„Je pro nás důležité moct pozvat na udílení víc lidí z naší kinematografie,“ říká "šéfka“ Českého lva
Po dvanácti ročnících se udílení výročních cen Český lev přesouvá z Rudolfina do Kongresového centra Praha. Jedním z důvodů je větší kapacita prostor. „Protože Český lev je o všech filmech daného roku, chceme mít na ceremoniálu i zástupce snímků, které třeba nominaci ani nezískaly,“ vysvětluje výkonná ředitelka České filmové a televizní akademie Tereza Malá Rychnovská, jedna ze dvou osob, které mají přípravy cen na starosti od začátku do konce a jedna z pěti, které znají výsledky ještě před udílením. Udílení Českého lva se koná 14. března.
Kdy a jak vznikl nápad přesunout Českého lva z Rudolfina do Kongresového centra Praha?
Nápad byl na stole už před lety, protože jsme dlouhodobě řešili kapacitu. Když se Český lev do Rudolfina v roce 2014 přemístil z Lucerny, hned jsme si to tam zamilovali, ale bojovali jsme s podmínkami pro televizní přenos: ta budova pro něj není ideální třeba kvůli hloubce pódia nebo složitému mixu zvuku. A když jsme se naučili pracovat s těmihle věcmi, dostali jsme se na strop kapacity.
Proč hostů tak přibylo?
Přibylo především členů České filmové a televizní akademie. Když jsme do Rudolfina přišli, bylo jich 200, teď jich je 434. Začali jsme si pomáhat přímým přenosem do Sukovy síně, kam se vejde dalších 120 lidí, ale ani to už nestačilo. Postupně také přibylo několik kategorií – animovaný film, krátký film, televizní kategorie, to znamená další nominované. A hlavně přibylo filmů obecně. A protože Český lev je o všech filmech daného roku, chceme mít na ceremoniálu i zástupce snímků, které třeba nominaci ani nezískaly.
Uvažovali jste i o jiném prostoru než o Kongresovém centru Praha?
Myslím, že jsem během těch let zvažování přesunu zmapovala všechny prostory, které v Praze ke konání Českého lva připadaly v úvahu. Některé jsou překvapivě kapacitně podobné jako Rudolfinum, i když má spousta lidí pocit, že jsou větší. Jiné jsou až příliš jen jako hala, odkud se dá udělat dobře přenos, ale není tam prostor pro společenskou část večera. Takže nám KCP opakovaně vycházelo jako nejlepší kandidát. Z jejich strany byl zájem taky dlouhodobý a vstřícnost veliká, společnou řeč jsme našli velmi rychle. Máme od KCP krásné podmínky – a nemluvím jen o financích, ale i o jejich přístupu daném tím, že na Českém lvu vnímají jeho prestiž.
Co pro vás přesun do KCP znamená?
Především to, že opravdu budeme moct dát šanci být u udílení většímu množství lidí z naší kinematografie, což nám přijde hrozně důležité. Dál nám to dává samozřejmě technické možnosti: přestože jsme si v Rudolfinu dokázali poradit tak, aby přenos vypadal opravdu dobře, v KCP je situace úplně jiná. Pódium je mnohonásobně větší, zvuk tam mají výborný, na jevišti jsou tahy, na které můžeme zavěsit, co potřebujeme... V Rudolfinu jsme museli ceremoniál pojímat víc „koncertně“, teď ho můžeme dělat víc „divadelně“.
Co je pro vás v KCP naopak náročnější?
Rozhodně na tom nejsme rozpočtově násobně jinde, takže si v rámci zdrojů, jež máme, musíme chytře poradit s prostorem, který je daleko větší a skýtá daleko víc možností. Ta budova je tak velká, že ať v rámci příprav uděláte cokoliv, pořád máte pocit, že je to pořád málo a že by všechno mělo být větší. Zatímco Rudolfinum je dekorací samo o sobě, majestátní a fascinující architektura KCP působí hole. Člověk musí trochu rezignovat a přijmout ten prostor tak, jak je: nesnažit se ho celý odekorovat, protože by to stálo šíleně peněz a energie, ale přijmout tu architekturu jak je a nesnažit se ji přetlačit. Našli jsme si cestu, jak tam fungovat, a je možné, že nás první ročník ještě hodně poučí, jak to dělat jinak.
Jaký je harmonogram příprav?
Jeden ročník Českého lva skončí a hned se začne pracovat na dalším: zatímco se vyúčtovává, už se zase shánějí granty, partnerství... Snažíme se, abychom ještě před létem věděli, jaký bude kreativní koncept a kdo bude kreativním supervizorem a taky abychom měli pohromadě základní tvůrčí tým včetně moderátora nebo moderátorky. Od září už se řeší všechny filmy, příprava hlasování, pojetí večera, vizuál, dekorace, rozpočty... Ten půlrok poté je už dost hutný a ještě se to směrem k večeru samotnému zintenzivňuje.
