nahoru

František Křižík: Vynálezce slavné obloukové lampy neměl při studiích co jíst. Žil skoro 100 let

Michal Bystrov13. července 2017 • 00:15
František Křižík: Vynálezce slavné obloukové lampy neměl při studiích co jíst. Žil skoro 100 let
foto: Archív

„Ty spadneš, Křižíku!“ volá postava z filmu Jára Cimrman ležící, spící na vynálezce šplhajícího se šroubovákem v ruce na kandelábr čili sloup pouličního osvětlení. Geniální František Křižík (8. 7. 1847 – 22. 1. 1941), na rozdíl od Járy Cimrmana, skutečně žil, tvořil a vymýšlel. S koncem 19. století rozzářil Prahu obloukovými lampami, svezl Pražany první elektrickou tramvají, zkonstruoval úžasnou světelnou fontánu a postupně vybavil zařízením sto třicet českých elektráren.

Ačkoli se narodil už v roce 1847, dodnes jeho jméno vyslovujeme s úctou. A také s radostí, protože František Křižík měl prostě kouzelné nápady. Stal se symbolem éry, v níž se technika snoubila s romantikou, a svým dlouhým životem ji celou obsáhl. Stačí si uvědomit, že přišel na svět ve stejném roce jako Thomas Alva Edison, k němuž bývá často přirovnáván, a zemřel dost pozdě na to, aby poznal mladého Jana Wericha. Křižíkův pohřeb v období nacistické okupace se stal tichou manifestací země, pro kterou toho tolik udělal.

Syn ševce a dcery bednáře pocházel z Pošumaví, z městečka Plánice, kam se až do stáří rád vracel. O jeho mamince, jež se živila jako posluhovačka, vyprávěl spisovatel Karel Klostermann: „Prostá byla, pravda, ale bystrá a energická a pěkně uměla povídati. Rozpovídávala se mi nejednou o loupežnících, kteří se skrývali v rozsáhlých hvozdech dobříšských, o Babinském, jenž byl postrachem všech mamonářů…“

Jenže zatímco doba Babinského byla nenávratně pryč, s Křižíkovým příchodem na svět jako by se rozsvítil věk nový, věk vědecko-technického pokroku. Rok před jeho narozením se v Praze objevil telegraf a ulice hlavního města projasnilo 200 plynových luceren. O elektřině (obrozenci nazývané „mluno“) se tenkrát ještě mluvilo s obavami v hlase a energie našeho nejznámějšího vynálezce tak bude zčásti vyplýtvána na přesvědčování ctihodných občanů, že trocha elektriky nikoho nezabije…

Laurin & Klement: příběh podnikavého dua, které stvořilo slavnou automobilku

Od výhybky k obloukovce

Díky matce dostal František vzdělání a možnost podívat se ven z malého města. Po absolvování podreálky v nedalekých Klatovech nastoupil na pražskou reálku v Panské ulici. Nocleh mu máma, která s ním šla do Prahy tři dny přes Plzeň a Beroun, obstarala u mistra v krejčovské dílně na Malé Straně. To si už dnes nikdo nepředstaví: budoucí nestor české vědy přespával bez deky a polštáře na zemi pod střihačským stolem.

Matka mu dvakrát měsíčně nosila v nůši na zádech základní potraviny a prádlo. „Já jsem někdy neměl víc než suchého chleba, a někdy ani ten ne, a přece jsem se nepoddal a šel jsem pořád dál,“ hrdě líčil Křižík, když už z něj byla svého druhu instituce.

Ještě jako student ČVUT se František seznámil s pražským hodinářem Holubem starajícím se mimo jiné o chod staroměstského orloje. Holub tou dobou dostal zakázku od firmy Kaufmann, aby zdokonalil nespolehlivé signální zařízení, které společnost zkonstruovala pro císařské dráhy. Přibral k té práci mladého „Křížka“ a ten k údivu všech vadné přístroje opravil. Odtud byl jen krůček k hitu sezóny – telegrafu.

Roku 1873 se stal Křižík přednostou telegrafního oddělení na trati Plzeň–Chomutov a do pěti let se jeho invence plně rozvinula. Navrhl elektrické návěstidlo, ústřední stavění výhybek a blokové signalizační zařízení, které udržovalo za sebou jedoucí vlaky v takové vzdálenosti, aby se zamezilo srážkám. Jeho snem byla elektrická výhybka, kterou neúnavně propagoval. Ale do povědomí veřejnosti ho dostal jiný patent: vylepšená oblouková lampa.

