Andrej Kurkov: Na rozdíl od vás jsme po pádu komunismu neměli státníky s vizí, jako byl Václav Havel
„Konec je možný až po Putinově smrti a ani to není zaručené. Chce celou Ukrajinu, touží znovu nastolit velkoruskou nadvládu,“ říkal mi na pražském Hradě ukrajinský spisovatel, scenárista, novinář a politický komentátor ANDREJ KURKOV (64). Jeho knihy byly přeloženy do více než čtyřiceti jazyků; v češtině máme nejznámější, satirický román Tučňák a smrt a válečný román Šedé včely, za nějž v roce 2022 obdržel prestižní francouzskou literární cenu Médicis a který vyšel v překladu Libora Dvořáka v nakladatelství Paseka. Rozhovor s jedním z nejváženějších hostí letošního festival Svět knihy si přečtěte na šesti stranách tištěného Reflexu, zde pro vás máme několik bonusových otázek a odpovědí, týkajích se především literatury.
Váš román Šedé včely se odehrává v takzvané šedé zóně, mezi dvěma frontami, kde je život obnažený až na dřeň, a přesto se hlavní hrdina Sergej snaží zachovat si každodenní rituály, starost o včely, drobné radosti. Proč jste si zvolil právě tuto „mezi-zónu“, kde není nic jisté, kde se morálka i pravidla ohýbají podle potřeby? Je to podle vás metafora celé současné Ukrajiny, nebo spíš univerzální obraz člověka v extrémní situaci?
Obojí. Sergej myšlenkami prodlévá v minulosti, protože žije v realitě, která je naprosto nesnesitelná. Nostalgie mu pomáhá přežít. Velmi mě dojalo, že prvními čtenáři této knihy byli uprchlíci z Donbasu. Prý se mi podařilo dobře zachytit tamější mentalitu.
V Šedých včelách se prolíná realita s poetikou absurdity. Jaký význam má podle vás tato kombinace pro pochopení válečné zkušenosti?
Ten román jsem napsal po třech cestách do válečné zóny v Donbasu – v roce 2015 jsem tam byl dvakrát, v roce 2016 jednou. Se Serhijem Žadanem jsme roku 2015 projeli více než tři sta kilometrů podél frontové linie až bezmála k hranicím s Ruskem, do Severodoněcka, který už je dnes prakticky celý zničený a srovnaný se zemí. Cestovali jsme autem, minibusem, zastavovali jsme na různých místech, setkávali se s vojáky, s místními obyvateli, navštěvovali veřejné knihovny v blízkosti frontové linie. V té době už existovaly desítky knih o válce v Donbasu, všechny o hrdinech a nepřátelích, pouze o bitvách a boji. Ani jedna o civilním obyvatelstvu, které zůstalo v domech, když k nim válka dorazila. Po tomhle výletě jsem se rozhodl, že je na čase dát hlas lidem, kteří se vlivem války ocitli v této šedé zóně. Ta tehdy kopírovala frontovou linii, byla 430 kilometrů dlouhá, desítky vesnic a část Avdijivky… Lidé tam žili bez lékařské pomoci, bez policie, bez obchodů s potravinami, bez elektřiny, plynu nebo vody. Přicházeli k nim dobrovolníci, jak z ukrajinské, tak ze separatistické strany. Jedna žena z Charkova začala tisknout noviny pro obyvatele šedé zóny – žádná politika, jen informace o zákoně o důchodech a penzích a rady, jak přežít bez léků. Většina obyvatel šedé zóny byli důchodci, kteří se báli opustit své domovy.
Jak může tato vaše kniha rozšířit pohled čtenářů, kteří znají Ukrajinu pouze z médií?
