Martin Trabalík: Spíš než o autismu je film Co s Péťou? o péči, sebeobětování a univerzálnějších hodnotách

Martine, Péťu jste poznal v Nautisu, Národním ústavu pro autismus, kde jste o něj pečoval. Jak jste se k práci v Nautisu dostal? A inspiroval vás k natočení filmu Péťa, nebo jste chtěl podobné téma zpracovat už dříve?

Martin Trabalík: Moje životní dráha je trochu neobvyklá: hodně jsem cestoval, toulal se, nikdy jsem moc nevěděl, co se sebou. Našel jsem se v neziskovém sektoru a ve fotografování. Během působení v Nautisu jsem dodělával dokument o požárech v Bolívii, Incendios, a uvědomil si při tom, že nepotřebuju jezdit přes půl světa, abych zpracoval důležité téma. Došlo mi, že v lokálním tématu, které znám dobře, můžu jít mnohem víc do hloubky. Oslovil jsem tedy Honzu a pustili jsme se do toho.

Honzo, jak jste na oslovení reagoval?

Jan Bodnár: Seznámili nás společní kamarádi ze zpravodajského webu Voxpot, pro který Martin dřív natáčel třeba v Afghánistánu. Zaujal mě mix jeho schopností fotografa válek a krizových situací a zároveň práce v sociálních službách, kde měl ke klientům a jejich rodinám velmi blízko. Ale ve chvíli, kdy jsme měli natáčení připravené, zemřela Péťova maminka a Petrova žena. Museli jsme celý projekt předělat a nechat se spíš unášet tím, co nabízí realita.

Nabízela třeba situace, kdy má Péťa násilné ataky, což může některé diváky šokovat. Jak jste ataky řešili při natáčení?