Redakční proces? Jako když někdo vezme vaše dítě a začne mu lámat prsty. Ale jsem vděčný, říká vítěz LCKK
„Knížka se musí cupovat a pořád měnit, musí se do ní bodat, dokud není výborná,“ myslí si čerstvý laureát 30. ročníku Literární ceny Knižního klubu Filip Roháč. Recenzi jeho románu Královna racků z pera Petra Nagye si přečtete v příštím čísle Reflexu (38/2025). V obsáhlém rozhovoru pro Reflex lingvista a muzikant Filip Roháč říká, že jeho „nejoblíbenější autoři jsou často lidé, kteří žádní literáti nebyli; normální týpci, kteří si žili svůj život, třeba stopovali po Americe, byli žurnalisti a k tomu psali romány“. Ovlivnili i jeho další román, který už je dopsán...
Kdo je vlastně Filip Roháč, jeden z osmasedmdesáti statečných, kteří ke konci loňského roku obeslali LCKK svými rukopisy?
Jsem lingvista a psaní je mým hlavním koníčkem, možná dokonce posedlostí. Královna racků je můj v pořadí třetí román, jako první bude vydán. S každým dalším textem se zlepšuju; ten první byl opravdu skoro nečitelný, druhý taky nic moc, ale Královna racků evidentně prezentovatelná je, když ji vybrala odborná porota.
Královna racků působí, jako by byla součástí většího fikčního světa. Jak píše recenzent Reflexu Petr Nagy, „ocitáme se v drsném světě, kde tenkou hranici mezi každodenním násilím a prachobyčejným zabíjením tvoří jen svébytný kodex cti, vyznávaný napříč klany bojechtivých racků, záludných koček, vychytralých havranů, samotářských lišek a brutálních medvědů. Pohledem několika mladých, ale již ostřílených bojovníků a bojovnic postupně pronikáme hlouběji do historie i fungování dotyčného místa, jehož další existenci neohrožují pouze vnitřní konflikty, ale také nečekaná hrozba zvnějšku...“ Jak jste ten svět dával dohromady a kolik z něj máte promyšleného? A vrátíte se do něj ještě?
Nerad to říkám, ale asi nevrátím. Obecně mám rád uzavřené dílo, seriály o deseti dílech a pěti sériích nejsou pro mě. Nápad na svět, kde si lidi vzájemně projevují city pomocí fyzických útoků, přišel v roce 2019, to mi bylo dvaadvacet. I můj první román je hodně násilný. A já jsem si tehdy říkal, že se nechci hned prvotinou prezentovat takto, takže jsem ho na nějakou dobu odložil. Ale tehdy jsem byl hodně nevycválaný – takže jsem hodil na papír právě takovýhle svět. Měl jsem trochu obavu, že budu prezentován jako někdo, kdo podporuje násilí, ale na druhou stranu jsem si říkal: No jo, počkat, ale lidi mají rádi Mechanický pomeranč i Klub rváčů, Národní třída Jaroslava Rudiše je moje oblíbená knížka… Královna racků tyhle romány co do násilí zas tolik nepřesahuje a bohužel si myslím, že vlastně ani nepopisuje ten nejkrutější, nejbrutálnější svět, jaký na planetě Zemi existuje. Spousta lidí žije v mnohem horších podmínkách.
Pro koho jste to psal, kdo je ideální čtenář? Není to pro teenagery vlastně docela násilné? Na druhou stranu, jednoduchost tohoto světa je pro Y/A…
Tohle jsem si říkal mockrát a je to pro mě těžké říct. Young adult to asi není, i když já jsem někdy v těch čtrnácti patnácti letech četl některé věci, které podle mě byly hodně brutální. Třeba Levou ruku boží Paula Hoffmana, to je moje velmi oblíbená trilogie z jakéhosi předindustriálního světa, ve kterém bohatí vykupují od rodin chudé malé kluky a pomocí brutálních metod je trénují pro válku. Ještě že jsem ji dočetl až někdy ve dvaceti! Na jednu stranu je pravda, že dnešním teenagerům se takovéhle knížky číst nedávají, na druhou stranu si myslím, že ty dospělejší děti zvládnou víc, než kolik myslíme. Královnu racků jsem psal jako fantasy, která není fantasy. Fantasy jsem miloval, když jsem byl mladší. Potom jsem se přenesl přes tu neustálou magii a nadpřirozeno a chtěl jsem napsat něco realističtějšího, uvěřitelnějšího.
