Magdaléna Platzová: Každá krize je těžká, ale je také darem a lekcí a nikdy bychom se neměly přestat učit
Desátá knížka autorky románů Aaronův skok (2006), Anarchista (2014) nebo Život po Kafkovi (2022) popisuje situace, do nichž se snad každá žena dokáže vžít. Magdaléna Platzová (53) v povídkách svazku Fáze jedné ženy (vyd. Paradox) řeší přístupy k mateřství, k ženskému přátelství, k lásce romantické i vyšumělé, cestu k sobě samotné. „Proto se navzájem tak pozorně prohlížíme: Jak to zvládáš ty, sestro? Jak jsi to zvládla? (...) Jako bych se od každé ženy, a hlavně od těch starších než já najednou mohla něco naučit.“
Fáze jedné ženy je osobní výpovědí o osamění, o vztazích a hledání sebe samé. Jak moc jsou ty povídky o vás?
V těch povídkách jsou věci, které se staly; není to tak, že bych si sedla a vymýšlela, o čem budu psát. Právě naopak. Něco se mě dotkne a tlačí to na mě tak dlouho, dokud o tom nenapíšu. Možná se právě tomu říká inspirace. V tom souboru jsou i starší povídky, asi dvě jsou z doby, kdy jsem žila v New Yorku, to bylo před rokem 2012. Ale jádro knihy jsem napsala během posledních dvou let a je vázané k období hlubokých proměn na všech úrovních mého života. Chtěla jsem, aby to byla knížka pro moje přítelkyně nebo pro ženy, jako jsem já, které v životě hledají ještě něco víc než mít rodinu a dobrou práci a nějak se tím životem proklepat, lupnout si prášek, když se cítí nešťastné. Před časem proběhla českou literaturou vlna psaní o ženách a stárnutí, ale měla jsem pocit, že to většinou píšou lidé, kteří si to jen nějak představují, nepíšou zevnitř, a výsledkem byla spíš taková snůška klišé než autentická literatura. Moje knížka samozřejmě není jen o stárnutí, je o přechodném období v mnoha smyslech. To české slovo „přechod“ je na rozdíl od menopauzy krásné, vlastně mystické.
Pokud je to kniha pro vaše přítelkyně, co byste jim chtěla říct?
Asi že bezpečí a zakotvenost života nemusejí být definitivní a že se člověk může kdykoli ocitnout zase na cestě, ve stavu, kdy nic není jasné, kdy musí všechno přehodnotit a se spoustou věcí se rozloučit. A že to loučení je hrozně důležité. Aby mohlo přijít něco nového, musíte nějakým věcem dát sbohem. To samozřejmě vzbuzuje strach, lítost a depresi, ale i tenhle stav krize může přinést bohaté a krásné okamžiky, ve kterých se otevírá spousta zajímavých věcí, a hlavně cesta dál. Každá krize je těžká, ale je také darem a lekcí a nikdy bychom se neměly přestat učit. Otevřenost k učení je vlastně to, co nám zaručuje věčné mládí, na rozdíl od různých vnějších úprav.
Vaše příběhy propojují osobní rovinu s širšími dějinnými událostmi a kontextem – se vzpomínkami na minulost, vztahem k vlasti, stěhováním. Jak důležitá je pro vás jako dceru spisovatelky a někdejší blízké spolupracovnice Václava Havla Edy Kriseové a dokumentaristy Josefa Platze vazba na historii a kolektivní paměť v literatuře?
I do těch povídek, které nejsou přímo o mně, se promítám celá, se svou pamětí, s pamětí své rodiny a s pamětí země, z níž pocházím. Třeba povídka Vzpomínky, úzkosti a sny je o vzpomínkách Alexe Čecha z Kolína, který po roce 1948 emigroval do Venezuely, a než se stal úspěšných obchodníkem v USA, různě se protloukal. Když jsem žila v New Yorku, požádal mě, abych mu pomohla dát dohromady jeho paměti, byly to stovky stránek napsaných rukou. Velká práce. Kniha nakonec vyšla až po jeho náhlé smrti. Ale já píšu o tom, co tato práce a on sám znamenali v určité životní fázi pro mě. Text Momik zas krouží kolem nejmladšího syna Emanuela Moravce, o kterém mi moje dvaadevadesátiletá teta najednou prozradila, že byl Žid. Ví to, protože to byl její kamarád, před válkou a během ní bydleli Moravcovi v ulici, kde teta se svým bratrem, mým otcem, vyrůstali. Všechno, o čem píšu, se mě osobně nějak týká, a jak zraju, nekladu už si žádné zábrany jako dřív. Kromě jediné: nechci nikoho zranit. Ale doufám, že i když se musím o blízkých lidech zmínit, je z mého psaní zřejmé, že si nevyřizuji účty nebo nechci způsobit nějakou senzaci.
Dvě snadno dekódovatelné české spisovatelky z úvodní povídky Iva se skutečně chovaly tak, jak o nich píšete? Byla jste při líčení onoho londýnského zájezdu jen průtokovým ohřívačem reality?
