Stanislav Balík: Česká žába se už v autoritářské polévce začíná ohřívat
Konec února nás pravidelně přivádí k přemýšlení nad nedemokratickou, komunistickou érou našich dějin. Střetávají se nejenom její obhájci a odpůrci, spor probíhá také o to, jak se to stalo. Měl větší vliv Sovětský svaz, nebo domácí zdroje? Je to vlastně debata o vině za tuto zavrženíhodnou dějinnou etapu. A emoce, na rozdíl od debat o významu Zlaté buly sicilské či Dekretu kutnohorského, budí především proto, že v odpovědi leží klíč k odpovědi na mnohem obecnější otázku: může se to stát znovu?
Otázka možná nebyla tak aktuální v devadesátých letech, kdy nedemokratické síly stály v koutě a tiše se styděly. V posledních desetiletích však nabývá její naléhavost na intenzitě. A to spolu s tím, jak se začíná demokracií okázale pohrdat, jak bývá (znovu) rámována jako zoufale neefektivní, užvaněná, neschopná a jak se některé demokratické země jen zuby nehty brání vnitřním silám, které je chtějí rozložit a převést na otevřeně nedemokratické pozice. Otázkou přitom je, jak dlouho se jim to ještě bude dařit, vidíme-li, jak řadě voličů evidentně imponují lídři mající kolem sebe nikoli spolupracovníky, ale spíše dvory plné dvořanů, kteří jim nekriticky shrbeni do pravého úhlu slouží.
Variace orientální pohádky
Kdysi jsme se smáli severokorejským Kimům či Turkmenbašimu, kteří byli podle propagandy svých zemí v zásadě všemocní a božští, na jejich pokyn se měnily staleté zvyky, jména a mnohé další. Měli jsme za to, že jsou to jakési variace na orientální Pohádky tisíce a jedné noci, které v racionálním, západním světě nemohou být napodobeny. A ejhle, najednou i ve svém okolí vidíme chlápky, kteří si téměř osobují právo rozhodovat o východu slunce.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