V souladu s dnešní módou autofikce se nemůžu nezeptat: jsou tam nějaké autobiografické rysy, příhody, linie?
Stoprocentně, nicméně já mám s autofikcí strašný problém. Pohybuju se v literárních kruzích a ptám se často lidí od fochu, co to je autofikce, a nikdo mi to není schopen vysvětlit. Nikdo přece nemůže napsat knížku, která by neměla rysy jeho života; co by neopakovalo jeho věty, jeho nápady. To by si člověk musel vzít nějakou hodně silnou drogu, a i tak by to bylo celé o něm. Samozřejmě je tam spousta autobiografických prvků, spousta postav je inspirována lidmi z mého okolí. Ale asi ne tak, že bych si vzal konkrétního člověka a nasadil ho do knížky, spíš jsem se snažil o té knize hodně bavit se svými blízkými, oni mi říkali svoje názory a ty jsem je se potom do svého psaní snažil vložit.
Co tím myslíte, když říkáte, že se pohybujete v literárních kruzích? Že se bavíte s lidmi kolem brněnského nakladatelství Host nebo s brněnskými spisovateli a básníky?
V případě Hosta jste uhodila hřebíček na havičku. Když v Brně člověk chodí do čtenářských klubů nebo za kulturou obecně, je těžké se Hostu vyhnout. Jako lingvista se pohybuju okolo Filozofické fakulty Masarykovy univerzity a chodím do čtenářského klubu, nicméně literaturu jsem nedostudoval. Je mně trochu cizí takové to arogantní intelektuálství – člověk, který je schopen se bavit o jednom verši celý večer a rozpitvávat díla, to není nic pro mě. Moji nejoblíbenější autoři jsou často lidé, kteří žádní literáti nebyli; normální týpci, kteří si žili svůj život, třeba stopovali po Americe, byli žurnalisti a k tomu psali romány. Díky tomu, že žili zajímavý život, je i jejich dílo zajímavé – Hunter S. Thompson, Bukowski, Kerouac. Obecně je do mě anglofonní literatura, zvláště ta americká, hodně zažraná, ač se snažím číst širší škálu. Měl jsem na střední skvělého češtináře, Jiřího Lukáše, který původně nebyl češtinář, ale fachman, celý život makal rukama a potom si někdy ve třiceti nebo pětatřiceti řekl, že tohle nemůže dělat celý život, šel studovat češtinu a byl skvělý i proto, že toho spoustu načetl, z hlediska normálního člověka, ne experta na jazyk.
Máte ještě něco v šuplíku?
Napsal jsem teď další román, který momentálně přepisuju do počítače, protože v první fázi píšu rukou, a těmi zmíněnými autory jsem se inspiroval. Tentokrát ale oproti Královně racků jde o skutečný realistický román, příběh umělce trochu mladšího, než jsem já, který hraje v neúspěšné rockové kapele. Mám s tím hodně zkušeností, protože jsem sám hrál v několika kapelách; momentálně hraju už vlastně jen v jedné, v kapele Demodex. Fascinuje mě svět rockové hudby a to, jak se stihl za ty dvě tři desítky let od devadesátek proměnit. Chci napsat něco vtipného, ale taky trochu k zamyšlení, o tom, jak jsme s klukama nějakou dobu žili a vlastně pořád trochu žijeme.
Proč jste se rozhodl vydat tuto knihu právě tak, že pošlete rukopis do soutěže určené hlavně začínajícím autorům?
