Zlato vládne světu. Proč je tento magický lesklý kov tak vzácný a odkud se na Zemi vzal?

Zlato otevírá všechny brány, konstatoval římský filozof a politik Marcus Tullius Cicero už v prvním století před počátkem našeho letopočtu. Podle některých autorů k tomu ještě dodal: „A otevírá i brány podsvětí.“ To ještě netušil, že později touha po zlatě vyžene námořníky do neznáma, aby objevovali nové kontinenty, přiměje conquistadory rozvrátit velkolepé říše a donutí zlatokopy během zlatých horeček dojít do pustin, kde po tisících umírali. Touha po zlatě a emoce, jež v lidech vzbuzuje, působí až iracionálně. Španělský conquistador Hernán Cortés to vyjádřil slovy: „Trpíme nemocí srdce, kterou vyléčí jen zlato.“

Zlato není jediný vzácný kov, jsou i vzácnější. Přesto neexistují iridiové, palladiové nebo osmiové korunovační klenoty, poklady nebo horečky, kterým lidé propadají při jejich dobývání. Co je na žlutém kovu tak výjimečného?

Kov boha Slunce

Ze všeho nejdřív asi lidi zaujal žlutavý třpyt zlata, jejž si spojili se Sluncem. A protože Slunce je životodárné, poskytuje teplo, světlo, úrodu, usoudili, že má božskou povahu – a že na zlato se přinejmenším část jeho božství přenáší. Inkové prý věřili, že zlato je potem boha Slunce, zatímco stříbro jsou slzy Měsíce. Starořečtí a staro­egyptští bohové byli dokonce ze zlata přímo stvoření, nebo měli alespoň zlaté svaly, krev a jiné části těla. Někteří lidé mají ze zlata zuby, ale to z nich bohy samozřejmě nedělá.

Třpyt ovšem není jediná vlastnost, která zlato vyčleňuje ze společnosti ostatních kovů. Především je prakticky nezničitelné: netrpí korozí, téměř nereaguje s jinými látkami, nezvětrává. Jako jediný kov se v přírodě vyskytuje téměř výhradně v ryzí formě. Jde ho rozdělit, roztavit, udělat z něj něco jiného – ale pořád to bude třpytivě žluté zlato. Nemůžete vyloučit, že ve vašem snubním prstenu je něco zlata z pokladu trojského krále ­Priama nebo z nákladu španělské galeony, kterou potopili piráti a později vyrabovali hledači pokladů.