Utajovaná historie Járy Cimrmana: Co jste možná o největším českém géniovi nevěděli
- Jára Cimrman se poprvé objevil v roce 1966 v rozhlasovém pořadu Nealkoholická vinárna U Pavouka, kde byl původně představován odlišně od pozdější postavy – jako současný naivní sochař a řidič bagru.
- Založení Divadla Járy Cimrmana inicioval Jiří Šebánek, avšak kvůli osobním i uměleckým sporům s Ladislavem Smoljakem se původní sestava po dvou sezonách rozpadla.
- Během normalizace muselo dividlo čelit silné cenzuře, StB vedla spis kvůli hře Lijavec a orgány se snažily upravovat názvy básní i postavy, aby potlačily jakýkoliv náznak politické satiry.
V pořadu Nealkoholická vinárna U Pavouka padla 16. září 1966 poprvé zmínka o Járovi Cimrmanovi. Jaké byly úplné počátky odhalování historie českého génia? Víte například, že původně byl Cimrman řidič bagru a naivní sochař? Že se jeho postava pojí s historií českého moderního jazzu? Co vedlo k rozkolu v souboru a co se stalo se zapomenutou hrou Domácí zabíjačka?
„Na počátku přenosu jsem se zmínil o nafukovacím pavilonu B, v němž je instalována výstava naivního sochaře samouka Járy Cimrmana. Nuže došlo k nehodě. Nafukovací pavilon z neznámých důvodů ušel a splaskl, takže slíbená exkurze bohužel odpadá. Vážení posluchači, je to smutný pohled na splihlou celtovinu, z níž trčí obrysy naivních soch. Ovšem ještě naivněji, jak vidím, si počíná sám jejich tvůrce. Ano. Je to on, Jára Cimrman. Bůhví, kde si opatřil pumpičku na kolo, kterou se teď zoufale snaží obrovitý pavilon znovu nafouknout.“
Těmito slovy představil 16. září 1966 Zdeněk Svěrák světu postavu zapomenutého českého génia, všudybyla a všeuměla. Jak je z citátu patrné, Cimrmanovo první zjevení v éteru se od pozdějšího kánonu značně lišilo – už jen tím, že byl současník autorů a jeho tvorba existovala v realitě, a ne jen ve fragmentech truhly nalezené v obci Liptákov. V zákulisí českého fenoménu se skrývá podobných nesrovnalostí a zajímavostí více a při příležitostí 60. výročí je zajímavé si je připomenout.
Podvod v éteru: Nealkoholická vinárna zmátla i Wericha
Rozhlasový pořad Nealkoholická vinárna U Pavouka vymyslel Zdeněk Svěrák se scénáristou a redaktorem Jiřím Šebánkem. Vysílal se v letech 1965–1969 jednou měsíčně (později dvouměsíčně) jako součást armádního programu stanice Praha. Vojáky patrně tvůrci považovali za intelektuály s vytříbeným hudebním vkusem. Pořad totiž z velké části vyplňovala hudba z fiktivních živých jazzových koncertů – často velkých světových jmen jako Frank Sinatra, Louis Armstrong, Ella Fitzgerald nebo Oscar Brown jr.
Simulované živé vstupy Svěráka a Šebánka byly perfektně secvičené, doprovázené ruchy a předtočenými rozhovory s vymyšlenými hosty. Výsledek byl tak dokonale matoucí, že do rozhlasu neustále volali diváci a domáhali se vstupenek na příští koncert. Mezi ošálenými byl dokonce i Jan Werich, který se prý pídil po adrese vinárny s touhou do podniku zajít. Později se stal velkým fanouškem Cimrmanových her a tvůrcům poskytl cennou radu: „Je dobře, že děláte humor pro chytrý lidi, ale pamatujte na to, že v každé hře musíte mít takový dlaždice, po kterých ten blbec za tím představením kulhá.“
Zrození odborníků: Od dr. Hedvábného k seminárnímu stylu
Do fiktivního světa fiktivní vinárny začali rychle pronikat fiktivní hosté. Vynálezce nepraktických vynálezů inženýr Artuš Lefler, kouzelník Jožka Merano Blažejovský, soubor akvabel, zřízenec Hůla nebo vrchní vinárny Malák. Mezi plejádou bizarních postaviček vynikal dr. Evžen Hedvábný v podání jazzmana Karla Velebného, který v pořadu vystupoval i pod svou vlastní identitou.
