Český lev a naše kinematografie zažívají vzkříšení, 33. ročník výročních cen vyzdvihl sebevědomé mládí
Možná je to tím, že se Český lev ocitl v Kristových letech, možná je to blížícími se Velikonocemi, ale zážitek z letošního ročníku výročních cen tuzemského filmu sálá novým životem a čerstvou energií. Vítězné filmy – hlavně Karavan; Letní škola, 2001; Nahoře nebe, v dolině já a Raději zešílet v divočině – jsou mladé přinejmenším duchem, odvážné a sympaticky drzé. Skvěle fungovaly i další aspekty ceremonie jako moderace Biancy Cristovao nebo prostory Kongresového centra Praha, kam se Lev přesunul z Rudolfina.
Letošní Český lev byla euforie. Je nutné zdůraznit, že dlouhodobě stabilní tým v čele s Terezou Malou Rychnovskou, stojící za pořádáním oslavy tuzemské kinematografie, odváděl bezchybnou práci i v předchozích ročnících v Rudolfinu; „vzkříšením“ se tedy nemyslí dramatická změna kvality k lepšímu, ale změna pocitu, energie. Letos jako by se spojením řady faktorů včetně nového místa konání překročila jakási kritická hranice a 33. ročník se stal výjimečným.
Jedním z největších překvapení a nejsymboličtějším momentem slavnostního večera byl Lev za nejlepší ženský herecký výkon pro Kateřinu Falbrovou, představitelku hlavní role v dramatu Sbormistr scenáristy a režiséra Ondřeje Provazníka. Debutující Falbrová, které bylo v době natáčení teprve třináct let a která za tutéž postavu získala i ocenění na MFF Karlovy Vary nebo trofej od české filmové kritiky, porazila mimo jiné Aňu Geislerovou, jež podala jeden ze svých životních výkonů v Karavanu. Vyzdvihnutím skutečně výjimečného herectví Falbrové udílející Česká filmová a televizní akademie zároveň dala najevo, že se ve svém hodnocení nenechá smýkat negativními mediálními vlnami, které se kolem Sbormistra, inspirovaného causou sexuálního zneužívání v pěveckém sboru Bambini di Praga, v přesně načasovaných intervalech objevují.
Český lev pro nejlepší film roku pro Karavan je pak přitakáním trendu, jenž tuzemskou kinematografii vymaňuje z lokálního, do sebe uzavřeného kontextu. Drama scenáristky a režisérky Zuzany Kirchnerové a producentky Dagmar Sedláčkové vzniklo v evropské koprodukci, mělo světovou premiéru v soutěži v Cannes a je suverénní autorskou výpovědi s vlastním filmovým jazykem a kongeniálními hereckými výkony (vedle Ani Geislerové David Vodstrčil a oceněná Juliána Brutovská).
Českého lva mimo jiné za scénář získala generační výpověď o vietnamské komunitě v Chebu na přelomu století Letní škola, 2001 – film, který pod rozvernou dynamikou, hravostí a drajvem skrývá velmi dospělou hloubku mimo jiné v problematice multigeneračního soužití a tlaku okolí. Sošky pro nejlepší dokument a netradičně i za kameru a střih, jež „nehrané“ filmy získávají na Českém lvu jen výjimečně, sklidil snímek Raději zešílet v divočině Mira Rema. Jeho protagonisté, svérázní bratři Klišíkové, žijící na polosamotě na Šumavě, svým životním elánem i postojem „víte, co nám můžete“, zastřešují řadu figur z dalších titulů, figurujících na letošním Českém lvu, i jejich autorů.
Tuzemští filmaři i jejich postavy se už nebojí, co si o nich kdo pomyslí, a jdou si za svým – stejně jako Helena Bezděk Fraňková, oceněná letos za mimořádný přínos české kinematografii. Žena, se kterou se nutně musel potkat úplně každý, kdo má s naším filmem co do činění, opustila lukrativní filmařskou kariéru, stala se státní úřednicí na ministerstvu kultury, aby zlepšovala systém zevnitř, a pak vydupala ze země dnešní Státní fond audiovize, nový zákon o kinematografii i systém pobídek, bez nichž by se tu už dávno netočilo vůbec nic, natož vysokorozpočtové produkce s Martinem Scorsesem a Leonardem DiCapriem. Jestli je někdo lvicí českého filmu a jestli v něm někdo uměl pořádně zařvat, tak právě Fraňková.
Celek 33. ročníku Českého lva se stal něčím víc než sumou svých částí: všechno do sebe zaklaplo a spojilo se v opojný pocit. Moderátorka Bianca Cristovao byla od organizátorů brilantním tahem: vtipná, pohotová, rychlá a krásná a svou kosmopolitností ještě podtrhla (snad už) někdejší lokálnost naší kinematografie, od níž se mladé generaci daří distancovat. Monumentální prostory Kongresového centra Praha, kde se letos ceremoniál konal poprvé, poskytly večeru velkolepou kulisu. Po technické a provozní stránce všechno šlapalo jako na drátkách, což je tím obdivuhodnější, že KCP je oproti Rudolfinu rozměrově i logisticky „jinde“.
V tuzemské kinematografii za loňský rok bylo co oslavovat. A teď můžeme oslavovat i to, jak se povedla sama oslava.
