Práce na hovno: Jste lokaj, pohůnek, záplatovač, zaškrtávač políček, nebo úkolovač?
Stali jsme se civilizací práce – avšak spíš než o „produktivní práci“ se jedná o práci jako hodnotu a cíl sám o sobě. [...] Jako bychom kolektivně souhlasili se svým vlastním zotročením. Začínat text o nějaké knize citací z této knihy je obvyklý způsob, jak vyřešit problém prvního odstavce (což je samo o sobě téma na diplomovou práci), ale v tomhle případě je to jinak.
Titul Práce na hovno je samozřejmě velice atraktivní, za takovou atraktivností v podobě nějakého vulgárního slova však bývá většinou skryta banalitu obsahu čili je to název čistě reklamní. Kniha Davida Graebera, sociálního antropologa a aktivisty, na první pohled možná politicko-ekonomická satira, je však seriózním pokusem popsat pracovní činnosti, jež jsou nesmyslné a zhola zbytečné. Proto žádné klasické vytečkované h...o, ale pěkně naplno. Ono to už ani v našem mediálním prostoru nemůže vyvolat nějaké pozdvižení, létají zde exkrementy a názvy různých lidských orgánů jak vážky v létě u rybníka.
Je práce na hovno stará jak svět?
David Rolfe Graeber (1961–2020) vystudoval antropologii, dva roky strávil terénním výzkumem na Madagaskaru a v letech 1998–2007 působil na Yale University se specializací ekonomická a sociální antropologie. Univerzitu musel opustit kvůli svým anarchistickým názorům. V akademické kariéře pokračoval ve Velké Británii, nejprve na Goldsmiths College, poté se stal profesorem antropologie na London School of Economics. Patří k nejvýznamnějším současným antropologům, zároveň se jako aktivista významně podílel na protestech proti Světovému ekonomickému fóru a patřil k zásadním postavám hnutí Occupy Wall Street (2011); je přímo spojován s heslem: „We are the 99 %.“
Je autorem více než deseti knih, většina z nich vyšla v češtině, např. Dluh. Prvních 5000 let (č. 2012) nebo Utopie pravidel (č. 2017). V roce 2013 napsal poměrně krátký text „Práce na hovno“, jenž byl okamžitě přeložen do mnoha jazyků (včetně češtiny). Na základě nečekaného ohlasu zpracoval pak tuto položku svého celoživotního zájmu do knihy Bullshit Jobs: A Theory (2018), kterou přeložil David Šír a vydalo ji nakladatelství Malvern.
Charles Bukowski humanitních věd
Čteme-li: práce na hovno, mohou hned někomu naskočit slova songu Pepíčka Čečila Hymna nezaměstnaných: Buď zdráv a vyhýbej se práci / Nás práce neživí / Nás živí magistrát / Za zlatejch padesát / V pondělí nedělám, v úterý volno mám, / Ve středu si lehnu, ve čtvrtek se nehnu,/ V pátek se voholim, v sobotu vohodím / A v neděli jdu flámovat. Jenže v Graeberově názvu chybí sloveso, takže nejde o to, že každá práce je na hovno (i když si to mnozí myslíme), ale autor tím jasně dává najevo, že na hovno je některý konkrétní typ práce.
Ve zmiňovaném krátkém eseji z roku 2013 Graeber přichází s hypotézou, že „naše společnost je plná zbytečných pracovních míst a nikdo o tom nechce mluvit“. Po otištění byl text sdílen a překládán, komentován a autor dostal stovky různých reakcí, byl dokonce i různě aktivisticky využíván a stal se základem pro statistický výzkum (kolik procent tvoří práce na hovno z celkové pracovní činnosti), jehož konečné hodnoty byly vyšší než Graeberem odhadovaných 20 %. Proto se autor rozhodl napsat systematičtější práci, v níž zkoumá, zda nejde spíše o politický (a také psychologický) problém než ekonomický, a s tím další okruhy – kdy a jak to celé vůbec vzniklo, zda má kreativita bolet anebo kde se vzala myšlenka, že člověk může prodat svůj čas. Nejde o klasickou vědeckou práci. I když občas používá tabulky a grafy, místo odkazů na literaturu, kterých je minimum (bibliografie je uvedena na konci knihy), uvádí zkušenosti a názory mnoha respondentů a množství vysvětlujících poznámek. Využívá i literárních děl, od Dostojevského po Vonneguta. Možná to bude někdo vnímat jako excentrické tvrzení, ale Graeber je tak trochu Charles Bukowski humanitních věd.