Postava dr. Hedvábného, pojatá jako karikatura příliš odborného odborníka, svým způsobem předznamenala styl budoucích přednášek. Hovořila absurdně složitě, zaplétala se do odborných termínů a její projevy končily v bodu, kdy v souladu s Cimrmanovou filozofií posluchač nevěděl nic, ale zato to věděl přesně.
Synkopy a truhla z Liptákova: Cimrmanovo jazzové zázemí
Jiří Šebánek byl velkým příznivcem jazzu a vystupoval s českými hudebníky jako recitátor vlastních básní. Mezi jeho kamarády patřil kromě Karla Velebného i Laco Déczi nebo Jiří Stivín, který byl na začátku působnosti divadla jedním z herců. Ještě pevněji propojil Cimrmana s hudbou Karel Velebný. Coby dr. Evžen Hedvábný se na jeho zrodu přímo podílel a je i autorem nápadu, že osobnost zapomenutého génia bude odhalována z pozůstalosti nalezené v Liptákově.
Po představeních pak Velebný hrával se svým kombem jazzové koncerty. Karel Velebný je mimochodem propojen i s dalším pražským legendárním souborem – divadlem Spejbla a Hurvínka. Jeho skupina razící v Československu nepříliš populární moderní jazz našla v divadle stálé zázemí a doprovázela jevištní hudbou vystoupení. Název jeho skupiny „SHQ“ se na název divadla přímo odkazuje.
Proměna ve velikána: Jak z bagristy vznikl univerzální génius
Velebný – Hedvábný poprvé zmínil 23. prosince 1966 Cimrmana jako zapomenutého velikána z přelomu století. Pozůstalost nalezená v truhle poničené výbuchem ho nejprve vykreslovala jako hudebníka, sochaře a malíře. Postava postupně získávala další rysy inspirované skutečnými zapomenutými osobnostmi: malířem a dobrušským pábitelem Aloisem Beerem, profesorem a vynálezcem Jakubem Hronem Metánovským nebo naivním básníkem Václavem Svobodou Plumlovským.
Manifest neherců: Zákulisí vzniku Cimrmanova divadla
S nápadem založit divadlo Járy Cimrmana přišel 29. října 1966 Jiří Šebánek. V manifestu popsal, že půjde o „divadlo autorské, nebude provozovat satiru ani parodii, bude inscenovat hry z pozůstalosti zapomenutého českého genia Járy Cimrmana a bude založeno nehercích, kteří se budou vyznačovat uvědomělým jevištním diletantismem“.
Na ustanovující schůzi byl přítomen Zdeněk Svěrák, Miloň Čepelka a jejich známý z univerzity Ladislav Smoljak. Ten byl však k nápadu skeptický a odešel do kina. Za skutečnou realizaci soubor vděčí velké osobnosti českého „divadla malých forem“ Heleně Philippové – zakladatelce Semaforu a Divadla Na Zábradlí. Ta nejenomže soubor vedla a financovala, ale režírovala i první hry, starala se o dramaturgii a napomínala herce, aby brali divadlo vážně slovy: „Neblbněte a soustřeďte se, budete se tím živit!'“
Prezidentské požehnání: Škvoreckého žula pro základní kámen
Prvním prezidentem Společnosti pro rehabilitaci osobnosti a díla Járy Cimrmana se stal Josef Škvorecký. Vystoupil 4. října 1967 s projevem před premiérou první hry Akt a vhozením žulové kostky do propadliště symbolicky položil základní kámen divadla. Poté podotknul, že kámen pochází ze základů Národního divadla a s přibýváním základních kamenů Divadla Járy Cimrmana bude Národní Divadlo klesat, až nakonec úplně zanikne.
Toiletní horor: Ztracená hra Domácí zabijačka
S počátky divadla se pojí hra Domácí zabijačka aneb Toiletní horor. Napsal ji Jiří Šebánek a měla být uvedena už jako součást prvního představení. Jelikož ji nestihl dokončit, byl místo ní v první části uveden seminář o Cimrmanově životě a díle a formát již v této podobě zůstal. Hra měla premiéru až 7. února 1968 jako třetí v pořadí (po Aktu a Vyšetřování ztráty třídní knihy). Seminář se zabýval Cimrmanovou hudbou, filmovou tvorbou, loutkářstvím, filozofií a setkáním s Franzem Kafkou. Objevila se v něm i postava konkurenčního rakouského cimrmanologa Ericha Fiedlera.