Já ho nejprve poslal do Hosta a nevzali mi to. A je to dobře – jsem vděčný, že to nevyšlo jako fantasy nebo young adult. Já ten román zpočátku prezentoval jako fantasy, nemohl jsem to ani přinést do svého čtenářského klubu, kde se čtou takové ty moderní prozaické věci, jako jsou Narušení děje Emmy Kausc nebo Hlaučovy Letnice. Nemohl jsem prostě přinést Královnu racků a říct: Čtěte, napsal jsem moderní, contemporary český román! Nejblíže nějakému žánru bylo fantasy, ale věřím, že každý redaktor žánru tak populárního jako fantasy přečte každý měsíc třicet zaslaných rukopisů a musí z nich vybrat třeba jeden; že má vlastně Literární cenu Knižního klubu každý den… Nakladatelství Paseka můj rukopis odmítlo hned, ti mají asi hodně velký přetlak, a z Arga už mi ani nestihli odpovědět. A teď jsem šťastný, že jsem to poslal do LCKK, získal prémii sto tisíc korun a zařadil se k ostatním vítězům, často už zavedeným spisovatelům.
Do jaké míry vám Kryštof Eder, redaktor a častý přispěvatel Reflexu, který pro Knižní klub knihu opečoval, doporučoval rukopis změnit? A jaké to pro vás bylo, pracovat vlastně poprvé s editorem?
Úžasné. Trochu jsem se bál, že jako redaktora dostanu dejme tomu nějakého staršího pána, který se s tím textem, jeho obsahem i žánrem mine. Řekne si: Dobrý, tak to teda nějak vydáme, ať to je hotové, každý rok se přece musí něco vydat… Komunikace s Kryštofem Ederem byla vynikající, i když v těch prvních chvílích to bylo pro mě strašné – jako když někdo vezme vaše dítě a začne mu lámat prsty. Jenže knížka není dítě: knížka se musí cupovat a pořád měnit, musí se do ní bodat, dokud není výborná.
Část redakčních změn rukopisu jste zpracovával po cestě stopem po Itálii a Balkánu. Neumím si to dost dobře představit…
Myslím, že timing jsme měli dobrý. Několikrát jsme se bavili s Honzou Váňou, který se svou knížkou Křehkostvyhrál Literární cenu Knižního klubu před třemi lety, dvacátý osmý ročník. A právě tenhle sociolog, spisovatel a moc milý člověk mi doporučoval, abych tam ten rukopis poslal. Díval jsem se na jiné knihy, které cenu vyhrály, a leckdy byly dvakrát kratší! Člověk má na redakci třeba měsíc dva, ale na skoro čtyřsetstránkovou knihu je to hrozně málo. Já jsem naštěstí měl půlúvazek a redaktor byl schopen pracovat po víkendech a večer, vlastně kdykoliv… Ale protože jsem chtěl vyjet na měsíc pryč, menší porci redakce jsem musel dělat na mobilu. Naštěstí už to byly poslední úpravy a všichni z Ceny mi moc pomáhali, jsem jim vděčný.
Vaši obálku dělala současná stálice kvalitní knižní grafiky, Nikola Janíčková. Jak jste s ní spokojený?
Ta obálka je jednoduše krásná. Ještě před vítězstvím v LCKK mi k rukopisu navrhla obálku a ilustrace Tereza Ignácová, také grafička a ilustrátorka knížek, a ta byla také skvělá, ale rozumím tomu, že edice vítězů bude mít jednotnou tvář a tu jí vtiskne právě Nikola Janíčková.
Vaše jméno je pseudonym. Proč jste se rozhodl skrývat svoji identitu?
Bavil jsem se s pár umělci po hospodách a lidé, kteří používali pseudonym, mi říkali, že to je dobrá sranda. Zaprvé se nechci brát moc vážně, zadruhé si myslím, že je dobré mít tenhle pomyslný úkryt, ačkoli když někdo bude opravdu chtít, moje pravé jméno zjistí. Ale chci to mít oddělené, svůj život a literaturu. Nemůžu se živit psaním. Myslím, že když se člověk začne živit psaním, je tam velká pravděpodobnost, že začne být komerční, nedobrej, a začne vydávat knížky tak, aby se to líbilo hlavně lidem, a ne jemu. Takhle nevznikají nadčasová díla. Ten jakoby superhrdinský převlek mě na tom baví; člověk se může trochu oddělit od své identity, psát sice o sobě, ale ve třetí osobě. A taky nechci, aby lidi z mojí minulosti šli kolem knihkupectví a viděli tam obrovským písmem moje jméno a třeba se cítili trošku špatně, že oni nemají vydanou knihu. Zase dokázali jiné věci, i kdyby to bylo třeba mít děti a rodinu – to je podle mě obrovský kus práce. Já měl už od základky pocit, že mě lidi moc neberou a že jsem trochu divnej, a tak jsem si říkal: Já jim to všem natřu, budu strašně drsnej, slavnej spisovatel. Teď už vím, že to nikomu nechcu natřít. Chcu psát, protože mě to baví, vydávat to, protože chcu, aby mě lidi četli.