Finančnictví jako etalon práce na prd
V předmluvě Práce na hovno vysvětluje důvody, jež ho vedly k napsání knihy, včetně onoho původního eseje. V první kapitole („Co je to práce na hovno?“) se snaží různě nahlížet na problém, aby mohl následně formulovat finální pracovní definici: Práce na hovno je placené zaměstnání, které je natolik nesmyslné, nepotřebné či zhoubné, že ani samostatný zaměstnanec nedokáže ospravedlnit jeho existenci, ačkoli jako součást své práce cítí povinnost předstírat opak. To je natolik subversivní věta, že by měla stačit lačnému čtenáři, domnívajícímu se, že řeč je přesně o něm, aby dál už nepobýval v této množině písmen, ale aby se ihned odebral do množiny Graeberovy.
Stejně tak je možné spekulovat, že každý další text o knize Práce na hovno je doslova práce na hovno. Ale ještě aspoň názvy dalších kapitol či nějaké „návnady“. Představa, že práce na hovno se týká především veřejného sektoru, je rozšířený předsudek. Existuje rozdíl mezi pracemi, které jsou částečně na hovno, převážně na hovno a čistě a beze zbytku na hovno. Druhá kapitola („Typologie prací na hovno“) uvádí pět základních variant práce na hovno: lokaj, pohůnek, záplatovač, zaškrtávač políček a úkolovač. Třetí kapitola („Proč práce na hovno dovádí tolik lidí k pocitu zoufalství“) a čtvrtá („Jaké je to mít práci na hovno“) mají stejný podtitul (O duchovním násilí) a jsou plné případových studií. Pátá kapitola („Jak vysvětlit rozmach práce na hovno“) ostře šije do finančního průmyslu, který autor považuje za paradigma práce na hovno.
Šestá kapitola („Proč se jako společnost nepostavíme vzestupu nesmyslného zaměstnání“) ústí v paradox moderní práce, kdy dva opozitní výroky jsou současně pravdivé: 1) Většina lidí spojuje svůj pocit důstojnosti a sebeúcty s prací pro obživu, 2) Většina lidí svou práci nenávidí. A sedmá kapitola („Jaké jsou politické důsledky práce na hovno a můžeme něco udělat pro nápravu?“) konečně prokazuje onu politickou stránku celé věci. Končí trefou do vlastních řad: Většina z nás o svobodě v abstraktní rovině mluví ráda, a dokonce tvrdí, že to je ta nejpodstatnější věc, za kterou může kdokoli bojovat nebo zemřít. Tolik už však nepřemýšlíme nad tím, co by praxe svobody nebo život ve svobodě mohly reálně znamenat.
Kontrarevoluce: chceme makat smysluplně?
Samozřejmě by bylo možné s Graeberem polemizovat či nabízet zcela jednoduché řešení. Vadí-li někomu sociální sítě, ať z nich odejde. Stejně tak lze nepracovat na hovno, tedy odejít. Tyto práce nepatří k těm nejhůře placeným (a ty rozhodně na hovno nejsou), a vzhledem k výši nezaměstnanosti v Česku by to nebyl krok do propadliště. Jenže hypotéky, dovolené, fitko, kosmetika, psycholog… jasně, to by nešlo… A co je komu do toho, za co kdo utrácí. Možná by realizace toho, že by naprostá většina lidí nepracovala na hovno, byla vlastně takovou kontrarevolucí. Co by se pak asi dělo ve společnosti?
Je zajímavé, že Graeber jako anarchista vůbec neuvádí názory Marxova zetě Paula Lafarguea, především jeho knihu Právo na lenost (č. 1993), v níž autor tvrdí, že zdrojem lidského pokroku je lenost a z ní pramenící kreativita (práce člověka ničí). Stejně tak je podivné, že nikde není odkaz na Zákony profesora Parkinsona (č. 1966) C. N. Parkinsona, trefnou satiru se zásadními „zákony“: Práce se rozšiřuje tak, aby zabrala veškerý čas, který je k dispozici pro její dokončení. Nebo: Počet podřízených i objem práce rostou nezávisle na skutečném množství úkolů. Úředníci si práci navzájem přidělávají. Parkinsonova kniha měla tehdy v českém prostředí mimořádný dosah.
Ale to není výtka, to je spíš připomenutí a nabídka k dalšímu sebevzdělávání. David Graeber rozhodně nenapsal knihu na hovno, protože je minimálně velice inspirativní pro všechny strany. A hlavně vyšla v příhodnou dobu. Umělá inteligence vstupuje mezi člověka a práci. Mezi zástupem jejích vítačů a odpíračů stojí většina nás. A neví. Neví, který z těch slibů či varování je víc na h…o.