Děj hry pak pojednával o událostech v činžáku, kde se nájemníci snaží chytit ukrytého nacistu Martina Bormanna (v původním Cimrmanově textu byl padouchem zbojník Babinský). Když jim Bormann unikne spláchnutím se do záchodu, obyvatelé se pozabíjejí vlastními pastmi, které na něj nastražili. Hra s podtitulem „Toiletní horor“ měla 34 repríz. Z repertoáru zmizela po odchodu Jiřího Šebánka a Heleny Philippové a zůstaly z ní jen fragmenty přednášky, například Cimrmanova teorie poznání z Vyšetřování ztráty třídní knihy.
Konec původní party: Osobní rozkoly a vznik Hospody na mýtince
Za rozkolem původní sestavy divadla stojí osobní a umělecké spory Heleny Philippové, Jiřího Šebánka a Ladislava Smoljaka. Philippová nesouhlasila se Smoljakovým požadavkem vlastní hry i režírovat, Šebánek si s ním nesedl lidsky ani humoristicky. V nesnadném ultimátu dal Zdeněk Svěrák přednost Smoljakovi, se kterým tehdy začal psát nové hry – jako první Hospodu na mýtince. Spolu se Šebánkem odešel po dvou sezónách i Jiří Stivín, Josef Podaný, Ivan Štědrý a Vít Mach. Po těžké autonehodě soubor opustil i Karel Velebný, který se ale po zotavení nadále staral o hudební doprovod.
Jiří Šebánek a Helena Philippová chtěli nejprve založit „Divadlo hrůzy“, ale z nápadu sešlo. Philippová se dále věnovala rozhlasové tvorbě, kde mimo jiné vytvořila seriál Hajaja. Psala i divadelní hry, například swingový hororový muzikál Spejbl versus Drakula. Šebánek psal scénáře k animovaným večerníčkům ...A je to!, Bob a Bobek – králíci z klobouku a ke komiksům Káji Saudka. V 80. letech oživil cimrmanovskou tvorbu v konkurenčním „Salonu Cimrman“, kde uvedl hry jako Jazzman-Cimrman, Cimrman v Novém světě, Sonet osamělého hostitele, Cimrmánoce a Cimršantán. Jako dramaturg a scenárista s Martou Kubišovou tvořil až do konce života pořad Chcete mě?
V hledáčku StB: Boje s normalizační cenzurou a absurdní návrhy
Divadlo vzniklé v uvolněné atmosféře konce 60. let brzy narazilo na normalizační mravokárce a cenzory. Na hru Lijavec pojednávající o fízlování v Rakousko-Uhersku dokonce StB vedla spis s názvem „Sprcha“ a soubor ji nesměl několik let hrát. Cenzurován byl i Akt kvůli tématu rozpadu rodiny a původní postava policisty musela být vyměněna za sexuologa. Zakázán byl filozofický seminář o Cimrmanově teorii poznání kvůli podezření, že si utahuje z marxismu-leninismu. Ve Vraždě v salonním coupé musel být název básně změněn na „Maralík“, jelikož původní titul „Minařík“ evokoval jméno tajného agenta StB působícího v rádiu Svobodná Evropa.
V roce 1972 byl souboru zastaven celý provoz domácí scény v Redutě a zákaz vystupovat v Praze dopadl i na divadlo. To hrálo pololegálně v Divadle na Zábradlí. Vrchol snahy měnit dílo zapomenutého génia nastal v roce 1975, kdy ředitel Pražského kulturního střediska navrhl, ať divadlo vybere ze všech her to nejlepší a sestaví z materiálu jediné představení. Když Zdeněk Svěrák namítl, že by to znamenalo konec divadla s rozpracovanými hrami, postavami a kostýmy, přišel soudruh s geniálním nápadem: „Mám to! My ty figurky necháme. Ty krále, prince… To jsou hezké figurky. Ale dáme jim jiný povídačky!‘“
