Magdaléna Platzová: Na román musíte mít aspoň trochu vyrovnanou situaci, minimálně vnitřně
MAGDALÉNA PLATZOVÁ (53) v devatenácti povídkách svazku Fáze jedné ženy (vyd. Paradox) řeší přístupy k mateřství, k ženskému přátelství, k lásce romantické i vyšumělé, cestu k sobě samotné. „Proto se navzájem tak pozorně prohlížíme: Jak to zvládáš ty, sestro? Jak jsi to zvládla? Kolik jsi toho pronesla na druhý břeh? Co ti zbylo? Jako bych se od každé ženy, a hlavně od těch starších než já, najednou mohla něco naučit...“ Desátá knížka oceňované autorky románů Aaronův skok (2006), Anarchista (2014) nebo Život po Kafkovi (2022) popisuje situace, do nichž se snad každá žena dokáže okamžitě vžít. Rozhovor s Magdalénou Platzovou najdete v Reflexu č. 8/2026, zde předkládáme pár bonusových otázek a odpovědí.
Jaký je váš vztah k psaní jako k nástroji sebepoznání?
Psaní jistě je nástroj sebezpytu, ale ne prvoplánově. Kdy si vedete deník nebo píšete psychoterapeuticky, je to něco úplně jiného, než když tvoříte literaturu, ve které se poznáváte až ex post. Ale cesta k pravdě to je. Vedu teď v Lyonu kurz tvůrčího psaní v angličtině, zaměřený na memoár. A fascinuje mne a dojímá, jak silně lidé touží po tom psát, najít svůj jazyk, říct svoji pravdu. A to přesto, že za sebou mají velice úspěšné kariéry v jiných oborech.
V tvorbě se vracíte k tématu jazyka, jeho omezení, neschopnosti či naopak síly vyjádření citů. Jak vnímáte roli jazyka v komunikaci těch nejintimnějších lidských zkušeností?
Žiju už dlouho v zahraničí, proces mého psaní je tedy neustálým rozhovorem několika jazyků. S dětmi mluvíme česky, spoustu informací přijímám v angličtině a žiju ve Francii. Vlastně už ani nevnímám, v jakém jazyce čtu. Často mě něco napadne ve francouzštině, kde pro příslušný jev existuje dokonalý výraz, zatímco v češtině není k dispozici, snažím se to tedy převést do češtiny, je to taková hra. Vždy se tím otevře něco nového – jako v překladu. Každý z mých jazyků má unikátní schopnosti, které v těch druhých nejsou, ale také svoje limity. Můj vztah k rodnému jazyku se změnil, získala jsem vzdálenost od té běžné, mluvené češtiny, ale to mi ani nevadí. Když sem přijedu, občas se nestačím divit, co a jak se říká.
Máte podobné tvůrčí metody jako vaše maminka Eda Kriseová, autorka mimo jiné skvělých povídkových souborů Křížová cesta kočárového kočího a Klíční kůstka netopýra?
Nevím nic o jejích metodách a ona neví nic o mých. Její psaní bylo za mého dětství středobodem vesmíru, brala se velice vážně. Možná proto jsem tak dlouho předstírala, a to i sama před sebou, že to moje psaní vlastně nestojí za řeč. Táhlo mne to i k divadlu, to se po jistou dobu jevilo jako dobrá cesta, dostatečně vzdálená od té její. Ale nakonec mne psaní stejně dostalo. Bylo mi asi dvacet osm, když jsem si uvědomila, že jenom v psaní se cítím sama sebou, všemu ostatnímu něco chybělo. A tak to už zůstalo. Ale k tomu skutečnému sebepřijetí vedla ještě dlouhá cesta. V povídce Moje markýza píšu, že mi například trvalo skoro tři dekády, než jsem si s pomocí psychoterapeutky uvědomila, že potřebuji fyzický prostor, kde bych mohla tvořit. Myslím, že takhle dlouho to trvalo i kvůli matce, že jsem sebe a svoje potřeby z různých důvodů podceňovala.
Na čem pracujete nyní?
Začala jsem psát román, velmi pomalu a nejistě. Na román musíte mít aspoň trochu vyrovnanou situaci, minimálně vnitřně, a to myslím, že navzdory velkým vnějším změnám, které mne v nejbližší době čekají, už mám. Když se toho uvnitř děje moc, nemůžete stavět něco většího, pro taková období jsou lepší povídky. Pro mě jsou povídky vlastně takovým nutným stádiem mezi psaním románů. Nemohu jít z románu do románu. Zkouším si v nich různé věci, posouvám se dál, vyvíjím se, žiju. Nemohu psát román ze stejné pozice, z jaké jsem psala ten minulý, použiju vždy všechno, co v tu chvíli jsem a co mám. Každý z mých románů byl vždycky můj „poslední“, ale po nějakém čase se opět někde začalo něco hromadit a muselo to ven.
Rozhovor se spisovatelkou Magdalénou Platzovou si dočtěte v Reflexu č. 8/2026 v rubrice O kom se mluví.
