Dvě tváře Putinovy propagandy: Medveděv hrozí jaderným klackem, Melničenko pláče na Západě
Miliardář Andrej Melničenko, který s majetkem přesahujícím 20 miliard dolarů zaujímá osmé místo v ruském žebříčku časopisu Forbes, napsal pro britský časopis The Economist článek s názvem „Proč je roztříštěné Rusko špatné pro celý svět“. Miliardář se pyšně objevuje na obálce a v textu plně hájí zájmy Kremlu. Je velmi smutné, že tak seriózní časopis zveřejnil text, který plně hájí zájmy ruského režimu.
Připomenu, že Melničenko je pod sankcemi a většinu času žije v Rusku, což už samo o sobě mluví za vše, zároveň však nekritizuje válku, a jak poznamenává sama redakce The Economist, „nesnaží se vyzvat ruský mocenský systém, ale nabízí své služby vládě v naději, že se stane architektem změn“. Kdo jsem, abych diskutovala o vnitřní redakční politice časopisu? Koneckonců jsme již mnohokrát viděli příklady toho, jak novináři dělají rozhovory s maniaky, aby zjistili, co je pohánělo.
Text zcela odpovídá narativům Kremlu a vzhledem k tomu, že miliardář tráví většinu času v Rusku, těžko si dokážu představit, že by ho před napsáním nekonzultoval s představiteli moci, protože by přece neměl poškodit zájmy země. Při čtení textu mě neopouštěla myšlenka, že Putin využívá Melničenka stejně jako Dmitrije Medveděva. Medveděv píše výhružné příspěvky, neustále mává jadernou hůlkou a tímto způsobem říká to, co by chtěl říct sám Putin, ale neříká to, aby si zachoval image chladnokrevného politika. Melničenko dělá totéž, říká to, co by chtěl říct sám Putin, ale nemůže, protože v takovém případě by působil jako fňukající a slabý vůdce. Vždyť když se nad tím zamyslíme, proč zrovna Melničenko?
Takový text nemohl napsat žádný z ruských politiků kvůli své reputaci. Všichni podléhají Putinovi a podporují válku, zatímco Melničenko nebyl nikde zvlášť spatřen a k válce se nevyjadřoval, bylo proto rozhodnuto vyslat ho na toto minové pole. Hlavní myšlenka Melničenka spočívá v tom, že Rusko by po válce nemělo ztratit suverenitu, obviňuje Západ z toho, že chce Rusko o suverenitu připravit. Tento přístup považuje podnikatel za velkou chybu, neboť podle jeho názoru je suverenita nezbytnou podmínkou jakékoli stabilní globální bezpečnostní architektury, protože pouze suverénní stát nese „skutečnou odpovědnost“ za své činy. O jaké odpovědnosti vlastně mluví, není jasné. Rusko nikdy nepřiznalo své vlastní zločiny, a dokonce i nyní, když Rusům dochází benzín, obviňují z toho bránící se Ukrajinu, a nikoli Putina, který se rozhodl válku zahájit.
Rusko po válce nepřizná, že právě ta byla chybou. Za chybu budou považovat kroky armádního vedení, protože se nepodařilo dosáhnout vítězství tak rychle, jak plánovalo. Putina ale budou podporovat až do konce a Západ stále považovat za nepřítele. Melničenko poznamenává, že Rusko nyní disponuje suverenitou – v tom smyslu, že může přijímat rozhodnutí nezávisle. A my vidíme, kam to došlo a jaká rozhodnutí suverénní Rusko přijímá. Pokud rozhodnutí suverénního Ruska spočívají v tom, že raketami ostřeluje obytné domy, pak ať jde taková suverenita Ruska k čertu a Západ dělá správně, když se ji snaží zničit.
Snaží se ji ale Západ vůbec zničit? Ukrajina vede válku s Ruskem a v textu není ani slovo o zemi, která je obětí, o jejích ztrátách a genocidě, jsou tam pouze výtky vůči Západu. Nedělá snad totéž Putin v každém svém projevu? Neustále říká, že ho Západ podvedl, že chce zničit Rusko a zbavit ho nezávislosti. Mimochodem v textu také není ani slovo o tom, že by nebylo špatné se Putina zbavit, i když to je pochopitelné – Melničenko přece nemohl něco takového napsat o svém vlastním pánovi.