Vypráví vlastně o třech Ukrajinách. O té okupované na Donbasu, o Krymu a krymských Tatarech a o svobodné Ukrajině. Rozvedený otec odloučené dcerky, padesátník Sergej Sergejič, se se svými úly vydá na cestu z donbaské šedé zóny na Krym. Spřátelí se s prodavačkou Galjou a na cestě potkává sympatizanty různých táborů. Snažím se tou knihou popřít klišé, že všichni z východní Ukrajiny jsou bandité a všichni z té západní nacisté. O Krymu se v ukrajinské literatuře prakticky nepíše, je příliš ruský; nikdy jsme se o krymské Tatary nezajímali, dokud nedošlo k anexi. Když se na konci roku 1989 vrátili Tataři na Krym, ukrajinská vláda jim slíbila pomoc se stavebními materiály, pozemky a tak dále, ale nic z toho se nestalo. Krym byl v prvních letech po pádu SSSR jakožto autonomní území řízen komunisty a pak místní mafií. Na rozdíl od vás jsme po pádu komunismu neměli státníky s vizí, jako byl Václav Havel, kteří by věděli, co s tou zemí dělat.
Volodymyr Zelenskyj takový není?
Ten rozhodně nemá vizi. Navíc když jde o přežití, není na vize čas. Kdysi přišel k funkci s populistickými slogany, slíbil, co nemohl splnit, a přivedl do vlády a do parlamentu lidi bez politických zkušeností. Asi polovina voličů, kteří hlasovali pro Zelenského, byli buď rusky mluvící, nebo prorusky smýšlející. O ty samozřejmě po 24. únoru 2022 přišel. Vlastenečtí západní Ukrajinci ho začali podporovat jen díky tomu, že ho situace donutila stát se ukrajinským vlastencem a nacionalistou.
Vzhledem k válce je knižní průmysl na Ukrajině slabý, papír a energie jsou velmi drahé. Ale spisovatelé a umělci vůbec chtějí tvořit. Kolik procent knih nebo básní, které se teď píší, se zaměřuje na válku a věci s ní spojené?
Tipuju, že 99 %. Tyto knihy se sice vydávají, ale mnoho z nich se neprodává. Zejména mladí během války kupují knihy, protože podpora kultury je znamením odporu. Více než tři sta veřejných knihoven bylo zničeno nebo poškozeno Rusy, stejně tak univerzity. Naše ikonické divadlo v Mariupolu bylo zničeno i se sedmi stovkami nebožáků ukrývajících se uvnitř. Nákup ukrajinských knih se sice pro mnoho Ukrajinců stal aktem vlastenectví, což pomohlo knižnímu průmyslu přežít, ale teď lidé chtějí číst zahraniční bestsellery v ukrajinském překladu. To ty se dostávají na seznam bestsellerů, ne knihy o válce a ne knihy ukrajinských autorů. Lidé jsou unavení z čtení o ukrajinské válce.
Na čem v této atmosféře a s vědomím toho, co jste právě zmínil, pracujete?
Dokončil jsem Tři roky v plamenech, svou třetí knihu o válce – nikoli o bitvách, ale o různých aspektech ukrajinského života během války. Vyjde v listopadu, nejprve anglicky. Doufám, že to bude moje poslední kniha o válce, protože jsem jí taky unavený, píšu o ní každý den, ta trilogie je deníkového charakteru. Loni se mi také podařilo dokončit historický detektivní román, který jsem začal psát před začátkem invaze; odehrává se v roce 1919 v Kyjevě během jiné války, kterou Rusové nazývají válkou občanskou. Jenže to nebyla občanská válka, ale tři války najednou. V roce 1918 Ukrajina vyhlásila nezávislost a Ukrajinci si zvolili posledního hetmana, Pavla Skoropadského. Nezávislá Ukrajina byla podporována Německem a německá armáda zůstala na Ukrajině i po skončení první světové války. V Rusku tehdy probíhala občanská válka mezi Rudými, tedy bolševiky, a Bílými, ale také postimperiální válka. Ruská armáda měla tehdy stejný cíl jako dnes – chtěla obsadit celou Ukrajinu a přeměnit ji na sovětskou republiku. A to je to, co řekl Putin opakovaně a čeho se všichni obáváme – totiž že chce Ukrajinu celou.
Rozhovor s Andrejem Kurkovem si přečtěte v Reflexu č. 35/2025, který vyšel ve čtvrtek 28. srpna.