Už Prokop Diviš, když v polovině 18. století konstruoval svůj bleskosvod, věděl, že „přivedeme-li elektrický oheň do napětí, proudí stále a vyvozuje světlo, při kterém možno i číst“. První obloukové světlo prý uviděli Londýňané v roce 1810. Ale až roku 1875 přišel s první regulérní obloukovkou Američan William Wallace. Tehdy už Křižík dva roky pracoval pro plzeňského inženýra Emila Škodu.

V Plzni se usadil, oženil a zde rovněž dosáhl takových úspěchů, že se mohl v osmasedmdesátém za vydělané peníze vypravit na světovou výstavu v Paříži. Fenomén světových výstav, demonstrujících pokrok vyspělých zemí na poli technickém, ale i národním, byl pro jeho dobu příznačný. Konkrétně na této expozici, rozkládající se na území pařížského parku Champ-de-Mars, udivovala návštěvníky hlava sochy Svobody, byl zde prezentován výdobytek zvaný šicí stroj a také tu planula spousta obloukových lamp, neboli svíček, ruského inženýra Pavla Nikolajeviče Jabločkova. Jejich záře Křižíkovi učarovala. Kdyby tak jednou mohla šajnit i světová výstava pražská…

Múza undergroundu Nico: Největší lhářka pod sluncem, milenka Alaina Delona i Jima …

To spíš kámen bude svítit

Jabločkovovy svíčky měly jednu vadu: hořely příliš rychle. A tak musel ruský vědec přenechat slávu jedenatřicetiletému studentovi z Čech, jenž tento problém vyřešil pomocí dvou cívek a kuželových železných jader, udržujících v lampě stálý elektrický proud. „Místo rovnoběžných, těsně vedle sebe postavených uhlíků jsem zavedl uhlíky proti sobě skloněné a byl jsem si jist, že v této vzájemné poloze budou oba uhlíky ohořívat rovnoměrně v celém svém průřezu,“ vysvětloval zpětně.

První, kdo se uvolil Křižíkův vynález vyzkoušet, byl plzeňský papírník Ludvík ­Piette. Při plynovém osvětlení totiž dělníci v jeho továrně špatně viděli na barvy papíru, natož aby rozpoznali odstíny. František v podniku instaloval elektrické světlo k šéfově naprosté spokojenosti, a tak se zdálo, že má jeho obloukovka vyhráno. V roce 1879 Křižík osvětlil průmyslovou výstavu v Lipsku a poté, co se výroby ujaly firmy ve Francii a Anglii, činil roční příjem z patentu 15 000 zlatých. „Mohl jsem konečně zanechat ouřadování a věnovat se cele elektrotechnickému bádání,“ vzpomínal s ulehčením.

V jedenaosmdesátém soupeřila Křižíkova oblouková lampa na pařížské výstavě s Edisonovou žárovkou. Jediný, kdo mu ve Francii oponoval, byla mladá polská studentka Marie Skłodowská. „To spíš kámen bude svítit, než vaše obloukovka bude ve světě triumfovat,“ řekla mu. Inu, i dvojitá nositelka Nobelovy ceny se může utnout… Horší ale bylo, když Křižíkovi házeli klacky pod nohy lidé doma. „Čím větší vynálezy, tím větší obtíže a neporozumění,“ posteskl si už jako starý pán. „Jak těžce se probojovávala elektřina proti zavedenému svítiplynu! Tehdy nebylo ani dovoleno táhnout dráty elektrického vedení nad ulicí, a když jsem prováděl první instalaci elektrického osvětlení, narážel jsem na takové nepochopení, že jsem zpočátku osvětlování ulic musel provádět na vlastní účet.“

To se stalo například v Pardubicích, kde směl postavit malou elektrárnu jen pod podmínkou, že ji zřídí vlastním nákladem a pět let ji bude sám udržovat v provozu. Anebo v jihočeském Písku, kde musel radním podkuřovat příslibem: „Tímto dovoluji si ve známost uvésti, že ochoten jsem celé zařízení, jež ke zkoušce elektrického osvětlení v Písku právě slouží, tamtéž bezplatně ponechati…“ František Křižík se zkrátka nikdy nevzdával. Nehledě na potíže bezplatně svítil dělníkům odklízejícím trosky po požáru Národního divadla, stejně jako za pár let osvětlí plochu holešovického výstaviště, aby na něm mohla co nejdříve vyrůst nádherná a pro českou národní hrdost nesmírně důležitá Jubilejní výstava.