Právě jste se vrátil z Ugandy…
… a tam jsem si říkal: Tohle je moje Ganza z knihy! Plná znepřátelených klanů, možná ještě trochu horší… To násilí tam sice není všudypřítomné, ale je to drsný svět. Mám rád Česko, mám hrozně rád klídeček, který tady je, to, že se tu člověku fakt skoro nic nemůže stát. Ale mám taky moc rád ty fikční i reálné světy, třeba když člověk přijede na Balkán, do Gruzie, do Ugandy a vidí, jak je to jinde úplně šílené. A musí to akceptovat. I to byl jeden z mých záměrů v Královně racků. Lidé v Evropě nebo obecně na Západě mají často pocit, že jsou ti jediní, kteří mají pravdu. A ono stačí se na chvilku, na pár týdnů podívat ven a člověk zjistí, že ti lidi tam nejen žijí, ale jsou třeba i šťastnější, víc se usmívají, mají větší pohodu, ačkoli je jejich svět mnohem horší, viděno našima subjektivníma očima. Snad tahle divokost v rukou civilizace nezahyne.
Máte v textu lingvistické kudrlinky typu protetického „h“ – lidé se ve vašem příběhu jdou „hožrat“. Jak vás to napadalo?
Já chtěl psát o východní Evropě, měl jsem vždycky rád Rumunsko. Jsem lingvista, studoval jsem slavistiku, mám rád slovanství; chtěl bych se podívat na to, že jsme vlastně trochu jiní než lidi od nás na západ. Chtěl jsem využít znalosti rozdílů mezi jazyky západoslovanskými a východoslovanskými.… Vložil jsem tam takovéhle kudrlinky, snažil jsem se vytvořit folklor toho světa tak, aby to korespondovalo s tím, co znám z Česka. Jsem rodák z Líšně a Brňáci se mi vždycky smáli, že jsem v uvozovkách z východu, takový Asiat. Stejně jsem se cítil, když jsem jako Brňan mluvil s lidmi z Prahy nebo jako Čech s lidmi třeba v Německu. Líbilo se mně se tím prezentovat – že mám nějaký svéráz a ten chcu ukázat pomyslným Zápaďákům. Tohohle jsem chtěl v románu docílit: Podívejte, tahle kultura je jiná a nemusíte s ní souhlasit, ale my ji máme rádi a budeme si ji měnit v rámci naší civilizace tak, jak potřebujeme my, a ne tak, jak potřebujete vy. To mně přišlo důležité a s tím souvisí i ten jazyk.
Jak se vlastně tančí váš útočný tanec z knihy, serbiak? Já jsem si ho představovala jako takového bojového kozáčka…
To je dobrá otázka, jak vlastně vypadá… Nejde o jednotlivé pohyby. Já se to snažil moc nepopisovat; sice bojová umění dělám, ale bál jsem se, že si to někdo bude představovat jako takovou Kung-fu melu, jiný zase jako extra realistický boj… Ať si to každý domyslí. Vkládal jsem do toho reálné bojové prvky, dělal si rešerše ohledně bojových umění… Cvičím celý život kung-fu, ale nechtěl jsem čtenáře připravit o kouzlo tajemství.
Máte pravdu. Dokud váš román nebude natáčet Quentin Tarantino nebo podobný režisér a převádět ho do filmu, nemusíte říkat specificky, jak se tančí serbiak.
Samozřejmě v toho Quentina stále doufám. Snad se Královnu racků podaří vydat v angličtině, než Tarantino vypustí svůj ohlášený desátý, prý poslední film. Aby ještě změnil názor a začal rychle točit jedenáctý.