Jak probíhaly přípravy na nový prostor?
V listopadu jsme měli velkou technickou obhlídku KCP. Většina našich partnerů, dodavatelů a spolupracujících subjektů zůstala stejná, tam se snažíme o kontinuitu, protože s nimi máme výborné vztahy. Někteří z nich v KCP ještě nic nedělali, takže si ten prostor museli taky osahat. Řešili jsme věci typu kde přesně budou kamery, kudy povedou kabely, jak vyřešíme mnohem větší toky dat... Někdy narážíme na technické limity a jednotlivé složky si je mezi sebou musejí vykomunikovat: je hezké mít obrovskou LED obrazovku, ale ty datové toky se musejí nejdřív propočítat. Je potřeba taky řešit délky návozních chodeb, objednat výtahy a strojníky k nim... Ta infrastruktura a logistika okolo jsou relativně složité.
Jak ještě se promítne velikost prostoru do přímého přenosu?
Potřebujeme u přímého přenosu zachovat stopáž, ale doba, za kterou oceněný člověk dojde ze své sedačky na pódium, bude v KCP o dost delší. Sedět v osmé řadě v Rudolfinu a v osmé řadě v Kongresovém sále KCP může být v tomhle ohledu třeba deset vteřin rozdíl, a když máme přes dvacet kategorií, opravdu se to nasčítá. Jsou to detaily, se kterými si poradíme, ale zároveň věci, o kterých jsme dřív uvažovat nemuseli. Máme přesný plán, co se děje s oceněným, když cenu převezme. A protože štáb neví výsledky, musím připravit dokument, který zpracovává varianty pro všechny potenciální vítěze. Pro každou kategorii je vypracovaný manuál a jednotlivé složky týmu vědí – tohohle oceněného beru tam, tohohle vracím zpátky do sálu, tudy se jde na focení... Divák asi netuší, co všechno se musí v zákulisí dít, aby ceremoniál fungoval.
Kolik lidí ví výsledky Českého lva ještě před vyhlášením?
Pět lidí včetně notářky a mě.
Musí být frustrující plánovat věci, o kterých víte, že nenastanou.
Nejen plánovat, všechno to musí být připravené, což stojí čas, peníze i energii. A já přitom vím, že se ty přípravy nevyužijí. Ale nelze to nedělat, protože množství lidí, kteří by tím pádem věděli výsledky, by nesmírně narostlo, a my nemůžeme riskovat prozrazení. Ale zároveň si myslím, že čím dokonaleji máme podchycenou přípravu, tím spíš jsme potom schopní reagovat na případné komplikace. A troufnu si tvrdit, že jestli mám snad na něco talent, tak to je schopnost při organizaci improvizovat – vymýšlet rychle záložní řešení. To je při téhle práci zásadní, protože stát se může cokoliv. Stalo se nám třeba, že se jedna předávající zranila mezi generálkou a přímým přenosem a museli jsme ji nahradit. Tak jsem opravdu čapla někoho ve foyer a přesvědčila ho, že půjde předávat.
Jak bojujete se stresem?
Čokoládou! Před slavnostním večerem málo spím, protože se budím, hlava mi jede na plné obrátky do bločku, co mám u postele, si píšu, co mě ještě v noci napadne. Ale během samotné akce už stresu nepodléhám, dokážu se s ním dobře popasovat. A pevně věřím, že to neodnášejí ani moji blízcí doma. Stres je tedy hlavně ta velká kláda práce a zodpovědnosti: my jsme vlastně strašně malý tým, dlouhou fázi příprav děláme jen ve dvou s Kateřinou Vilímkovou. Takže musím nosit v hlavě víceméně všechno od shánění milionů korun po kontrolování každého písmenka na plakátech.
Jak se za ročníky Českého lva v Rudolfinu ohlížíte?
Těch dvanáct let tam bylo strašně krásných! Měli jsme nadstandardní vztahy s Českou filharmonií, spolupráce byla moc fajn a lidsky mě ten odchod velmi mrzí – opouštíme něco, co nám opravdu přirostlo k srdci. Vážím si i přístupu filharmonie, že nám v Rudolfinu povolili dělat něco, co tam není úplně standardem: my jsme si ten dům vždycky tak trochu přivlastnili a ohnuli pro své potřeby. Nedávno jsem tam byla na koncertě, seděla jsem v hledišti a říkala si – byli jsme fakt dobří, že jsme tady dokázali dělat ty přenosy.
