Stanice Mir byla posledním pokusem Sovětů porazit USA. Ale také symbolem krátkého smíru mezi mocnostmi
19. února 1986 lety byla na oběžnou dráhu vypuštěna oběžná stanice Mir. V období, kdy byl v USA po havárii Challengeru vesmírný program pozastaven, představovala poslední pokus zvrátit závod o dobývání vesmíru na stranu Sovětů. První stále obydlená orbitální stanice je dodnes jednou z nejdůležitějších etap v lidské expanzi mimo naši planetu. Paradoxně se ale také stala symbolem sbližování obou stran železné opony a připomínkou doby, kdy na sebe obyvatelé západu a východu nepohlíželi jako na nepřátele.
Závod o dobývání vesmíru započal ještě před tím, než dozněly poslední výstřely II. světové války. Spojené státy během postupu Evropou braly do zajetí raketové inženýry německé Luftwaffe a výměnou za beztrestnost jim nabízely zapojení do nového programu, z něhož se později zrodila NASA. Sovětský svaz na poválečných okupovaných územích rekvíroval továrny, laboratoře a archivy s dokumentací potřebnou ke stavbě raket schopných překonat zemskou přitažlivost.
Snaha dokázat technologickou převahu byla motivována převážně politicky, výsledky však přinášela velmi hmatatelné. V roce 1957 už Sověti vypustili první družici a v roce 1961 vyslali do vesmíru prvního člověka. Spojené státy se nehodlaly s počátečními neúspěchy smířit. Alan Shepard vylétl do vesmíru jen několik měsíců po Gagarinovi a John Glenn se v roce 1962 dostal jako první člověk na oběžnou dráhu. Obě mocnosti se pak předháněly až do roku 1969, kdy Američané vynesli nejvyšší trumf a zatloukli vlajku do povrchu Měsíce.
Na čas se zdálo, že vzrušující etapa závodů skončila a z vesmírných letů se stane každodenní záležitost. Symbolem nové éry se staly opakovaně použitelné raketoplány, které měly zanedlouho vozit na oběžnou dráhu běžné civilisty. V roce 1986 se na palubu Challengeru posadila sedmatřicetiletá učitelka Christa McAuliffe a plánovala svým středoškolákům přednášet z oběžné dráhy. Z rutinního letu se však stala jedna z nejhorších tragédií a havárie Challengeru zastavila v USA lety na skoro tři roky. Sověti moratorium využili k poslednímu pokusu zvrátit prohraný závod na svou stranu.
Pozdrav a Svět
Snaha vybudovat na oběžné dráze obydlenou stanici začala v Sovětském svazu programem Saljut (Pozdrav). Rakety vynášely na orbit jednotlivé komponenty od roku 1971, v 80. letech už měli kosmonauti k dispozici přes 100 m3 obytné plochy, laboratoř, zásobovací uzly a návratová pouzdra pro odesílání vzorků na Zemi. Podmínky na palubě však byly velmi rudimentální a neodpovídaly ambicím velení sovětského kosmického programu. Původně hodlali Sověti Saljut vylepšovat instalací nových modulů, nakonec se ale rozhodli začít znovu a vybudovat první stanici uzpůsobenou dlouhodobému pobytu ve vesmíru.
Základní modul nového programu Mir (slovo znamená v ruštině „mír“ a zároveň „svět“) byl vypuštěn 19. února 1986. Vážil přes 20 tun, obsahoval obytné kajuty, pracovní prostor, zdroj energie, hlavní počítač, ovládací a navigační přístroje a zařízení umožňující dlouhodobý pobyt kosmonautů. Sovětští inženýři strávili více než desetiletí vývojem nových solárních panelů, navigačních a stabilizačních systémů, zařízení pro recyklaci vody a vzduchu. Na začátku března se pak do modulu nastěhovala první posádka. Leonid Kizim a Vladimir Solovjov zůstali na orbitu 125 dní. Stihli během nich přeletět na opuštěný Saljut, rozebrat ve volném vesmíru část jeho zařízení, z paluby naložit vědecké přístroje a skoro 400 kilogramů nákladu dopravit na Mir. Nové obydlí kosmonautů tak vznikalo ze součástek jeho vysloužilého předchůdce. Ze Saljutu se na Mir dostala dokonce i opuštěná kytara.
První obydlí ve vesmíru
Zhruba po ročním fungování se sovětské velení rozhodlo k radikálnímu kroku, který z nové stanice udělal jeden z nejdůležitějších projektů v dějinách lidstva. Kosmonaut Alexandr Lavejkin začal mít na palubě zdravotní problémy. Namísto aby přerušili naplánovanou misi instalace prvního rozšiřovacího modulu, poslali za něj Sověti na oběžnou dráhu náhradníka. Paluba Miru již nikdy neosiřela. Ze stanice se stala první stále obydlená výspa lidstva směřujícího do vesmíru. Velmoc, které měla přinést nehynoucí prestiž, však nezadržitelně směřovala k zániku.