V tomto případě je důležité, že jsem to psala s odstupem mnoha let a v jaké životní situaci jsem to psala. Na spisovatelku, které v povídce říkám Iva, jsem mnoho let vůbec nemyslela, proč taky? Ale najednou mi vytanula v paměti velmi živě a já nahlédla, že mezi námi dvěma není zas takový rozdíl, jak jsem se ve své mladické aroganci domnívala. A právě o tom je ta povídka, o mé aroganci. O tom, jak jsem si myslela, že mám všechno na háku, než mě dohnala realita. Není o tom, jaká kdysi byla či nebyla Iva nebo ta druhá spisovatelka, která je načrtnutá jen jako komický charakter a nechtěla bych, aby byla s někým skutečným spojována. Ivu jsem dokonce napsala v angličtině, asi abych získala odstup. Vyšla pak v jednom časopise, ale její česká verze je trochu jiná. Trochu jsem váhala, zda ji do sbírky zařadit, ale redaktor Kryštof Eder mě přesvědčil – a vlastně i mně připadá svým způsobem občerstvující a vtipná. Trošku tu knihu, místy velmi lyrickou, nakopne.
Některé z povídek působí jako cesta k sebepřijetí, ale i k odpuštění – sobě i druhým. Samota, smutek, bolest, naděje, mnoho velmi zesílených emocí, popsaných však civilním jazykem. Jak jste to dokázala provést?
Já to nijak neprovádím, já to takhle bohužel prožívám. Proto píšu, abych s tím dokázala žít. Je, myslím, obecná pravda, že lidé, kteří prožívají věci silně, své emoce potřebují nějak zpracovat, že je přetvářejí v umění, v dílo. Pro běžný život není takové osobnostní nastavení jednoduché, ale už se s tím učím zacházet, už tím snad dokážu neničit své okolí. Lze to zpracovat nejen psaním, ale třeba i dechovým cvičením, meditací, jógou. Potřebujete se od toho trochu oddálit a uklidnit se.
Máte podobné tvůrčí metody jako vaše maminka Eda Kriseová, autorka mimo jiné skvělých povídkových souborů Křížová cesta kočárového kočího a Klíční kůstka netopýra?
Nevím nic o jejích metodách a ona neví nic o mých. Její psaní bylo za mého dětství středobodem vesmíru, brala se velice vážně. Možná proto jsem tak dlouho předstírala, a to i sama před sebou, že to moje psaní vlastně nestojí za řeč. Táhlo mě to i k divadlu, to se po jistou dobu jevilo jako dobrá cesta, dostatečně vzdálená od té její. Ale nakonec mne psaní stejně dostalo. Bylo mi asi dvacet osm, když jsem si uvědomila, že jenom v psaní se cítím sama sebou, všemu ostatnímu něco chybělo. A tak to už zůstalo.
Když čtu Rachel Cuskovou, Joan Didionovou nebo vás, objevuju pocity, které bych si sama netroufla veřejně vyjádřit, třeba ve vztahu k mateřské lásce a péči.
V povídce s názvem Hodina soumraku máma Milena odejde z domova, aspoň na chvilku, a sleduje jej zvenku – sedí za dveřmi, nechce vejít dovnitř za dětmi, touží být chvíli sama. A vzpomene si při tom na povídku Pokoj číslo 19 Doris Lessingové, která tuhle touhu dovedla do extrému: jedna maminka čtyř dětí si v Londýně anonymně pronajme laciný hotelový pokoj a chodí do něj jen tak být; být sama. Poté, co ji dožene realita a manželův detektiv, nedokáže vysvětlit, proč to dělá, protože jí chybějí slova. Lessingová říká, že ta žena v pokoji naslouchala „tlumenému mumlání svého nitra“. Samota pro ni byla tak důležitá, že si nakonec musela vymyslet milence, aby vůbec vysvětlila manželovi, proč tam chodí. Když ji muž dostihne a vezme jí její útulek, ona spáchá sebevraždu, protože už nemá kam jít.
Zasáhla mě v tomhle ohledu i závěrečná povídka Za oknem...
V ní žena ztrácí s manželstvím i svůj domov a dívá se do minulého života jakoby zvenku. Je to něco strašně těžkého, ale myslím, že se bez toho stadia nejde obejít. Jediné řešení je pokračovat v cestě a založit, až to bude možné, nějaký nový domov, který vyroste z vás. V tom novém domově můžete mít zase svoje děti, přátele, milence, cokoli. Vím, že tohle lidi dělají docela běžně, že odcházejí a zakládají další a další rodiny, asi to tak neprožívají. Ale když se podíváte, co všechno se s rodinou rozpadá, co všechno ztrácíte, je to věc, která vzbuzuje strach a je těžké ji ustát. I proto asi lidé často zůstávají v kombinacích, které pro ně nejsou dobré. Nejde přitom o to, něco opustit nebo rozbít, ale přeměnit to v něco jiného, co odpovídá našemu novému vnitřnímu ustrojení. Rosteme a musíme nechat růst, i když to znamená ztráty. Čelit změně a ztrátě je asi v životě to nejtěžší, často lpíme na věcech jen kvůli vzpomínkám.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