Mnichov 1938: Strhující vyprávění o událostech před zradou i Hitlerových obavách z…

Osvícený Žižka

Jubilejní výstava zemská Království českého, pořádaná v Praze od května do října 1891, byla připravována dlouhých šest let. Uskutečnila se navzdory rozličným překážkám, kladeným jejími německými odpůrci, a demonstrovala životaschopnost českého národa v rámci rakouského soustátí. Přestože však ukázala kvality českého průmyslu v mnoha odvětvích, bez přispění Františka Křižíka by nebyla zdaleka tak světová. Křižík se stal jejím dobrým duchem, a to doslova, protože ještě během příprav chodil den co den po staveništi a povzbuzoval řemeslníky zápasící s časem rozhodnými slovy: „Výstava musí býti a výstava bude!“

Kromě toho, že osvětlil cestu vedoucí k výstavním prostorům, umístil Křižík na vrchol Průmyslového paláce obří reflektor, vrhající mohutný kužel světla na návštěvníky opouštějící večer brány expozice. A reflektorem nasvítil i pomník Jana Žižky z Trocnova na vrchu Vítkově, kde tehdy ovšem ještě žádná socha nestála; místo ní se tam nacházela 22 metrů vysoká maketa z dílny malíře Roberta Holzera.

„V pozadí mezi lešením vzplála četná elektrická světla, která ozářila průsvitný obraz tak, že pojednou v šeru večerním vzpřímila se postava Žižkova v nadpřirozené velikosti s pohledem plným odvahy a síly upřeným na Prahu,“ stojí v dobovém článku. Křižík měl smysl pro efekt, to se musí nechat. Naplno se to projevilo při stavbě nevídané světelné fontány (fontaine lumineuse) ve střední části výstaviště, u níž „vhodnou úpravou uhlíků a důmyslným postavením zrcadel dosáhl toho, že do proudící vody vnikalo daleko více světla než při jiných soustavách světelných vodotrysků“, čteme v jeho životopise.

Adolf Branald: Autor knihy Dědeček automobil si nedovedl vymýšlet, vše musel sám prožít

Tramvaj versus koňka

U příležitosti výstavy v roce 1991 byla Křižíkova fontána obnovena a dodnes patří k velkým pražským atrakcím. Před sto lety se ale ještě více mluvilo o elektrické tramvaji, kterou Křižík spojil relativně krátký úsek mezi výstavištěm a Letnou, kam Pražany vyvezla z nábřeží lanová dráha.

Aby zbytek cesty nemuseli jít pěšky, připravil jim zážitek v podobě jízdy ve dvou otevřených vozech, které netáhl žádný kůň, jak tomu bylo doposud, nýbrž výhradně a pouze síla elektrického proudu. Problémy, jež zažil při zprovoznění své „tramwaye“, by vydaly na knihu. Především proto, že mu všemožně bránil belgický majitel koněspřežné dráhy, jenž měl na veřejnou dopravu v Praze monopol. Ale tak jako elektřina porazila plyn, měla i Křižíkova tramvaj z pražských ulic vytlačit koňku.

Pět let nato zahájí provoz tramvajová trať Praha–Libeň–Vysočany. Provozovatelem bude soukromá společnost Františka Křižíka. A za dalších sedm let zprovozní věčný snílek první elektrickou železnici v Rakousko-Uhersku, populární Bechyňskou dráhu neboli Bechyňku. Náročný projekt ho bohužel finančně vyčerpá a poté, co mu Pražská úvěrní banka pro nesplácení dluhů sebere podnik, roztrpčeně se odklidí na odpočinek.

V líčení pamětníků však zůstanou jeho podivuhodné činy a plány skoro jak z knížek Julesa Verna. Kdo třeba ví, že Křižík hodlal spojit mikrofonem Jubilejní výstavu s Národním divadlem? „Pan Slukov, Seifert, Mošna, Šmaha a jejich páni kolegové budou k nám na výstavišti mluvit,“ píšou Národní listy, „a pí Förstrová-Lautererová, sl. Kavalárova a ostatní zpěvné divy budou okouzlovat nás svými trylky.

Ah – to bude roztomilé.“

Svatý Václav: Jaký význam měl světec a národní patron pro první republiku a proč ho…
10 nejlepších filmů roku 2017 a proč je musíte vidět
TEREZA SPÁČILOVÁ 15. ledna 2018 • 11:11

10 nejlepších filmů roku 2017 a proč je musíte vidět

Michal Bystrov




Kurzy měn
25,770
22,770
28,670
Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější