Obdivuhodná Lenka Reinerová: Kdo byla poslední pražská německy píšící autorka židovského původu?
Úředničila s Foglarem, utíkala před Hitlerem, kamarádila se s Egonem Erwinem Kischem, bydlela s Adolfem Hoffmeisterem, Montparnasse vyměnila za Mexiko, vzala si bojovníka proti Frankově diktatuře, komunisti ji víc než rok žalářovali, a přesto ve všem, co dělala, excelovala... Prozaička, překladatelka a žurnalistka Lenka Reinerová (17. května 1916 – 27. června 2008) vydala v pražském nakladatelství Labyrint šest knih, ta sedmá vyšla krátce po její smrti v roce 2008. Právě Labyrint nyní přichází s velkolepou, déle než šest let plánovanou knihou o poslední německy píšící autorce židovského původu z Prahy s názvem Lenka Reinerová – Nekonečná přátelství.
Výjimečné osudy Lenky Reinerové z pera germanistky Viery Glosíkové zvou do doby meziválečné Prahy, francouzského a mexického exilu, reflektuje padesátá léta i turbulentní druhou polovinu století, cituje z autorčina díla a propojuje poutavou literární interpretaci s osobními vzpomínkami, drobnými příběhy i silnými momenty z jejího života. Součástí publikace Lenka Reinerová – Nekonečná přátelství je bohatý obrazový doprovod čítající 250 reprodukcí; archivní fotografie, unikátní osobní dokumenty a faksimilie dobových materiálů. Více než třistapadesátistránkový svazek o paměti, odvaze a vztazích, které přetrvávají i v těch nejtěžších časech, doslova ze země vydupal její nakladatel a přítel Joachim Dvořák.
"Myslím, že jsme si byli hodně blízcí," vzpomíná dnes známá postava nejen pražského kulturního dění. "Díky ní jsem poznal mnoho zajímavých lidí, až se mi z toho někdy točila hlava. Inspirovala mě k cestě do Mexika, po níž jsem vydal deníky Fridy Kahlo. Kvůli ní vyšly v mém Labyrintu cestopisy Kische i Hoffmeistera. A byla to ona, kdo mě upozornil na první německou knihu Jindřicha Manna… Když ve Výmaru přebírala Schillerův prsten za zásluhy o německý jazyk a literaturu, mohl jsem sedět vedle ní. Jezdili jsme spolu autem na čtení po republice, probírali celý svět a někdy i anonymní nenávistné dopisy, které kvůli svému původu dostávala. Čas od času za ní chodím na Nový židovský hřbitov, kde pár řad od Franze Kafky leží její popel. Je to klidné, zarostlé a melancholické místo. Říkám jí tam, co se mi honí hlavou a srdcem, z čeho mám radost a o čem pochybuji. Ona patří k těm vzácným lidem-andělům, kteří člověka provázejí i po odchodu z tohoto světa."
Než si pořídíte knihu v elegantní grafice Jiřího Troskova a vytištěnou tiskárnou HRG v Litomyšli, připomeňme si životní dramata Lenky Reinerové v jejím portrétu, který vyšel před šesti lety v Reflexu a jejž vám zde nyní odemykáme.
Lenka dceřinýma očima
„Psaní je činnost obšťastňující,“ poznamenala si Lenka Reinerová v Čekárnách mého života (2007), jedné ze svých jedenácti silně autobiografických knížek. Přitom málokdy psala o povznášejících věcech: nejdříve tato mladá, levicově orientovaná Pražanka židovského původu utíkala před válkou z Evropy, přes francouzské a marocké internační tábory do Mexika. Po válce na ni doma čekaly jen hroby příbuzných a přátel umučených v koncentračních táborech, manželova těžká nemoc a patnáctiměsíční žalář. Komunisté pak zkušené novinářce, vynikající a zcestovalé reportérce během normalizace zakázali publikovat…
Lenka Reinerová, občanským jménem Helena Fodorová, zažila spoustu neuvěřitelných věcí a osud ji zavál na vzdálená, exotická, často nebezpečná místa. Až na přelomu milénia, jako více než osmdesátiletá, se dočkala českého vydání všech svých knížek, Goethovy medaile, Schillerova prstenu za zásluhy o německý jazyk a literaturu, německého Válečného kříže za zásluhy a Medaile Za zásluhy I. stupně. Posledních dvanáct měsíců života charismatické, energické, nezdolné osobnosti je zmapováno podrobně: v nakladatelství Labyrint vyšla roku 2020 knížka s názvem Lenka. Napsala ji Anna Fodorová.