Miliardář vymezuje čtyři hlavní scénáře budoucnosti Ruska v případě, že by přišlo o suverenitu. První scénář předpokládá „ponížené Rusko, které se potácí na okraji Západu“. Druhý – jeho začlenění „do sféry vlivu Číny“. Třetím scénářem je roztříštěnost Ruska, které se rychle stane neovladatelným. Čtvrtý scénář představuje jeho proměnu v obléhanou pevnost, kde se technologie a společnost nebudou moct rozvíjet kvůli „trvalému výjimečnému stavu“. Osobně v tom nevidím žádné nevýhody, všechny tyto scénáře jsou lepší než ty, v nichž Rusko představuje hrozbu pro sousedy, ať si vaří ve vlastním kotli, hlavně ať se nedívá na jiné nezávislé země.
Melničenko píše, že západní sankce již vedly k tomu, že podnikatelská a kreativní třída v Rusku ztratila důvěru ve stávající světový řád. „Lidé, kteří budovali nové Rusko“, před válkou věřili, že žijí ve světě s rovnými příležitostmi pro všechny, ačkoli ruské úřady varovaly, že tomu tak není – a sankce ve skutečnosti ukázaly, že měly pravdu. Miliardář zřejmě zapomněl, kdo ve skutečnosti zničil veškeré podnikání v Rusku, že k tomu došlo dlouho před válkou a že podnikatelé, kteří si váží sami sebe, již dlouho působí v zahraničí, protože v Rusku je to už dávno nemožné. A zapomněl také zmínit, z jakého konkrétního důvodu byly na Rusko uvaleny sankce.
Podle Melničenka existuje pouze jedna alternativa, jak se vyhnout negativním scénářům – podpora transformace Ruska v suverénní stát, který klade na první místo blaho svých občanů, ale zároveň je pro vnější svět předvídatelný. Rusko se svým současným systémem bude vždy představovat hrozbu, to je jediný předvídatelný fakt, bude se i nadále pokoušet okupovat území a rozpoutávat války. A právě tuto předvídatelnost je třeba zničit. Rusko nebude demokratickým státem, a to ne proto, že by vedení země bylo strašné, ale zaprvé proto, že systém je postaven tak, že z každého liberála udělá tyrana, a zadruhé proto, že samotní lidé chtějí v čele země vidět někoho jako Stalina, a ne Gorbačova.
Celé poselství textu směřuje k tomu, aby chudinku Rusko nechali na pokoji a uvěřili další lži, že se může stát plnohodnotným členem světové politiky na stejné úrovni jako ostatní. Melničenko se stará o bědné Rusko, které prokletý Západ nechce nechat na pokoji. O blaho Ruska se však starají jen ti, kdo jsou uvnitř země a nevidí všechny hrůzy, které páchá. Mně osobně je naprosto jedno, jaký scénář katastrofy se v Rusku odehraje, ať je na jejím místě třeba poušť, hlavně ať nepředstavuje hrozbu pro civilizovaný svět.
V jednom známém sovětském filmu „Služební román“ si sekretářka koupila nové boty a zeptala se své příšerné ředitelky, zda se jí líbí. Ta odpověděla, že jsou příliš vulgární a že by si takové nekoupila. Poté co ředitelka odešla, sekretářka řekla: „Tak to jsou dobré boty, musím si je vzít.“ Totéž lze říct i o tomto textu: pokud Rusko děsí a rozčiluje to, co dělá Západ, znamená to, že je třeba v tom pokračovat. A co se týče vydavatelství, podobný text svědčí pouze o tom, že Západ stále doufá, že přivede Rusko k demokracii, a hledá tam alespoň špetku rozumu. Je to zbytečná činnost, ale alespoň teď víte, že na oligarchy nelze spoléhat, že by mohli ovlivnit dění uvnitř země. Jsou pouze Putinovými poskoky a plní jeho příkazy. Putin se rozhodl pokračovat ve válce a žádní oligarchové na něj nebudou mít vliv.
Autorka je ruská novinářka, redaktorka režimem zrušené stanice Echo Moskvy
