neuveď nás (na podzim u voleb) v pokušení, ale zbav nás od zlého!“
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
