Magdaléna Platzová: Každá krize je těžká, ale je také darem a lekcí a nikdy bychom se neměly přestat učit

Fáze jedné ženy je osobní výpovědí o osamění, o vztazích a hledání sebe samé. Jak moc jsou ty povídky o vás?

V těch povídkách jsou věci, které se staly; není to tak, že bych si sedla a vymýšlela, o čem budu psát. Právě naopak. Něco se mě dotkne a tlačí to na mě tak dlouho, dokud o tom nenapíšu. Možná se právě tomu říká inspirace. V tom souboru jsou i starší povídky, asi dvě jsou z doby, kdy jsem žila v New Yorku, to bylo před rokem 2012. Ale jádro knihy jsem napsala během posledních dvou let a je vázané k období hlubokých proměn na všech úrovních mého života. Chtěla jsem, aby to byla knížka pro moje přítelkyně nebo pro ženy, jako jsem já, které v životě hledají ještě něco víc než mít rodinu a dobrou práci a nějak se tím životem proklepat, lupnout si prášek, když se cítí nešťastné. Před časem proběhla českou literaturou vlna psaní o ženách a stárnutí, ale měla jsem pocit, že to většinou píšou lidé, kteří si to jen nějak představují, nepíšou zevnitř, a výsledkem byla spíš taková snůška klišé než autentická literatura. Moje knížka samozřejmě není jen o stárnutí, je o přechodném období v mnoha smyslech. To české slovo „přechod“ je na rozdíl od menopauzy krásné, vlastně mystické.

Pokud je to kniha pro vaše ­přítelkyně, co byste jim ­chtěla říct?

Asi že bezpečí a zakotvenost života nemusejí být definitivní a že se člověk může kdykoli ocitnout zase na cestě, ve stavu, kdy nic není jasné, kdy musí všechno přehodnotit a se spoustou věcí se rozloučit. A že to loučení je hrozně důležité. Aby mohlo přijít něco nového, musíte nějakým věcem dát sbohem. To samozřejmě vzbuzuje strach, lítost a depresi, ale i tenhle stav krize může přinést bohaté a krásné okamžiky, ve kterých se otevírá spousta zajímavých věcí, a hlavně cesta dál. Každá krize je těžká, ale je také darem a lekcí a nikdy bychom se neměly přestat učit. Otevřenost k učení je vlastně to, co nám zaručuje věčné mládí, na rozdíl od různých vnějších úprav.