Pro jedinou dceru Lenky Reinerové se psaní v určité době stalo činností ani ne tak obšťastňující, jako spíše terapeutickou. Anna Fodorová si totiž zaznamenávala poslední rok života své tehdy jedenadevadesátileté maminky a anglicky psané noticky se staly základem Lenky. „V tom chaosu, nevědění a strachu, co bude, mi psaní těch poznámek psychicky velmi pomáhalo, byla to forma terapie,“ vysvětlila mi ve videorozhovoru po Skypu spisovatelka a autorka animovaných filmů pro děti i televizních scénářů, již zároveň terapie živí. Během covidu svým londýnským klientům psychoterapeuticky pomáhala prostřednictvím Skypu nebo Zoomu z vesničky v jižních Čechách, nyní už je zpět doma, v Británii.
S Foglarem i Kischem
Talentovaná Helenka-Lenka si přála studovat, ale její rodina byla chudá; musela proto už v patnácti letech odejít z gymnázia ve Štěpánské a začít pracovat. Úředničila tedy v papírnách Oskara Steina – s Jaroslavem Foglarem, o devět let starším – a v touze řešit společenské nerovnosti vstoupila do komunistické strany. Jako devatenáctileté jí vyšla báseň v Prager Tagblattu, v letech 1936–1938 byla novinářkou v Arbeiter Illustrierte Zeitung, antifašistickém týdeníku určeném hlavně utečencům z hitlerovského Německa. Obsazení republiky německými vojsky již sledovala z Bukurešti, kde tou dobou psala reportáž pro Baltimore Sun. Odtud utekla do Paříže. Ve Versailles pak bydlela ve stejném hotelu jako zuřivý reportér Egon Erwin Kisch, její někdejší soused z pražské Melantrichovy ulice a pozdější svědek na svatbě, a jeho manželka Gisl, o čemž se dočteme v několika jejích textech, zejména v Kavárně nad Prahou (2001).
Pak se Lenka Reinerová přestěhovala na Montparnasse, do Domu československé kultury, k malíři a později i diplomatovi Adolfu Hoffmeisterovi a dalším exulantům-intelektuálům. Vichistická policie zde ovšem 18. září roku 1939, během snídaně za poslechu Smetanovy Mé vlasti, zhruba dvacet emigrantů zatkla. Lenka Reinerová nejprve strávila půl roku v samovazbě a pak dlouhé měsíce v uprchlických táborech a internačním táboře na okraji Sahary. Odsud utekla do Casablanky, kde žila v ilegalitě, než se jí podařilo dostat do Mexika. Toto útočiště evropských antifašistických exulantů z období druhé světové války, viděné ovšem téměř o padesát let staršíma očima, popisuje třeba ve vzpomínkovém Druhém přistání v Mexiku, tvořícím polovici knížky Lodní lístek (2009). V Mexiku (Ciudad de México) pracovala na velvyslanectví československé exilové vlády a poznala zde svého budoucího manžela, jugoslávského lékaře, jenž ve Španělsku bojoval proti Frankově diktatuře, novináře Dragutina Fodora, vystupujícího pod „balkánským“ pseudonymem Theodor Balk (1900–1974).
Zmatení jazyků
Právě do mužovy vlasti se po válce z Mexika uchýlili, neboť na území Československa na ně nikdo nečekal („Matku a sestřičku Alici zavraždili nacisté…“), a tři roky žili v Bělehradě. „Vyrostla jsem v klapotu psacích strojů, zásuvek plných rukopisů a tenounkých blan kopíráků, které barvily prsty na černo jako saze,“ píše v Lence poeticky Anna Fodorová. A ještě: „Doma na mě mluvili srbsky a já na ně na oplátku česky,“ vzpomíná žena, která se roku 1946 v Bělehradě narodila za „katastrofálního nedostatku všeho, co k tomu bylo nutné: nemocničních lůžek, lékařského personálu, ložního prádla, mléka“, jak počátek dceřina života líčí Lenka Reinerová v jednom z příběhů knížky Bez adresy (2001). Jen ten porodní sál „byl překvapivě dobře větraný. Na jedné zdi totiž ještě zel velký otvor po granátu, jímž – byla půlka března – jemně tančily dovnitř stříbřité sněhové vločky…“
„Matka psala česky i německy, můj jugoslávský otec, který mluvil česky s mnoha chybami, psal výlučně německy. Na jednu stranu mi to připadalo normální, na druhou jsem se za ono zmatení jazyků před ostatními dětmi styděla,“ doznává Anna Fodorová. „Já píšu anglicky v Londýně, ale Lenka vychází v češtině, ačkoli mou mateřštinou je srbština… Po padesáti letech v Británii vlastně nemám žádný jazyk, ve kterém jsem si jistá,“ říká s úsměvem.
Vykonstruovaný proces
Nejistoty malou Annu provázely od dětství. V roce 1952 komunisté její maminku na patnáct měsíců uvěznili v ruzyňském vězení; uvalili na ni vyšetřovací vazbu pro podezření z náklonnosti k trockismu a sionismu a taky proto, že v Paříži za války pracovala s novinářem a komunistickým politikem Janem Švermou, blízkým spolupracovníkem Rudolfa Slánského. Nikdy nebyla odsouzena – nebylo k čemu se přiznat.
„Mně tenkrát bylo šest let a přes rok jsem o ní nic neslyšela,“ vzpomíná Anna Fodorová. „Nepamatuju si vůbec, jaká byla před tím, než ji zatkli – to trauma všechno vymazalo. Mám z celé té doby pocit hrůzy, smutku a opuštění; mé dětské vzpomínky jsou obecně velice chmurné. To, jak jsem se v té době cítila, bylo u nás doma tabu, o tom se nikdy nemluvilo. Pro maminku bylo tak strašné vědomí, že má doma malou dceru a manžela cizince, který po čtyřech letech pobytu zde ještě neumí moc dobře česky, že nikdo nerozebíral, co to udělalo se mnou; přitom ta okolnost je jedním z mých základních témat. K tomu jsme se museli přestěhovat z Prahy do neznámých Pardubic, ale byla jsem doma s tatínkem, zatímco ona strádala a trápili ji. Za patnáct měsíců byla dvakrát na chvilku venku, půl roku strávila na samotce. Nikdy nedostala balík ani dopis, nic z toho, co jí tatínek posílal. Ten musel být v nové zemi ztracený! Tou dobou jakožto lékař dělal laboranta v Pardubicích a v procesu se Slánským byl označen za třídního nepřítele; ležel tehdy v nemocnici a dozvěděl se to z rozhlasu…“
Po svém propuštění Lenka Reinerová za rodinou do Pardubic přijela, vyhublá a s omrzlými prsty na nohou, a prodávala tu sklo a porcelán. Až o jedenáct let později se dočkala očištění svého jména a mohla o vykonstruovaném procesu a svém věznění vydat knížku. Barva slunce a noci (sepsaná roku 1962, nakladateli dlouho odmítaná a posléze konečně vydaná roku 1969) je však, což je pro současného čtenáře stěží pochopitelné, nikoli obžalobou zrůdného systému, ale, přesně jak se píše v anotaci knížky příznačně vydané v nakladatelství KSČ Svoboda, „vyznáním víry v socialismus a věrnosti myšlence komunismu“!
Spisovatelka pak, od roku 1958 do roku 1970, pracovala jako redaktorka, a posléze dokonce šéfredaktorka Im Herzen Europas, československého propagačního měsíčníku pro německojazyčné publikum. Potom ovšem na protestním shromáždění Svazu novinářů v Lucerně na podzim roku 1968 kriticky promluvila o agresívním prosazování moci na příkladech ze svého života. Od roku 1970 tak nesměla publikovat ani pracovat v redakcích, přišla o zaměstnání, mohla jen překládat (pod cizím jménem) a tlumočit. Až od roku 1983 směla vydávat knihy ve východním Německu; u našich sousedů je tak nesrovnatelně známější než v Česku.
Komunistická víra a židovská zmije
Zajímavé je, že rodičovským ideologickým přesvědčením tato příkoří až do počátku normalizace významně neotřásla, zato o rodových židovských kořenech se Anna Fodorová dozvěděla až jako dvanáctiletá. „O tom, že jsem židovka, se u nás v rodině vlastně nemluvilo,“ vzpomíná. „Ani o holocaustu. To téma jsem mohla otevřít až v Anglii. Moji rodiče byli komunisté, to byla jejich víra, ne judaismus. Ani židovské náboženství, ani kultura u nás vůbec nebyly přítomny. Odkud pocházíme a kdo jsou naši lidé, to naprosto zmizelo. Kdo jste tedy vy, kde je vaše identita, když nic o těchto věcech nevíte? Jak jsem dokázala žít tak dlouho a nevědět, kdo jsem? Dozvěděla jsem se to, až když mi ve škole nějaký kluk nadával do židovských zmijí. Antisemitismus byl v téhle zemi silně zakořeněn a projevoval se zcela otevřeně v běžných poznámkách,“ říká žena, která o několik dekád později publikovala eseje o transgeneračním přenosu traumatu, zkoumaném tak často právě na případech potomků obětí holocaustu. „Doteď, když vidím ty strašlivé fotky vyzáblých pruhovaných stvoření za ostnatým drátem, říkám si: Tohle by mohla být moje babička, moje teta – podobám se jim?“
Následkem zkušenosti hladu, chudoby a nedostatku byla Lenka Reinerová celoživotně velmi střídmá. Jak popisuje její dcera, „mazala krajíčky chleba téměř neviditelnou vrstvou a nastavila nepsaný zákon, že chléb vždy jíme jen ten nejstarší, takže jsme se k tomu čerstvému nikdy nedostali“. A dodává: „Nové šaty se nesměly nosit, musely čekat ve skříni na svou příležitost. A nic se nevyhazovalo – poté, co zemřela, jsem našla každičký knoflík ze svého dětství. Tohle jsem zdědila po ní. A stejně jako ona miluju, když v kuchyni otevřu skříň na potraviny a vidím, že je plná konzerv a zásob a zavane ke mně vůně toho jídla. A to jsem válku nezažila… Ale v Československu naše rodina velmi často neměla peníze, třeba po maminčině věznění.“
Tak neuvěřitelně pestrý život
Anna Fodorová mohla přes matčino nedobré postavení studovat výtvarné umění na UMPRUM. „Nikdy mi nepřišlo na mysl, že bych někdy mohla dělat něco podobného jako oni. Pole psaní už bylo kolonizováno mými rodiči, kteří na rozdíl ode mě měli o čem mluvit… Prožili tak neuvěřitelně pestrý život, že už to nešlo napodobit, dějiny se změnily.“
V roce 1968 dvaadvacetiletá Anna využila možnosti oddělit se od milované mámy a odjela se svým budoucím manželem, výtvarným umělcem, do Británie na zkušenou, pracovat v prázdninovém středisku Butlin’s. Po srpnové okupaci se do vlasti nevrátila, vystudovala film na Royal College of Art, vdala se, porodila dceru. V nové domovině pak časem objevila něco, čeho se její maminka ve svých autobiografických textech nikdy nedotkla, ač ji to muselo velmi zasáhnout – podobně jako Egon Erwin Kisch, jak se zmiňuje v Kavárně nad Prahou, nikdy nenapsal ani slovo o faktu, že po válce bydlel ve vile, v níž předtím žil nacistický pohlavár Adolf Eichmann. „Většina rodin má nějaké tabuizované téma, řekla bych,“ poodkrývá roušku tajemství Anna Fodorová. „Maminka jistou část svého života nezpracovala a nedokázala mluvit o své rodině, ačkoli věděla, že po jakémkoli příbuzném toužím. Mlčení je paradoxně zásadní projev traumatu. Tvrdila vždy v knihách i osobně, že přežila jako jediná. Ale jak jsem později k svému úžasu po detektivním pátrání zjistila, bylo tomu trochu jinak…“
Lidé se Anny často ptali, proč o slavné mamince nenapíše knížku, a ona po léta odpovídala, že maminka už o sobě přece všechno napsala. „Jen tohle ne, knížku o těch posledních věcech, o svém posledním roce, napsat nemohla. Nevím, co by si o ní myslela. Mluvím v ní o věcech, o kterých by ona nechtěla mluvit a nemluvila, a odhaluju ono tajemství…“
Na domě v Praze-Košířích, kde Lenka Reinerová přes padesát let žila, ji připomíná pamětní deska. Na olšanském Novém židovském hřbitově najdete v části 14–8–8 její hrob. V knihovnách je k dispozici jedenáct jejích knížek v češtině. Pražský literární dům autorů německého jazyka, jejž založila, stále skýtá pestrý program i rezidenční stipendia přátelům soudobé německé literatury i ctitelům pražského kruhu spisovatelů kolem Franze Kafky, Franze Werfela či Maxe Broda. V Německu momentálně nejznámější současný český spisovatel, Jaroslav Rudiš, se k Lence Reinerové vztahuje jakožto ke své „německé babičce“…
A máme k dispozici i knížku Lenka, procítěné vypravování o úžasné matce-hrdince, o jejím optimismu, síle a důstojném odcházení i o jisté neschopnosti přijmout některé věci a lidi, i ty nejbližší, jací jsou.