Sověti stačili ke stanici připojit jen tři z plánovaných šesti modulů. Astrofyzikální modul Kvant1 byl instalován v roce 1987. Kvant2 s laboratoří pro biologický výzkum v roce 1989. Technologickou laboratoř Kristall vynesl raketoplán Buran v květnu 1990, kdy se Sovětský svazu nezadržitelně hroutil a pád hrozil i stanici Mir.
Finančně obrovsky náročný program se potácel na hraně udržitelnosti už několik let a jeho velitelé dělali vše možné, aby ho udrželi v chodu. Navázali například spolupráci s japonskou televizní stanicí TBS a za blíže nespecifikovanou sumu (hovoří se o 12–37 milionech dolarů) vynesli na palubu Miru reportéra Tojohiru Akijamu. Ve Velké Británii zase konsorcium médií a soukromých firem vybralo 7 milionů liber, za které se na Mir dostala první žena – chemická inženýrka Helen Sharman. Několik měsíců po jejím návratu se Sovětský svaz rozpadl a provoz Miru převzala narychlo ustanovená Ruská federální vesmírná agentura.
Nová éra a zapomenutý kosmonaut
Prvním úkolem nové instituce bylo udržet dobré vztahy s čerstvě samostatným Kazachstánem, bez jehož kosmodromu by neměly rakety kde startovat. Jako gesto dobré vůle proto Rusové nabídli místo na nadcházející misi kazašskému kosmonautovi Toktaru Aubakirovi. Vznikl tím však problém. Plánovaná dvoučlenná posádka měla na Miru zůstat, a vystřídat tak dvojici Anatolij Arcebarskij a Sergej Krikaljov. Poslední třetí místo v raketě však už bylo rezervováno pro rakouského kosmonauta Franze Viehböcka, za jehož let Rakousko zaplatilo 7 milionů dolarů. Dilema bylo vyřešeno jednoduše. Sojuz TM13 odstartoval bez palubního inženýra a s Kazachem a Rakušanem v něm letěl pouze pilot Alexandr Volkov. Na Miru vystřídal Arcebarského, který dopravil oba pasažéry zpět na zemi. Sergej Krikaljov zůstal na Miru. Na oběžné dráze kroužil celkem 311 dní a přistál už do nového státu. Když se o tom dozvěděla západní média, zaplavily titulní stránky deníků senzační titulky: „Sovětský svaz se rozpadl a zapomněl kosmonauta na oběžné dráze“.
Krikaljov se do historie nezapsal jen jako „Zapomenutý kosmonaut“ a „Kosmonaut, který startoval jako Sovět a přistál jako Rus“. Potřetí o něm novináři psali jako o prvním účastníku nové éry dobývání vesmíru, v níž se obě soupeřící mocnosti nakrátko spojily. V roce 1994 se stal členem rusko-americké posádky, která dala vzniknout společnému programu Mir-Shuttle. Ruská agentura z něj čerpala finance potřebné na dopravu a instalaci zbývajících tří modulů. NASA získala v hotové orbitální stanici náhradu svého opuštěného projektu Skylab. V neposlední řadě se vláda USA nemusela obávat, že nezaměstnané sovětské raketové inženýry budou najímat nepřátelské mocnosti, podobně jako ona najímala po pádu Třetí říše experty německé.
Zánik Miru a konec smíru
Stanice Mir vznikla jako silácké gesto v zápasu světových mocností. Po pádu Sovětského svazu se z ní stal symbol éry, kdy skončila studená válka a panovala naděje, že spolu východ a západ přestanou soupeřit. Posádky na ni startovaly z Bajkonuru a vracely se na palubě raketoplánů na floridský Cape Canaveral. Společné mise posunuly výzkum dlouhodobého pobytu ve vesmíru o obrovský krok kupředu a daly vzniknout dříve nemyslitelnému projektu mezinárodní vesmírné stanice. ISS se však na oběžné dráze objevila až koncem 90. let. Mir v té době překročil svou plánovanou životnost více než trojnásobně. Spolupráce východu a západu bohužel tak trvanlivá nebyla.
NASA opustila financování projektu Mir v srpnu 1999. Paluba stanice osiřela a začalo se hovořit o jejím plánovaném zničení. V Rusku se však k moci drala nová nacionálně naladěná klika soustředěná kolem Vladimíra Putina. Zkázu sovětské legendy považovala za výraz americké zpupnosti a snažila se jí všemožně zabránit. Potřebné finance však noví ruští vládci nenašli a zkrachoval i plán skupiny amerických milionářů proměnit Mir na vesmírný hotel. Na opuštěné stanici začaly selhávat přístroje a hrozilo, že se 140tunový kolos nekontrolovaně zřítí na nějakou obydlenou oblast. V březnu 2001, takřka přesně na 15. výročí dne, kdy na palubu Miru vkročila první posádka, byla stanice navedena do zemské atmosféry. Její trosky dopadly do odlehlé části Tichého oceánu.
